Máme málo

Titulní obrázek

„Místní doktoři se za to nikdy moc nestyděli. Alespoň ne před přáteli a známými. A dnes už o tom mluví skoro každý: čeští pacienti jsou kromě pojistného a regulačních poplatků dodnes pravidelně nuceni sahat do peněženek i pro úplatky,“ píše autor komentáře týdeníku Respekt…

Kdy bude možné zlegalizovat úplatky v českém zdravotnictví

Místní doktoři se za to nikdy moc nestyděli. Alespoň ne před přáteli a známými. A dnes už o tom mluví skoro každý: čeští pacienti jsou kromě pojistného a regulačních poplatků dodnes pravidelně nuceni sahat do peněženek i pro úplatky. Protekční prohlídku u vyhlášené kapacity zajistí balíček kávy, květina nebo lahev, ale za operaci u vybraného specialisty se běžně platí desetitisícové částky.

Po letech marných stížností teď přichází oficiální slib, že úřady zkusí „obálkovou metodu léčení“ přiškrtit. Na papíře to vypadá dobře. Tým ministra Julínka slibuje, že pacienti konečně dostanou dlouho slibovaný klíč, který rozdělí nemocnice na dobré a špatné. A navrch možnost, jak si na dobré doktory legálně připlatit.

Nebýt „no name“

Techniku zasunování obálky s bankovkami do kapsy ji nikdo neučil. Když se ale majitelce prodejny s oblečením Věře Novotné (36) mělo narodit první dítě, nechtěla nechat nic náhodě. Do pravidel korupce ji zasvětili sami doktoři. „Ptala jsem se svého gynekologa, kam by mě poslal rodit,“ usrkává mladá žena čaj a zkoumavě si prohlíží okolí. „Odkázal mě na svého známého, prý se o mě perfektně postará od začátku do konce, ale říká si za to určitou sumu.“

Za tenhle klid před pěti lety zaplatila 5000 korun, další porod za tři roky přišel o dva tisíce dráž. A nelituje. Když prý přijde člověk do porodnice jako „no name“, nemá jistotu, na koho natrefí.

„Při každé návštěvě tam má službu někdo jiný, nevíte, jestli to zrovna nebude nezkušený elév.“ Díky úplatku tohle riziko odpadlo: v kartotéce všichni věděli, ke komu paní Věra patří, doktor si přizpůsobil služby tak, aby byl při prohlídkách na místě, dostala jeho mobil, kdykoliv s ním mohla konzultovat.

„Když začaly kontrakce, zavolala jsem mu a on zablokoval nadstandardní pokoj. Po celou dobu porodu mi všechno vysvětloval, byl neustále nablízku.“ Vše bylo bez komplikací. A i ono trapné předávání obálky proběhlo díky nadstandardnímu pokoji, v němž bydlela sama, hladce.

„Mě uráží, že to není košer, že se to dá brát jako daňový únik, já bych si za ty služby ráda připlatila oficiálně, ale nejde to,“ zlobí se Věra Novotná. „Můžete si zaplatit pokoj s televizí, ale ne doktora.“

To je málo

Nechme teď stranou, že zrovna u porodu není vůbec snadné určit, jestli ty peníze stály za to. Pokud je vše v pořádku, zvládne drtivou většinu případů šikovná porodní asistentka a lékaři by měli být v akci pouze v případě komplikací a samozřejmě pro komunikaci s rodiči.

Podobná péče, jakou dostala paní Novotná, by měla být normální (a v některých českých nemocnicích tomu tak už dnes skutečně je). Důležitější je, že úplatky kvetou mimo jiné proto, že se nikdo z důvěryhodných veřejných zdrojů nedozví, kde poskytují skutečně dobré služby a kde jsou naopak nevrlí a do porodu se pletou víc, než je zdrávo.

A především: těžká volba, zda peníze dát, či ne, zní daleko fatálněji v případech, kdy jde o minuty, o život nebo o riziko trvalých zdravotních následků.

Doktoři v tomto směru často vysílají jasný vzkaz: za to málo, co bereme, se prostě nemůžeme přetrhnout.

Čtyřicetiletá žena do sebe v restauraci spěšně hází polévku s pořádnou porcí housek a zapíjí to pivem. V sedm večer je to její první jídlo od snídaně.

Lékařka Dagmar Spěváčková pracuje v jedné z vyhlášených pražských porodnic, ale přivydělává si ještě na soukromé gynekologii. „Jsem na vrcholu kariéry, mám 13 let praxe, dvě atestace a v porodnici beru 27 tisíc hrubého,“ zvedá oči od jídla. „Nechci si stěžovat, ale peníze potřebujeme, manžel je s mladším dítětem na rodičovské dovolené,“ říká Dagmar Spěváčková (jméno je kvůli obavě ze ztráty zaměstnání změněno).

„Nedávno za mnou přišla paní, která chtěla, abych ji rodila,“ popisuje situaci. „Řekla jsem, že nemůžu stoprocentně zaručit, že zrovna budu mít službu. A jet pro ni v nočních hodinách z domova by byla komplikace “ odmlčí se. „Je to vlastně takový náznak, v duchu si říkám, když z toho něco kápne, bylo by to fajn. Ta klientka sama řekla, že mi tu újmu nějak vynahradí, takže jsme se dohodly.“ Pro Dagmar Spěváčkovou je to práce navíc, za niž od klientů dostává „všimné“ od tisícovky až do osmi tisíc.

Je v tom jako doma, protože se už ocitla i na druhé straně barikády. Její otec před časem vážně onemocněl a záchranka ho odvezla do nemocnice, kde ho akutně operovali. „Kdyby to nedopadlo, hrozně bych si to vyčítala,“ vysvětluje, proč se rozhodla pojistit si výkon desetitisícovým úplatkem.

Lékař, který prováděl první operaci, si peníze vzal a slíbil, že tatínka bude operovat i podruhé v dohodnutém termínu. „Táta přišel na příjem, a ten doktor mu řekl, že nemá čas, že jede na kongres, ať přijde za týden,“ kroutí hlavou lékařka nad faktem, že ani úplatek nemusí znamenat jistotu.

„Byla jsem zoufalá, sháněla jsem přes protekci jiného operatéra. I on dostal deset tisíc, ale z jeho pozdějšího chladného vystupování jsem vycítila, že to asi bylo málo,“ naznačuje rizika panující praxe doktorka.

Za víc práce stejné peníze

Úplatky se dávají tehdy, když je velké riziko, že dostaneme špatnou službu. Takhle popisuje českou situaci ekonom Miroslav Zámečník, který se před časem podílel na studii o korupci ve zdravotnictví pro Transparency International. Je to známá věc: český systém je nastaven tak, že se v něm doktorům přehnaná péče nevyplácí.

Všichni dostávají víceméně stejně a ti dobří jsou na tom vlastně hůř: chodí k nim víc lidí, ale na výplatní pásce se jim to neodrazí. „Když někdo přijde s nápadem, jak se líp starat o pacienty, musela by mu pojišťovna zaplatit víc, ale to v dnešním modelu nejde. Tak proč by to někdo dělal?“ říká zdravotnický expert Pavel Vepřek.

Ministerští plánovači by současný stav chtěli otočit – podobně jako spoustu jiných potíží – posílením role pojišťoven. Pokud by se v budoucnu změnily na „firmy“, konkurence je podle plánů bude tlačit k nasmlouvání kvalitních a levných služeb. Postupně uzavřou kontrakty s lepšími doktory a ti horší ze systému vypadnou (tohle funguje například ve Velké Británii, Švýcarsku nebo na Slovensku).

Druhá rána korupci je otevřenost a dostatek informací. Pacient dnes neví, kde dostane dobrou péči, na co má nárok, na co by si mohl připlatit, ani jaké jsou kde čekací doby. Když chce lepší kloub, nikdo mu neřekne, jaké existují typy, co ještě hradí pojišťovna a co by si v případě zájmu o lepší materiál mohl připlatit (jako třeba u zubaře).

A nemusí mu koneckonců pomoci ani úplatek, protože stejně nepozná, jestli neplatí za to, co by dostal i bez „daru“, nebo jestli se opravdu dostal do péče toho nejlepšího lékaře.

Julínkův rezort chce pojišťovnám a pacientům dát do ruky srozumitelná měřítka, podle kterých se mohou orientovat, něco podobného jako na Západě běžné žebříčky kvality zdravotní péče. V Česku se už pár podobných pokusů objevilo, ale vždy ztroskotaly.

To chce Julínkův tým změnit: „Budeme prosazovat jednotnou platbu za diagnózu, která umožní v žebříčku odlišit i zvláštnosti jednotlivých zařízení, třeba počet úmrtí při výkonu nebo infekce, aby netratily například fakultní nemocnice, které musejí provádět náročnější operace,“ vysvětluje Henrieta Maďarová, která do Prahy přišla ze známého týmu slovenského reformního ministra Zajace.

Na podzim se uvidí

Pak už zbývá jen jediné. Zavést do systému – podobně jako je to běžné na Západě – možnost si za nadstandard oficiálně připlatit. Věra Novotná pak bude moct přijít do porodnice a za svého lékaře zaplatit normální taxu (kterou určí nemocnice), nebo si výběr lékaře předplatí dopředu v balíku komerčního připojištění.

Dagmar Spěváčková si na internetu zjistí, že její tatínek půjde na operaci za standardních deset dní a připlatí mu účast lékaře, kterého zná a důvěřuje mu. Mělo by to být podobné jako například v Německu nebo Rakousku. Tam můžete dostat lepší péči na soukromých klinikách, kde se prokazujete doplňkovou pojistkou (získáte ji za příplatek k normální péči). Chcete-li, aby vás operoval profesor či primář, oficiálně si připlatíte. To srovnání není ideální, ale fakt, že tohle všechno má vliv na míru korupce, je zřejmý třeba na českém příkladu zápisů do obchodního rejstříku. Když se zavedly oficiální expresní příplatky, zmizel okamžitě důvod si rychlejší práci úředníků zajistit úplatkem.

Před závorku před všemi změnami, které chystá ministerstvo zdravotnictví, je nutné vytknout dvě neznámé: nikdo neví, jaké podstatné detaily budou konkrétní zákony skrývat a jestli vůbec reforma přežije současné politické otřesy. Ministr zatím odložil diskusi na vládě o konkrétních paragrafech zákonů a svoje záměry projednává s lékaři, univerzitami a odboráři. Do kabinetu by se zákony mohly dostat na podzim letošního roku.

Tomáš Pavlíček, Respekt

Ohodnoťte tento článek!