Co ministr Heger způsobil a poslanec Heger opravil, člověk nerozlučuj!

prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.

Ministr Heger počal své reformní zákony opravovat. Nepochybně je třeba ho v tomto úsilí podporovat. Opravný proces je však také třeba bedlivě sledovat, zda napravuje.

Procesy zákonodárství i zákonoopravárenství jsou pro čtení nezáživné a při zažívání zase nečitelné. Zkusím je popsat čitelněji a záživněji. Pikantnost našeho ústavního systému pomáhají pochopit třeba švýcarské nožíky nebo roboty pro domácnost, a to svou báječnou víceúčelovostí. Jedno může sloužit dvojímu i mnohému.

Naši ministři skládají účty ze své činnosti našim poslancům a jsou-li zároveň poslanci, pak tedy i sami sobě. Poslanec má právo interpelovat čili zpovídat ministra a je-li sám ministrem, tedy i sám sebe. Poslanci schvalují legislativní návrhy vlády, tedy ministrů, a jsou-li zároveň ministry, pak i návrhy své vlastní. Protože ministrujících poslanců je ve sněmovně mezi mnohými relativně nemnoho, bizarnost těchto vztahů veřejnosti uniká. Veřejně se pak diskutují spíše atraktivnější témata, třeba zda může být placený poslanec i odsouzený trestanec a zjevně může, je-li řádný zvolenec.

Rozdíl mezi ministrem Hegerem a poslancem Hegerem

Jako věčnou prvničku v překvapeních života mě už na podzim roku 2011 udivilo, když náš pan zdravotní ministr přišel za pár týdnů po schválení vládního návrhu svého reformního zákona o zdravotním pojištění se svým komplexním pozměňovacím návrhem o plných 47 bodech, včetně bodů jitřících, elektronické recepty, jimiž sám sobě pozměňoval svůj vlastní návrh, který vládě původně předložil.

Rozdíl mezi verzí docenta Hegera jako ministra a novou verzí docenta Hegera jako poslance byl také v tom, že první návrh procházel řádným připomínkovým řízením a druhý neprošel ničím, možná jen stranickým sekretariátem. O zákonech země u nás však ve skutečnosti rozhoduje jen sněmovna a námitky či opravy ze Senátu jsou jen šumem hmyzu obtěžujícího na lukách naší plevelem prokvetlé demokracie do limitu třiceti dní.

Do praxe tedy nevcházejí návrhy senátní, mnohdy ani řádně projednané návrhy vládní, ale právě přílepkové verze poslanců či ministra jako poslance, který se názorově odministroval, aby uplatnil svůj pozměněný názor poslanecký. Pokud se v tom trpělivý čtenář už ztrácí, nechť, prosím, ještě vydrží.

Celá věc nabude s dalším výkladem i pozitivnější rozměr. Totiž nejen mistr tesař, ale i ministr a celé ministerium nebo i vládní a poslanecké grémium se utne a občas schválí i nekonzumovatelný produkt nebo, prostě řečeno, zákon s chybami a nesmysly. A to je ona pozitivní příležitost, kdy se chybující ministr zjevuje ve své druhé podobě poslance napravitele a navrhne vlastní chyby zase opravit, zbytečně
založený požár uhasit, nepromyšleně vykopanou jámu zahrnout.

Vstřícná média to pak zpravidla ohodnotí jako nový prospěšný čin po tom původním chybném prospěšném činu, pokud si všimnou. Za nemilou komplikaci je pokládáno, když se chyby snaží rychleji opravit někdo jiný, třeba senátoři, kteří už původní návrh pro chyby marně zamítli a že zákon nazlobí veřejnost, očekávali. Opravovat má asi právo jen ten, kdo chyby způsobí, a proto je opravným poslancem sněmovnou uznán chybující poslanecký ministr.

Škoda že nemůže být navíc ještě senátorem, nemusel by si chyby jen schvalovat a opravovat až zadlouho, ale už rychleji v termínu do třiceti dnů, který je dán senátorům, a ještě by si mohl nakonec jako poslanec svou senátorskou opravu svého původního poslaneckého rozhodnutí zase opravně schválit. Asi už se v tom procesu trpělivý čtenář opět ztrácí…

Také vládní reformní zákon o zdravotních službách č. 372/2011 Sb. sněmovna schválila se 105 vlastními připomínkami a přílepky, Senát ho poté zamítl a koaliční většina sněmovny opět odsouhlasila. Zákon vešel v účinnost na apríla – 1. 4. 2012.

Ačkoli nedostatků a nekonzumovatelných ustanovení je v něm hojně, veřejnost brzy protestovala zejména proti nařízení souhlasu obou rodičů s ošetřením dítěte, povinnosti znovu a donekonečna informovat nemocného o jeho nemoci každých 30 dnů a také forenzním důsledkům úchopu nemocného zdravotníkem. Některým stále naivním senátorům romantikům, k nimž se řadím, to nedalo a rychle už v červnu 2012 připravili ve spolupráci s ČLK a Svazem pacientů stručnou opravnou novelu zákona o pěti bodech.

Tu Senát pílil ještě do prázdnin schválit, aby prázdniny proběhly v klidu a radosti. Sněmovna, hluchá k hmyzímu šumu ze Senátu, návrh však neschválila. Nikam nespěchala a dodala až nynější zimní opravy zákona od sebenápravce ministra a poslance Hegera a několika pravých spoluposlanců, kteří tak s desetiměsíčním zpožděním navrhují totéž a svůj dokonale schválený nedokonalý zákon teď zdokonalují.

A protože když dva činí totéž, není to totéž, chybělo senátorům v novém návrhu pár jejich červnových větiček. Takže sice s radostí opravu už napravených poslanců, včetně páně ministra, uvítali, ale připojili ještě tři své další body z června, aby se nově opravený zákon zase nemusel brzy opravovat.

Opravné doplňky nepřejících senátorů

Pozměňovací návrhy senátorů nikterak neruší poslaneckou opravu. Pouze žádají, aby se v § 35 řešila i situace, kdy rodič či opatrovník léčbu dítěte nebo nesvéprávného pacienta odmítá i proti názoru zdravotníků a zjevně proti zdravotnímu zájmu svěřeného nemocného, a to rozhodnutím soudu, protože nechat tak závažnou věc jen na bezmocném záznamu lékaře by bylo zjevně nebezpečné pro lékaře i pacienta.

Senátoři dále navrhují neuplatňovat v § 40 povinné hlášení omezení pohybu pacienta bez jeho souhlasu soudu, trvá-li méně než 8 hodin, a to z důvodů terapeutických nebo pro bezpečnost pacienta. Zejména proto, aby se nemuselo hlásit k soudu každé řešení náhlých poruch vědomí a motorického neklidu po narkózách či v nečekaných situacích. Také aby beztak nestíhající soudy nebyly každodenně zaplavovány řešením běžných a banálních situací, zvládaných dosud bez jakýchkoli problémů a vždy v zájmu nemocných.

A jako třetí doplněk senátoři znovu žádají vrátit do zákona v § 65 kompetenci pověřených členů komor nahlížet pro potřeby lékařských posudků do zdravotnické dokumentace i bez přímého souhlasu nemocného, aby vůbec mohli plnit povinnosti vyplývající z jiného zákona.

Tento logický požadavek byl kdysi vypuštěn pozměňovacím návrhem bývalého poslance a již bájného bakaláře Marka Šnajdra, který chtěl asi komoře ulehčit, nebo jí naopak přitížit. To se už nedozvíme, leč pravá většina poslanců toto omezení komory schválila. Pokud tedy stěžující si pacient nemá zájem, aby komorou pověření lékaři důvodnost a okolnosti stížnosti v dokumentaci posoudili a objektivizovali, svolení podle zatím platného pravidla nevydá a objektivní posouzení se konat nebude, ať už na to doplatí sám pacient, nebo obviněný lékař.

Pan ministr Heger ovšem na senátním jednání s nápravou nesouhlasil a soudí, že když do zdravotnické dokumentace nemohou vstupovat úředníci a leckdo, neměli by tak činit ani pověření lékaři komory. Je to od ministra zdravotnictví a lékaře bizarní vyjádření, plné chápající plošné rovnoprávnosti. A trošku zavání podezřením, zda pověření lékaři nezatouží svévolně ve zdravotnické dokumentaci jen tak slídit a něco zneužít, přestože jinak zdravotnickou dokumentaci každodenně u jiných pacientů v rámci své profese
sami vytvářejí a neškodit bližním mají na rozdíl od úředníků už v promoční přísaze.

Úředník ve vztahu k nemocnému jako lékař, úřad jako lékařská komora, průmyslový podnik jako úrazová služba, soudí náš ministr pro zdraví a rovnost. Upřímně říkám, že nevím, co k těmto opravám říká lidem strana LIDEM a tvůrkyně vládní stability paní Karolína Peake. Proto jsem na rozpacích předvídat, jak věci dopadnou. Spolurozhodujícím koaličním poslancům budou jako obvykle asi bližší opravné názory jejich koaličního kolegy, poslance a ministra Hegera než opravné doplňky konání dobra nepřejících senátorů, takže se ve finále dočkáme asi jen poloopravy zákona ve znění návrhu sněmovny. Zákon pak zase někdy, v časech rozumu nakloněnějších, opět popřiopravíme. Už proto, že zákon č. 372/2011, o zdravotních službách, i v mnohém jiném nabízí k opravám inspirace a důvody přečetné.

Nedivme se zábavné spletitosti oprav a zákonotvorných procesů. Vždyť i medicína je vlastně jen kolotočem opravování vadného, co život přinesl nebo co jsme si sami nemoudrostí způsobili. Co ministr pokazí a zase si jako poslanec opraví, člověk nerozlučuj a neposuzuj! Reforma dala a reforma reformy zase vzala. Mnohé se tak ve víru doby sice udá, ale vlastně se nakonec nic nestane.

Prof. Jan Žaloudík, CSc.

(Tempus Medicorum 3/2012)

Ohodnoťte tento článek!