Doktor u doktora aneb všední praxe v ambulanci

Obtížná komunikace s lékaři? To není jen zkušenost pacientů. Praktický lékař Jan Kovalský pro Zdravotnictví a medicína napsal komentář, ve kterém popisuje zážitky při komunikaci se svými kolegy. Pokud máte podobné zkušenosti i vy, napište nám…

Obtížná komunikace s lékaři? To není jen zkušenost pacientů. Praktický lékař Jan Kovalský pro Zdravotnictví a medicína napsal komentář, ve kterém popisuje zážitky při komunikaci se svými kolegy:

 

Jsem praktický lékař, ale když už k lékaři sám musím, prezentuji se jako nezdravotník. Má to taky něco do sebe.

Časem jsem totiž získal subjektivní pocit, že protekce kolegů je čistě medicínsky vzato někdy na škodu. Nechť prominou. Určitě se ale hodí přijít u nich hned na řadu, to nepopírám. Avšak za určitých podmínek je lepší zůstat anonymním pacientem ve vrzajícím soukolí naší chronicky nezaplatitelné (rakousko-uhersko-postsocialistické) zdravotnické mašinerie.

Aspoň je možnost si objektivně postěžovat. Dále uvádím jednotlivé zážitky z mých dosud spíše řídkých kontaktů s běžným zdravotnictvím. Píšu z pohledu „dochtora“ maskovaného jako nebohatý živnostník, v ordinaci vystupujícího každopádně jako „laická nula“. Jinak pozor – v žádném případě nejsem nějaký zapšklý antimedicínský paranoik tajně kontrolující kolegy ve zbrani.

Podobné zážitky, jakož i psaní o nich mi žádnou radost nečiní. Nicméně pocity lékaře v roli pacienta mohou být pro leckoho zajímavé. Jak pro lékaře, tak pro pacienty. Je to také můj příspěvek k diskusi na téma kvalita managementu v ordinacích ambulantních lékařů a k (z hlediska mých zde vylíčených zkušeností úsměvným) úvahám o vztahu lékař-pacient, jak jsem ho občas na vlastní kůži zažil.

V rámci objektivity zdůrazňuji, že jen občas. Ne všichni ambulantní kolegové jednají, jak popsáno. Zaplaťpánbu za to. Nicméně i to málo je dost. Přijde na míru rozšíření nešvaru, ale tu nemohu a ani nechci jako jednotlivec posuzovat. Nechť čtenář posoudí sám.

„S dítětem na LSPP“

Musel jsem v zimě s počínající spálou s dítětem u nás v Praze na sídlišti na pohotovost. Bylo nějak k večeru. Po zaklepání na příslušné bílé dveře v oné panelové, jinak čisté a udržované poliklinice vyšla obtloustlá dobrosrdečná sestra a pozvala nás dovnitř, kam nás posadila na několik židlí dotýkajících se opěradly zdi. Místnost byla beznadějně přetopená a měla postranní spojovací dveře do vedlejší místnosti. Za nimi běžela televize a bylo slyšet úryvky přenosu hokejového utkání.

Seděl jsem se synkem asi 20 minut nehnutě na přidělené židli. Po uvedené době (kterou jsem zkontroloval na digitálních hodinkách) televizní reportér hlásil konec první třetiny, což postranními dveřmi proniklo naprosto zřetelně. Ty se nakonec otevřely a z nich vyšel upocený neholený lékař v kdysi bílém plášti, s mastnými vlasy a povoleným páskem u kalhot.

Ani nepozdravil a ani se na nás nepodíval, jenom se přes rameno zeptal sestry: „Co to je?“ Ta něco (na ty poměry nečekaně) vlídně odpověděla a on ponurým a (snad až záměrně) zhnuseným hlasem vyzval dítě, aby otevřelo ústa. Po krátké pauze následovala stejně odpudivým hlasem směrem k sestře pronesená věta:

„Bude to spála, pošli to na píchanej peňák na Bulovku,“ a majitel hlasu zmizel bez pozdravu za postranními dveřmi, za nimiž právě začínalo drama další třetiny utkání Zlín-Vsetín. Tiše jsme pak s dítětem vypadli do mrazivého večera a jeli prázdnou Prahou na Bulovku. To byl můj první živý kontakt s LSPP v roli (otce) pomenšího pacienta.

„Děda obvoďák“

Přestěhoval jsem se s rodinou na jedno typické sídliště na okraji naší jedenapůlmilionové metropole. K několika lékařům jsem to nyní měl asi 400 metrů a bylo možné si svým způsobem vybrat. Musel jsem se nějak přihlásit, už jen kvůli lehčí hypertenzi a potřebě nechat se občas objektivně posoudit někým jiným. A také pro pořádek.

V den zamýšlené registrace byl „v medicentru“, v zatuchlém přízemí paneláku, přítomen jenom jeden postarší (vzhledem k oboru lékaře spíše přestárlý) lehce parkinsonický praktik. Přihlásil jsem se pro zjednodušení a pro úsporu času k němu. Intenzivně mě (o své vůli a bez pobízení alespoň anamnesticky) vyšetřil. Třaslavým hlasem mi kladl standardní otázky a pomalu si vše zapisoval. Tradičně jsem se mu jako kolega nepředstavil. Až na pomalost jeho řeči a tremor prstů bylo vše v pořádku.

V rámci osobní anamnézy jsem ho laickými slovy upozornil na svých několik chronických diagnóz, jako je dna, hemoroidy, vysoký tlak, nadváha, vysoký cholesterol, bolesti kyčlí a krční páteře. Kolega děda to rozkošně komentoval slovy: „Ňo, vy to mátě v tý hlavě pěkně šlovnaný“. V rámci nové registrace mi bylo nakázáno položit se na vyšetřovací lůžko, s porozhalenou košilí, v kalhotech a s botami, které jsem si směl ponechat.

Dědula naznačil vyšetření břicha tak, že se břišní stěny levou rukou několikrát dotkl. Pro formu mi se zamyšleně nakrabaceným čelem „jednovteřinově“ přiložil fonendoskop pod porozhalenou košili na kůži na hrudi, čím bylo z jeho strany auskultaci učiněno zadost. Při mé sportovní bradykardii mohl zaslechnout nejvýše jeden úder.

Pak následovalo polechtání vždy v délce jednoho nádechu fonendoskopem po stranách hrudníku někde tam, kde člověk tuší bazální plíce. Přes mé zdůraznění tehdy bolestivých občas trombózujících hemoroidů se pro jistotu na poslední rektální vyšetření ani nezeptal, snad z obavy, že by si musel navléci rukavici a do konečníku mi sáhnout. Musím připustit, že krevní tlak mi byl sestrou pečlivě změřen. Aspoň že tak. Tím byla „tělesná“ část nové registrace u konce.

Občas jsem pak k tomu dobrému muži zašel pro antihypertenziva a jinak u něj v kartotéce přebýval jako „poměrně klidná kapitační platba“. Vše bylo O.K. Až do doby, kdy jsem začal krvácet z konečníku. Humor mě sice do jisté míry přešel, ale přesto jsem zůstával pro kolegu „dědu“ nevýznamným laikem. Sdělil jsem mu své potíže.

Zahlaholil, že se jedná o „typické hemoroidy“, že se nemám bát, že mám jistě zácpu a že mám užívat třeba senagran. Nějaká endoskopie má prý ještě několik měsíců čas, hlavně nemít zácpu a tuhou stolici. Nekladl jsem odpor a beze slova jsem tu jeho na ordinaci přebudovanou kočárkárnu opustil s pevným vnitřním rozhodnutím, že „asi půjdu jinam“.

„S konečníkem u nové lékařky“

Po odchodu od opticky sympatického, jakož i akusticky zábavného, ale pomalého a medicínsky nepoužitelného „dědy“ jsem se přeregistroval ke štíhlé, asi padesátileté „sídlištní“ obvodní lékařce internistce ve vedlejším paneláku. Vzala mně takříkajíc na milost. Bylo to štěstí. Ale jen zpočátku a částečné. I pro ni jsem zůstal zdravotnickým amatérem a ani ona mě tělesně ani vzdáleně nevyšetřila. V rámci přeregistračního pohovoru se jednalo skutečně o bezdotekovou společenskou konverzaci.

Změření tlaku bylo i zde důkladné a přitom jsem pojal podezření, že můj domácí digitální tonometr asi měří falešně vyšší hodnoty. To byl na ty poměry nemalý informační výtěžek. Této kolegyni jsem také sdělil své mezitím trochu zklidnivší se, ale stále trvající konečníkové potíže. Její reakce zněla: „To jsou typické hemoroidy, ty takhle krvácejí, nebojte, to přejde nejspíš samo.“ O rektálním vyšetření ani slovo. Jemně jsem naznačil, že bych rád na koloskopii.

Na to ona: „Ale kdepak, stačí proktoskopie,“ a vypsala doporučení do jedné periferní pražské polikliniky, kde prý to „výborně dělá“ její známý. Po zralé úvaze jsem zavolal spolužákovi gastroenterologovi na jedno z předních endoskopických pracovišť a ten mi doslova řekl: „Okamžitě přijď, kamaráde, proktoskopie tě neuklidní, musí to být důkladná koloskopie, však sis o tom jistě něco přečetl.“ To znělo rozumněji, podobná odpověď se dala očekávat.

V duchu jsem se jen ptal, proč tak zásadní věci tištěné touto dobou i v češtině nečte sídlištní lékařka, nota bene internistka. Přišel jsem k ní ještě jednou s tím, že jsem si „domluvil“ koloskopii, že bych raději tu delší rourku, když už se do mě někdo bude dívat. Její hlaholivá odpověď zněla: „No, je to pěkná blbost, tak tam tedy jděte, vy jste vůbec takový zvláštní, ale já jsem se s tím smířila, ten Fortrans na vyčištění vám teda napíšu, i když je pěkně drahej.“

Vskutku etická reakce, ale nicméně endoskopii nestálo oficiálně nic v cestě. Nekomentoval jsem to a v hrůze z případného pozitivního nálezu jsem se svěšenýma ušima vycouval z ordinace na chodbu, kde sedělo a pokašlávalo asi dvacet lidí. Vyšetření jsem absolvoval na Apaurinu, ani jsem to díky tomu oblbováku jako nepříjemné nevnímal. Tamní kolega mi přitom natočil obrazovku s barevným záběry mého vnitřku k obličeji a já mohl v příjemném obluzení sledovat haustra vlastní střevní sliznice.

Ani já, a především ani on tam tenkrát nenašel žádné polypy, a dokonce ani větší divertikly, jichž jsem se po několika letech přejídání také trochu bál. Po koloskopii, již s poněkud jasnějším čelem, jsem se k té své sídlištní obvoďačce dostavil s negativním koloskopickým nálezem. Její komentář zněl: „Vy to ale berete vážně.“ Z mé strany – no comment.

Medicínská statistika mých kontaktů s lékaři.

Byl jsem jako nový pacient u dvou obvodních lékařů. O něčem jako „tělesné vyšetření“ nemohlo být ani řeči. Ve smyslu vážně míněného vyšetření na mně nikdo ani nesáhl. Vůbec se nedá mluvit o „preventivním sáhnutí do konečníku pacientovi s občas krvácejícími hemoroidy“ (a přitom třeba i na varlata) u muže nad padesát. O všechno jsem si v jádru musel nevtíravě říci sám.

Aktivně mi byl pouze změřen tlak a byl jsem lékaři z jejich vůle a bez říkání poslán „na krev na tlakový screening“, jak oba obvodní kolegové pronesli ke svým sestrám. Před původně plánovanou proktoskopií mi byl lékařkou aktivně „nabídnut“ Haemocult-Test, o nějž jsem si sám neřekl. Ještě že jsem měl ty diagnózy v hlavě „tak pěkně šlovnaný“. A pokud jde o kontakt dítěte s lékařem v mé přítomnosti, měl jsem se co držet, abych na doktora tělesně nesáhl já sám.

MUDr. Jan Kovalský, Zdravotnictví a medicína

 

MUDr. Jiří Kilian

Nemohu si nijak stěžovat na to, jak se o mne postarali kolegové a jejich sestřičky, když jsem potřeboval pomoc. Nevím, jestli jsem někde registrován nebo nejsem a ani nevím, že by to byla nějaká má zákonem nebo nějakou smlouvou stanovená povinnost. Mám za to, že by se o mne kolegové postarali i bez registrace. Kdybych potřeboval pomoc kolegů, nejspíše v primární péči vyhledal bych Praktického lékaře, kdyby ji potřebovalo mé dítě, hledal bych Praktického lékaře pro děti a dorost, obvodní lékaře neznám a ani nevím, kde bych se na ně měl ptát. Spálu bych měl poznat a tak bych nemusel své dítě vláčet po čekárnách pohotovostních služeb. Určitě bych si pak nevymýšlel, že byli nějak neupravení a dívali se na hokej.

Nejsem za nějakou obhajobu šlendriánu. Subjektivní pocity mohou být různé a jejich líčení taktéž. Nicméně je velice snadné psát o tom, že nějaký doktor byl mastný a neoholený. Konečně proč by se měl holit, když si třeba právě nechal růst plnovous, že. To už dnes nikdo nevyvrátí ani nepotvrdí, že ten na té pohotovosti byl takový nebo onaký. Pomluva je však jako uhel, buď popálí nebo pošpiní.

Nemám toto sdělení, publikované ve Zdraví.Euro.cz, za solidní. Navykládat něco na kolegy, o nichž ani netuším, jaké je označení jejich profese nebo odbornosti, ironisovat krátkost kolegou provedeného fysikálního vyšetření a přitom předvádět své schopnosti postavit neurologickou diagnosu prima vista, to mi přijde jako protimluv.

Nemám rád petržel, ba ani ji nekupuji a nejím. Ale nevymýšlím si na ni. Tož asi tak.

Doktor u doktora aneb všední praxe v ambulanci
Ohodnoťte tento článek!