Loterie smrti

nemocnice, pokoj

V Česku je na 45 tisíc lékařů, z toho zhruba 16 tisíc pracuje v nemocnicích. Stěžují si na nízké platy a vyhrožují odchodem do zahraničí. Zlé jazyky říkají, ať klidně zvednou kotvy, a také, že jít dnes do nemocnice je mnohem nebezpečnější než skočit na laně z mostu.

Omyl lékaře bývá stejně fatální jako chyba pilota, dá se ale snáz ututlat. Většina lidí ve zdravotnictví dělá svou práci zodpovědně a poctivě, ale nešvarů a šlendriánu se najde také dost. Ročně u nás zemřou zbytečně stovky lidí, příčinou jsou především zbytečné operace, mylné diagnózy a podávání nesprávných léků.

V české kotlině panuje zvyk, vzhlížet k člověku v bílém plášti jako k nějakému polobohu, splnilo se tak očekávání strůjců francouzské revoluce, že lékař bude schopen nahradit kněze. Bojíme se mu cokoliv namítnout, abychom ho nerozzlobili, s obdivem oceňujeme věci, které jsou v západní Evropě standard, třeba jen takovou samozřejmost, že se představí a podá nám ruku.

Stačí si všimnout atmosféry v čekárně: pacienti lékaře mnohdy pomlouvají, ale jakmile jsou voláni do ordinace, pokorně hrbí hřbet. Situaci, kdy se v ordinaci cítili bezmocní a ponížení, zažila podle průzkumu agentury Median polovina oslovených lidí.

Příběhy několika smolařů

Zdeněk Volf (64) byl těžce nemocný pacient, který se připravoval na odejmutí pravé ledviny. Na klinikách je zvykem, že pacienta operuje ten, kdo ho celou dobu ošetřoval, ale občas se udělá výjimka. Jako třeba právě v tomto případě, kdy se přednosta kliniky nemocnice v Hradci Králové rozhodl svěřit operaci doktoru Miloši Broďákovi.

Ten si prostudoval veškerou dokumentaci, tak jako před každou operací, ráno ještě s pacientem mluvil a ukazoval mu, kde bude mít po operaci jizvu. Netušil, že pacientův ošetřující lékař v jednom ze zápisů před půl rokem omylem zaměnil pravou ledvinu za levou. Jediná zdravá pacientova ledvina tudíž skončila v koši. Zbytek života se panu Volfovi proměnil v čiré utrpení, až ho po čtyřech letech po osudné operaci „vysvobodila“ smrt. Typické na celé věci je, že policejní vyšetřování se rozběhlo, až když o případu informovala televize.

František Kostohryz (87) přišel na vyšetření magnetickou rezonancí, ale nikdo nevěděl, že má pod kůží kardiostimulátor, který se při takovém vyšetření může vypnout. Před vyšetřením svědomitě vyplnil dotazník a zapsal, že kardiostimulátor má. Laborantka si dotazník nezkontrolovala a pan Kostohryz vyjel z „tunelu“ mrtvý.

Starší pacient se dostavil na pohotovost a vyslovil podezření, že má infarkt. Lékařka jeho závěr komentovala slovy „vy jste ňákej chytrej,“ a na základě poslechu fonendoskopem, bez dalších vyšetření vyloučila srdeční chorobu. Bolesti na hrudi přisoudila potížím s páteří. Pacient krátce nato zemřel na infarkt.

Zde je další příklad: rapující dvojčata Heňo a Noro Wilnrotterovci, kteří okouzlují v show Česko Slovensko má talent, nevidí téměř od narození. V inkubátoru je totiž předávkovali kyslíkem a poškodili jim tak rohovky. Chyba doktorů jim tak změnila životy navždy.

Nemocnice je rizikové místo

Takových osudových omylů se ročně stávají ne desítky, ale stovky, podle některých studií je v nemocnici poškozeno až šestnáct procent pacientů a polovina všech léků je předepisována nesprávně.

Výstižně to jednou přiznal bývalý tiskový mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt: „Nemocnice je zkrátka rizikové místo. Já, protože znám dobře české zdravotnictví, poměrně se bojím jít k doktorovi.“
Určitě to platilo o nemocnici v Havlíčkově Brodě, kde před čtyřmi roky řádil „heparinový vrah“ Petr Zelenka, který záměrně usmrtil nejméně sedm postarších pacientů a o smrt dalších několika se alespoň pokusil.

Plánovitě a zákeřně zneužívat pacienty dokázal také urolog Zbyněk Veselský, který od tří lidí vylákal přes 300 000 korun tak, že jim stanovil špatnou diagnózu a slíbil jim nestandardní léčbu nebo speciální vyšetření. Lhal pacientům, aby se na nich obohatil – jednomu pacientovi tvrdil, že má rakovinu, přestože ji neměl. Lékařský stav je podoben sektě – sociologie tímto pojmem rovněž označuje skupinu, která je háklivá na kritiku… Znakem je bílý plášť a stetoskop kolem krku, tvrdé síto v podobě náročného studia s následnou iniciací a šibolet latiny. Doktoři mohou, co je pro ostatní tabu, mají svá tajemství a sahají na zapovězené věci, vezměme za příklad gynekologa.

Podle střízlivých odhadů připraví doktorské přehmaty o život jednoho pacienta z tisíce, a to už je loterie se slušnou „nadějí na výhru“. Takové poznatky byly zveřejněny ve Švédsku a Velké Británii, u nás zatím taková otevřenost a přiznávání chyb obvyklé nejsou. Důkaz o tom, jaká ruleta se odehrává v nemocnicích, ale najdete snadno.

Stačí, když se podíváte na operační program jakékoli chirurgie a uvidíte, že například dva doktory se stejným vzděláním a stejnými roky praxe primář nevypisuje ke stejně závažným výkonům, protože ví, že jeden je šikovnější. Pokud ale „doktor šikula“ odjede na školení nebo na dovolenou, máte smůlu, řezat vás bude „doktor nešika“. Také můžete zkusit hádat, zda pacient má stejnou naději na uzdravení, pokud dostane infarkt myokardu na náměstí v Kardašově Re- čici nebo v Praze na Karlově náměstí.

Přiznat průšvih

Na problém se lze samozřejmě podívat i z druhé strany. Zdravotnictví patří k těm nejrizikovějším oblastem lidské činnosti, doktoři proto jako by žili jednou nohou ve vězení. Týká se to chirurgů, ortopedů, anesteziolo- gů, ale ze všeho nejvíc porodníků a gynekologů, protože všude na světě je tento obor považován za nejrizikovější. V USA se prý této specializaci z podobných důvodů věnují převážně už jenom imigranti. Někdy jde o skutečné tragédie, třeba když lékaři při nepovedeném porodu zmrzačí dítě nebo jejich zaviněním zemře plod i rodička.

Doktoři a zdravotní sestry dělají chyby, zapomínají v tělech pacientů nejrůznější věci, hlavně operační nástroje nebo roušky. Mnohdy jde o život ohrožující záležitosti, nebo pacient trpí mnoho let úpornými bolestmi, než se na rentgenu konečně odhalí, co za to může. Měli by to přiznat a zavést ve své práci takové postupy, které počet opominutí sníží.

Účinné návody, jak pracovat bezpečněji, jsou přitom banální. Jako obranu proti záměně levé části těla za pravou zavedli třeba v USA to, že chirurg musí jít před operací párového orgánu za pacientem a podepsat se na tu část těla, kterou bude operovat. Těsně před operací se ještě celý tým sejde a všichni nahlas řeknou: „Tohle je pan Novák, řežeme mu levou ruku, to je tahle.“

Je to účinné a přitom to trvá jen tři vteřiny. Piloti si také při startu neodškrtávají jednotlivé položky proto, že by byli hloupí, ale aby neudělali chybu. Ve Skandinávii si třeba sestřičky dělají fotky pacientů, aby si nespletly babičku jen proto, že si lehla do jiné postele, a nedaly jí kvůli tomu špatný lék. To samé by mělo zavést naše zdravotnictví, kde se ale doposud hraje falešná hra, že chyby neexistuj í, a když už, tak j en malé.

Postmoderní kretenismus

Mnoho lidí po návštěvě nemocnice zjistilo, že nej- upřímnější zájem tam o ně projevila uklízečka. Zdá se také, že moderní medicína definitivně zaměnila zájem o pacienty za zájem o chorobné stavy. Diagnostické a statistické manuály převálcovaly konkrétního pacienta a „léky na nemoci“ dostaly posvěcení blížící se svou hodnotou středověkým odpustkům.

Přestávají se léčit lidé a vzniká jakási medicína pro medicínu, aniž by se reflektovala skutečnost, že čtvrtina až třetina nemocných se do žádné škatulky nevejde. Jde tak daleko, že se přestává léčit i sama nemoc a pacient je mordován na nejdražších přístrojích, pouze v zájmu laboratorního výsledku. Psychiatr Radkin Honzák to kdysi nazval „postmoderní kretenismus“. Přitom veřejnost věří ve všemocnost současných lékařských technologií.

Začíná to už na fakultě – budoucí lékaři se svou vědu učí na modelovém příkladu ideálního člověka homo sa- piens, který ale v praxi nenajdete. Někteří si problém uvědomují a vydali se jinou cestou. Kupříkladu MUDr. David Frej pracoval několik let jako lékař na interním oddělení, ale na stáži v Londýně se rozhodl pro východní medicínu, která za každým případem vidí konkrétní osud. Nyní upozorňuje na další nešvary, kupříkladu, že lékař nechce dát pacientovi výsledky vyšetření, přestože ten na to má právo. Nebo nevysvětlí nemocnému rizika ani možné alternativy léčby, aby se nemocný mohl orientovat v tom, co ho čeká a nebyl zbytečně zmaten.

Existuje studie, podle které přeruší lékař pacienta, který mu popisuje svoje potíže, v průměru již za osmnáct sekund. Během takto krátké chvilky se rozhodne, jaká je pravděpodobná diagnóza a jakou léčbu zvolí. Často se nemýlí, ale v rozhodujících okamžicích může dojít k omylu s katastrofálními následky.

Doktorské chyby mají ročně na svědomí několik tisíc zbytečných úmrtí. Lékaři tráví stále víc času u psacího stroje a na schůzích, případně píší žádosti o granty nebo odborné texty nutné pro zvýšení kvalifikace. Mnozí neumějí jednat s lidmi, ne všichni jsou dostatečně zkušení, odpovědní, mohou být arogantní, citově vyhořelí a zcela lhostejní. Je mezi nimi vyšší výskyt sebevražd, depresí a skrývaných chemických závislostí než v nelékařské populaci.

Na 270 tisíc českých marodů z téměř dvou a půl milionu lidí, kteří se u nás ročně léčí v nemocnici, bojuje během léčby s komplikacemi, které způsobil lékař. Například nedostatečným vyšetřením nemocného, špatně zvolenou léčbou nebo nesprávně předepsanou kombinací léků.

Démon alkohol

Výskyt a zneužívání drog (kofein, nikotin, alkohol) je u této profese vyšší než činí průměr populace. Ostatně, kdo z nás má k drogám tak snadný přístup. Drtivá většina pochybení způsobených zdravotníky pod vlivem alkoholu či jiných drog ale zůstává skryta, nemocnice hříšníky kryjí.

Zde je několik případů, kdy už to nešlo. Lidé z Nového Města nad Metují upozornili minulý týden v úterý policii na silně opilého lékaře v jedné z místních ordinací. Hlídka na místě třiapadesátiletému chirurgovi naměřila při první dechové zkoušce přes čtyři promile alkoholu. Lékař tvrdí, že to byl zbytkový alkohol. Opil se prý kvůli zdravotní pojišťovně.

V Olomouci před rokem ordinoval doktor se třemi promile alkoholu v krvi. Udal ho některý z j eho pacientů, který v dopoledních hodinách kontaktoval policejní tísňovou linku.

Zubařka ve zdravotnickém středisku v Přerově přišla do práce namol opilá a dětské pacienty ošetřovala se 3,8 promile v krvi. Na případ upozornila matka jednoho z dětských pacientů, která celou věc oznámila na policii. Praktickému lékaři ordinujícímu na poliklinice Masarykova v Brně naměřili policisté téměř tři promile alkoholu v krvi. Noc strávil na záchytce, kam ho policejní hlídka převezla. Neurolog Ladislav Ž. ordinoval před rokem úplně opilý a pacienti před ním prchali z čekárny. Ordinování lékaře ukončila až policejní hlídka. Lidé v čekárně byli v šoku, doktor při odchodu sotva stál na nohou.

Lékař Pavel Drbohlav v září 2004 ve Vraném nad Vltavou zastřelil v opilosti dělníka proto, že mu chodil za ženou. Potom, s 1,4 až 1,6 promile alkoholu v krvi, sedl do auta a jel domů. Cestou havaroval a těžce se zranil. O tom, že zastřelil jiného muže než údajného soka, se prý dozvěděl až v nemocnici. „Nic si nepamatuji,“ tvrdil Drbohlav u soudu.

Stížnosti v koši nekončí?

Po banální operaci v nemocnici zemře váš příbuzný a vy jste přesvědčeni, že lékaři museli udělat nějakou chybu. Jistě, lze si stěžovat, ale často je to úplně k ničemu. Současné zákony upravují agendu stížností jen velice mlhavě, a vůbec neurčují, za jak dlouhou dobu musí být případ projednán. Pokud nespokojený pacient denně nebombarduje úřad nebo pojišťovnu telefonáty a dopisy, vůbec se nemusí dozvědět, zda se jeho věc vyřešila. Stížnost mohla být prostě hozena do koše.

Mimochodem, u tak zvaného ombudsmana patří stížnosti na lékaře či nemocnice k těm nejčastějším, které úřad řeší. Počet trestních oznámení, soudních žalob a stížností stoupá každoročně zhruba o deset procent.

Česká lékařská komora nedávno vyzvala pacienty, aby si na arogantní a chybné chování doktorů stěžovali přímo u ní. Komora může hříšníkovi udělit důtku nebo pokutu. Dokonce smí v krajním případě lékaře z komory vyloučit, což znamená prakticky konec kariéry. Zdravotní sestry nebo nemocniční zřízence ale komora trestat nemůže.

Experti studující systémy zdravotnictví proto doporučují jiný postup: pacienti nespokojení s prací doktora či nemocnice by si měli stěžovat především u zdravotní pojišťovny. Této instituci lidé platí a ta následně platí zdravotníkům. Stížností na aroganci personálu i žalob na nemocnice přibývá. Většina žalob a obvinění od pacientů či pozůstalých nakonec u soudu nepochodí. Ale pokud ano, pak to mnohdy stojí opravdu za to, náhrady škod dosahují miliónových částek.

Každé zdravotnické zařízení je na podobné události pojištěno, takže by se mohlo zdát, že s vyplacením náhrady škody nebude potíž. Jenže když už soud uzná vinu, rozjíždí se nový kolotoč jednání o odškodném, při kterých se handrkují nemocnice s pojišťovnami, jejichž souhlas je k vyplacení částky potřeba.

Přitom je třeba vidět, že na Západě mají částky vyplácené na odškodném o jednu nulu více a jsou v eurech. Jeden příklad za všechny: německý zubař omylem napíchl pacientce lícní nerv a ženě zůstalo doživotní pokřivení obličeje, soud mu nařídil vyplatit odškodné milion čtyři sta tisíc euro. Stomatolog musel prodat dům a skončil na mizině.

A u nás? Odškodné se pohybuje v hanebně nízkých částkách. Muž s vyoperovanou zdravou ledvinou namísto nemocné dostal jako odškodné čtyři sta tisíc korun.

Valná většina lékařských pochybení se často ani před soud nedostane a řeší se v rámci interních řízení České lékařské komory. Ročně bývají z lékařského profesního společenstva vyloučeni jeden až dva lékaři. Po pěti letech mají sice možnost znovu žádat o přijetí do komory, musejí však projít zkouškami, kde jen obtížně dokazují, že za tu dobu nic z povolání nezapomněli. Dalším třem až pěti bývá odebrána licence, což je poněkud „měkčí“ sankce, protože mohou i nadále vykonávat zaměstnání, avšak pod dohledem zkušenějšího lékaře.

Pokud si chce pacient stěžovat nejen na jednotlivce, ale na postup celé nemocnice, může se obrátit na zřizovatele daného zařízení. U velkých fakultních nemocnic je to stát, tedy ministerstvo zdravotnictví. U většiny okresních nemocnic je zřizovatelem krajský úřad.

Pacienti se proti postupu lékařů ozývají čím dál víc, ale statistiky ohledně řízení před soudem neexistují. Kolik lidí přesně každý den v českých nemocnicích zbytečně umírá, nikdo netuší, ani ministerstvo zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví žádnou statistiku ani kazuistiku lékařských omylů vůbec nevede, jako by problém neexistoval. To ale svádí k podezření, že se tento úřad nezastává pacientů, ale lékařů a zdravotníků.

Autor je publicista

Ohodnoťte tento článek!