Krize zažehnána? A na jak dlouho?

otazník, klávesnice, počítač

Je krize ve zdravotnictví zažehnána, anebo jen odsunuta na neurčito? Ať tak či tak, jestliže Lékařský odborový klub nakonec přistoupí na nějakou variantu nabídky ministerstva zdravotnictví, pacienti si budou moci oddechnout. Lékaři zřejmě nakonec zůstanou na svých místech. Snad. Zatím.

Ministr Heger nabídl rebelujícím lékařům kompromisní řešení jejich požadavků v podobě dvou miliard korun od zdravotních pojišťoven. Jenže za tímto řešením je ukryt velký vykřičník a není jisté, zda si ho všichni uvědomují, případně zda mu věnují patřičnou pozornost.

Nechci nijak zpochybňovat navržený kompromis, který počítá s uvolněním peněz na platy lékařů. S tím je možné souhlasit. S čím však zásadně nesouhlasím, je plošné rozdělení těchto financí mezi všechny nemocnice.

Mnohem zásadnější problém však vidím v realizaci navazujících systémových kroků, respektive v otázce, zda vůbec existují. Krátkodobý účinek jednorázové finanční injekce do zdravotnictví jsme opakovaně zažili. Proto také víme, že se tím řešení problému podfinancované práce zdravotnického personálu jen o nějaký čas odsune.

Pokud řešení současné situace nebude provázáno s nutnými reformními kroky, obávám se, že nakonec opět k žádné skutečné reformě nedojde. A pak je jen otázkou času, kdy budeme před podobný problém postaveni znovu. A nezáleží přitom, kdo se ozve příště. Jestli znovu lékaři, sestry, sanitáři či jiné skupiny pracovníků ve zdravotnictví, jimž právě dojde trpělivost.

Přestaňme proto hledat řešení, která uspokojí vždy jen jednu protestující skupinu. Strach Lékařského odborového klubu, aby nalezené finance náhodou nebyly použity i na platy těch, kteří zatli zuby, odváděli svou práci a nepřidali se k jejich nátlakové akci, jen dokazuje, že české zdravotnictví se změnilo v hřiště, na němž dnes každá skupina hraje sama za sebe.

Čas na reformu nastal už dávno a čím dál jasněji vidíme, že už včera na ni bylo pozdě. Jedním z řešení, které může posunout české zdravotnictví vpřed, je odklon od zažitého plošného rozdávání peněz, k němuž naše zdravotnictví tak často inklinuje.

Vydejme se raději cestou individuálních smluvních vztahů mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickými zařízeními. Takové vztahy dokážou zohlednit specifika (včetně platových) jednotlivých zdravotnických zařízení a pojišťovně umožní podpořit ta zařízení, která jejím pojištěncům poskytují kvalitní péči.

Nebojme se naložit na bedra zdravotních pojišťoven plnou odpovědnost za zajištění péče o jejich pojištěnce. Od toho tady přece mají být.

Autor je viceprezidentem Svazu zdravotních pojišťoven a generálním ředitelem ZP Metal Aliance

Ohodnoťte tento článek!