Julínek a vrtulníky – mlčeti zlato

Ticho Tomáše Julínka k případu letecké záchranné služby potěší málokoho, ale je to nejrozumnější reakce z dostupných.

Obvinění bývalého ministra zdravotnictví Tomáše Julínka ze zneužití pravomoci veřejného činitele jistě nelze brát na lehkou váhu.

V exministrův neprospěch hovoří dost argumentů. Nelze předpokládat, chceme-li si uchovat alespoň zbytky důvěry v úroveň českého právního státu, že elitní policejní protikorupční útvar mluví zcela do větru. Členství v orgánech nadačního fondu jednoho z majitelů firmy, jež dnes provozuje leteckou záchrannou službu, Julínkovi také nepřidá. Podobně jako dvousettisícový dar pro ODS od vítězné firmy.

Trojčlenka za hranicí nesmyslu

V takové situaci samozřejmě nepotěší, že bývalý ministr k případu mlčí jako zařezaný a jeho jedinou reakcí dosud byla stížnost na policejní postup, v podobných případech spíše rutina a způsob, jímž advokáti vykazují činnost. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že Julínkovo mlčení bude mrzet především média a část veřejnosti lačnou po jasném a prostém vysvětlení okolností tendru na provozování letecké záchranné služby.

Pokud jde o právní taktiku, ale hlavně o jistou štábní kulturu průběhu spravedlnosti, je ovšem mlčení správné. Zvláště ve srovnání s tím, co všechno už o případu řekli prakticky všichni ostatní politici. Od „debilní policejní trojčlenky“, jež vyšla z úst exministra vnitra (!) Ivana Langera, přes decentnější počínání „za hranicí nesmyslu“, jak zhodnotil práci české policie premiér Petr Nečas, až po vcelku umírněně formulovanou, ale stejně nekompromisní kritiku policejní práce, s níž přišel ministr financí Kalousek.

Na druhé straně pak stojí poslanec za zmírající Věci veřejné Jiří Štětina, který se ze svého trestního oznámení na Julínka snaží vytlouci co nejvíce politických bodů. Mlčení v tomto srovnání působí jako balzám a především projev soudnosti a pochopení pro procesy, jež mají nějaká pravidla. Politici hystericky nadávající na justici či policejní práci jsou v poslední době příliš častým a nezdravým zjevem.

Na místě je trpělivost

Nerozhodne-li se státní zástupce jinak, bude se Tomáš Julínek muset obhájit u soudu. Právě tam mají a musejí zaznít všechny argumenty a analýzy nákladů provozu letecké záchranky pod hlavičkou armády, policie i soukromé firmy. Právě tam se musí určit, kde je hranice mezi nákupem veřejné služby od soukromníka jako legitimním politickým rozhodnutím a případným trestným činem dejme tomu v podobě cinknutého tendru či zfušovaných analýz.

Privatizace sama není sprosté slovo, natož trestný čin. Je to dokonce úkon, který se od pravicového ministra dá celkem očekávat. Ani tendr s jedním zájemcem neodporoval tehdejšímu zákonu (dnešnímu už by se příčil). A Julínkovi zastánci tvrdí, že armáda i policie se chtěly záchranářské práce zbavit, navíc nebyly schopny vyčíslit náklady, s nimiž by leteckou záchranku provozovaly po vypršení starých smluv. Nemluvě o tom, že zrovna česká armáda a resort obrany nemají pověst nejšikovnějších hospodářů.

Jinými slovy, soud – bude-li nakonec – jistě uslyší dost silných argumentů i na Julínkovu obhajobu. Proces by to mohl být dost zajímavý. Než však začne, nejsou na místě žádná silná slova. Jen trpělivost.

Ohodnoťte tento článek!