Lékařská etika dříve a dnes

Titulní obrázek

Helena Hašková: „V poslední době se stále častěji objevuje názor, že současná úroveň obecné i specializované mravnosti je problematická, někdy dokonce pokleslá, a následně zaznívá apel na to, že by se situace měla radikálně zlepšit. O tom, že je vždy možné i vhodné kultivovat mravnost, panuje obecný souhlas…“

V poslední době se stále častěji objevuje názor, že současná úroveň obecné i specializované mravnosti je problematická, někdy dokonce pokleslá, a následně zaznívá apel na to, že by se situace měla radikálně zlepšit. O tom, že je vždy možné i vhodné kultivovat mravnost, panuje obecný souhlas. Problém však je, jak to konkrétně udělat.

Zvláště citlivou oblastí, kde je jakýkoliv faktický či domnělý prohřešek proti mravním, ať již ustáleným nebo očekávaným zásadám pociťován, je zdravotnictví. Mnozí vášniví kritici současného stavu jsou přesvědčeni o tom, že v každé jiné době byla lékařská etika na vyšší úrovni než dnes.

Taková kritika však v historickém kontextu zaznívala periodicky. To, co se změnilo, se však týká nejen převratného postavení pacientů v moderních zdravotnických systémech, ale i nových a závažných problémů etiky v lékařství, které v minulosti nemusel nikdo řešit.

V tradičním, paternalistickém vztahu lékaře a pacienta dbal na dodržování etických pravidel profese především lékař. Jinými slovy řečeno, každý věděl, co může od svého lékaře očekávat a co lékař bude naopak očekávat od svého pacienta a jeho rodiny.

K výrazným změnám ve vztahu lékařů a pacientů docházelo postupně (zejména po druhé světové válce) a paternalistický model už nebyl udržitelný jako rozhodující a jediná strategie. Podstatnými důvody pro změny byla skutečnost, že medicína změnila svůj charakter (nové technologie a léčebné metody, týmová práce lékařů a dalších zdravotníků, nutnost specializací atd.), lidé jsou stále vzdělanější a s větším či menším důrazem požadují respekt k právu na sebeurčení.

Výsledkem je mimořádná změna paternalistického modelu v profesionálně partnerský, která není ukončena. Staletá pravidla očekávaných norem chování však není možné bez modifikace převzít do nového modelu a s Hippokratovou přísahou těžko vystačíme.

Nepochybně bychom měli mnohem více informovat každého občana, a tedy i budoucího pacienta o změnách, které se každého z nich již dotýkají a dotýkat budou a které zakládá především Úmluva o biomedicíně a následně odvozený instrument informovaného souhlasu.

Stejně tak bychom měli systematicky vysvětlovat, s jakými dilematickými (nejednoznačně řešitelnými a obtížně rozhodnutelnými) situacemi se setkává lékař a proč je vysoká míra rozhodovací odpovědnosti přenesena na pacienta (některým se to líbí, jiní mají námitky anebo nejsou této odpovědnosti schopni dostát).

Lékařská etika jako svébytná disciplína vznikla vlastně teprve “ nedávno“, v průběhu minulého století. To ovšem neznamená, že by předtím lékaři nepěstovali mravnost. Potřeba institucializace výše uvedeného oboru vyvstala poté, co se v důsledku změn ukázalo, že také lékařská etika má značnou naukovou část, a proto nestačí jen dobré vzdělání v etice jako filosofické disciplíně nebo její součásti a přirozený cit “ pro dobro“ v zájmu pacienta.

V českých zemích usiloval o ustanovení lékařské etiky jako samostatného oboru už lékař Václav Cedrych. Jeho úsilí však bylo zmařeno příchodem druhé světové války. Po ní pak v roce 1946 založil Bohuslav Bouček první Deontologický ústav v Praze.

Naděje na systematické pěstování lékařské etiky však skončily v roce 1952, kdy Boučkův ústav zaniká a na všech vysokých školách je zavedena povinná výuka marxismu-leninismu a v jejím rámci i přednášky o morálce socialistického lékaře. Ke cti většiny lékařů je však nutné konstatovat, že i v tísnivých politických dobách věnovali pozornost především těm problémům lékařské etiky, bez nichž by byl další rozvoj medicíny jen těžko možný.

Těsně po listopadu 1989 byly zrušeny katedry marxismu-leninismu a vznikla tzv. Centra humanitní vzdělanosti. Na lékařské fakulty se vrátila výuka filosofie, sociologie, posílena byla výuka psychologie a nově se v roce 1992 etablovala lékařská etika. Zdravotní sestry povinně studují etiku v ošetřovatelství.

Nemalý prostor pro pěstování lékařské etiky má tedy institucionální rámec. Nová generace lékařů je v tomto ohledu dobře teoreticky vybavena, jiným problémem je, proč se takto získané znalosti i praktické dovednosti výrazněji neprojevují v denní klinické praxi.

To už je ovšem téma na jiný příspěvek, ve kterém je třeba nejprve prezentovat “ ošidné“ téma, totiž zda je zdraví zboží jako každé jiné, anebo takové, jemuž je třeba přiznat prvky zvláštního režimu. Zdá se však, že současná politická garnitura upřednostňuje zákaznický model – “ zdravotnická firma je jako každá jiná firma“.

V něm však není možné očekávat kontinuitu některých ustálených schémat mravního jednání. Složitá situace našeho stále se transformujícího zdravotnického systému by ovšem v žádném případě neměla být omluvou pro prohřešky vůči elementární slušnosti.

Opodstatněně se uvádí, že zdravotnický systém nemůže být jiný než celá společnost a že je v jistém slova smyslu jejím zrcadlem. Zcela jednoznačně to platí o vzájemném vstřícném nebo nevstřícném chování.

Ale i dokonalá “ štábní kultura“ vzájemného setkávání zdravotníků a pacientů však neskryje závažné problémy lékařské etiky, k nimž se dříve nebo později budeme muset odpovědně vracet, už třeba proto, že konsensuální shoda občanů musí panovat v takových problémových oblastech, jako je genetické inženýrství, asistované reprodukce, interrupce, eutanázie atd.

Klíčovou otázkou je, zda smíme dělat všechno to, co umíme, což se týká i dalších nejmenovaných problémových oblastí.

Helena Haškovcová, profesorka lékařské etiky

A2 kulturní deník

Ohodnoťte tento článek!