Diagnóza zdravotník aneb nelehká práce zdravotníka v Čechách

sestra, lékařka

Jejich práce je nasazovat v nelehkých situacích vlastní život, s úsměvem zvládat závažné diagnózy, rutinně se setkávat se smrtí a poskytovat stále 100% profesionální péči.

OD NAŠICH ČTENÁŘŮ

Být zdravotníkem – a to nejen v Česku – není jednoduché. Ale ptám se, i v jiných zemích si nelékařského personálu váží tak jako u nás?

Požadavky na vzdělání všeobecných sester se stále zvyšují, proto dnes už není výjimkou, když se v životopisu všeobecné sestry objeví několik titulů, pár certifikovaných kurzů a ještě minimálně jedna specializace. Odměnou za toto vše je nástupní plat okolo šestnácti tisíc.

No jo, co by nechtěly, že? Na nočních spí, na denních laškují s lékaři, stále jsou namalované a upravené. Realita je zcela odlišná. Sestra jde ve většině případů už do práce unavená, protože má tolik přesčasů, že nemá kdy odpočívat. Z práce jde vyřízená a mnohdy okradená o zbytky důstojnosti, s nimiž do práce šla. Během dvanáctihodinové služby ji stihly dvě kolegyně pomluvit kvůli tomu, že se usmála ráno při vizitě na primáře, jeden lékař ji stihl napadnout za chybu, kterou způsobil sám (s největší pravděpodobností si to i uvědomuje) a minimálně jeden pacient ji počastoval nějakou urážkou, ne-li fyzickým násilím.

Je to tak. Dnešní zdravotník je nucen se denně setkávat s opilými agresory, ošetřovat nezodpovědné matky, pomáhat nešťastníkům po autonehodách, po různých pádech. Zachraňuje lidi, co se pokusili vzít si vlastní život.

Ačkoli to možná není zcela zjevné, pro mě je řada zdravotníků v podstatě hrdiny v denním provozu. Nejkrásnější je, že tito lidé to dělají tak zcela automaticky, že si ani neuvědomují, jak obrovským způsobem jiným pomáhají. Usmívají se a po službě si skočí na jedno rychlé na odreagování a mnohdy jim nedojde, jak velké dnes udělali věci.

Máte zajímavý postřeh ze své praxe, chcete se vyjádřit k aktuálnímu dění ve zdravotnictví, rádi byste se se svými kolegy podělili o důležité informace? Pište na adresu: havlova@mf.cz

Tito moji hrdinové mají většinou doma vlastní knihovnu, ve které je tolik lékařské literatury, že je z toho malá knihovnička. Po nočních debatují o patologiích na EKG a sledují změny na CT snímcích svých pacientů, obojí dokážou prakticky bezchybně popsat. O většině z nich i lékaři řeknou, že jsou chytří, že se jim s tím či oním hrdinou dobře pracuje. Jelikož bez těchto lidí prostě nemůže profesionální tým fungovat.

Ve chvílích, kdy jede tento profesionál autobusem a vidí infarkt či epilepsii, je povinen pomáhat. Pomohl by i sám, protože takhle to prostě dělá. Čeho se za to dočká? Ve chvíli, kdy sám potřebuje, aby mu někdo podal první pomoc, mu ji pravděpodobně nikdo nedá.

Také se stává, že si za svoji péči poleží doma na neschopence. Přičemž si ještě vyslechne od vedení, že si měl dávat větší pozor a dodržovat bezpečnost práce. V okolí široké veřejnosti se o jeho práci mluví jako o něčem méněcenném, nejednou si vyslechne, že náplní jeho práce je měnit pleny.

Možná by bylo dobré si uvědomit, že z ČR odchází nejen kvalifikovaní lékaři, ale i kvalifikované sestry, které možná jen hledají uznání a respekt, jež se zdravotníkům mnohdy nedostává ani od pacientů, ani od jejich rodinných příslušníků.

Tento příspěvek píšu jako vyjádření úcty a respektu všem denním hrdinům, zvláště jednomu, kterého jsem potkala krátce a který pomohl zachránit spoustu životů, ale jemu samotnému se této výsady nedostalo.

Autorka pracuje jako sestra na ARO

Ohodnoťte tento článek!