Lékař musí? Ne.

Titulní obrázek

Pavel Pafko: „Zaujalo mne vyjádření tiskového mluvčího ministerstva zdravotnictví, který říká: „V České republice má pojištěnec nárok na čerpání plné zdravotní péče a žádný zdejší poskytovatel zdravotní péče v rámci systému veřejného zdravotního pojištění mu nesmí odmítnout poskytnutí zdravotní péče.“…

Zaujalo mne vyjádření tiskového mluvčího ministerstva zdravotnictví, který říká: „V České republice má pojištěnec nárok na čerpání plné zdravotní péče a žádný zdejší poskytovatel zdravotní péče v rámci systému veřejného zdravotního pojištění mu nesmí odmítnout poskytnutí zdravotní péče.“

Šlo o vyjádření na stížnost cizinky s trvalým pobytem na našem území, která je u nás pojištěna. Bylo jí odmítnuto vyšetření chrupu, o které žádala. Sestra v ambulanci řekla: „Paní doktorka nedělá cizince.“ Forma odmítnutí byla jistě nevhodná. Je přece jedno, kde se kdo narodil, rozhodující je, zda je, či není pojištěn. Pro mne je však překvapivé tvrzení pana mluvčího, že pojištěnci zdravotnické zařízení „nesmí odmítnout poskytnutí zdravotní péče“. Je to tak opravdu? Může se o takové prohlášení opřít každý pacient v naší zemi? Domnívám se, že bohužel ne.

Žijeme v právním státě, a tak je třeba se podívat na legislativní úpravu vztahu pacienta a lékaře: paragraf 11 zákona č. 48/1997 v bodě b jasně říká, že „zvolený lékař může odmítnout přijetí pojištěnce do své péče pouze tehdy, jestliže by jeho přijetím bylo překročeno únosné pracovní zatížení lékaře tak, že by nebyl schopen zajistit kvalitní zdravotní péči o tohoto nebo o ostatní pojištěnce, které má ve své péči“. Přitom „míru únosného pracovního zatížení a závažnost příčiny pro nepřijetí pojištěnce do své péče posuzuje zvolený lékař“. Odmítnout pacienta při ohrožení jeho života nebo při hrozících trvalých následcích by bylo morálně nepřijatelné a nepochybně i soudně napadnutelné.

Vyšetření chrupu však do této kategorie nepatří. Podle mého názoru stomatolog se ve svém rozhodnutí může opřít o platný zákon a není povinen vyšetřit či ošetřit každého, kdo o to požádá, nejde-li o neodkladnou péči.

Stejně tak se nemůžeme přihlásit u praktického lékaře, který už má plno a přijímání dalších pacientů by mohlo být na úkor kvality jím poskytované péče.

Posílání pacientů jinam či zdráhání se je přijmout je bohužel realitou i mezi lůžkovými zařízeními (nemocnice).

Vzpomínám na vyprávění ředitele záchranné služby, kdy nad městem kroužila helikoptéra s pacientem a dole se nemocnice bránily jeho přijetí. Jedním z důvodů těchto smutných jevů je způsob financování zdravotnických zařízení, kdy peníze nejdou vždy za pacientem.

Každé oddělení nemocnice má finanční plán, který nesmí překročit. Více pacientů, zejména komplikovaných, vyžadujících nákladnou péči by mohlo ohrozit finanční rovnováhu na daném oddělení či v nemocnici.

Řešení stížností odmítnutých pacientů není málo. Podle mého názoru je třeba přemýšlet nad příčinami tohoto jevu, zejména volají-li mnozí po tom, aby byl pacient klientem (nikdy jsem toto označení nemocného člověka nepovažoval za správné).

Chce-li ale někdo mít z pacientů klienty, tedy jiným slovem zákazníky, musí upravit podmínky na trhu tak, aby o ně byl zájem. Přemýšlím například, jaký je poměr mezi nabídkou a poptávkou po stomatologické péči v naší zemi. Systém, který se opírá jenom o lidumilství zaměstnanců, je systém špatný.

Pavel Pafko, Právo

Ohodnoťte tento článek!