Mé dítě se narodilo doma. Proč ne?

porod doma

Když budete chtít vědět, zda je lepší značka BMW nebo Mercedes, půjdete se zeptat prodejce Mercedesu? Ne? Logicky. Protože prodejce Mercedesu bude zjevně zaujatý. Místo toho se podíváte na nezávislý test, který nepsal zástupce ani jedné strany.

Když budete chtít vědět, zda jsou či nejsou domácí porody hazardem, budete se ptát lékaře? Ano, podle českých zvyklostí asi budete, ačkoliv dopředu je logické, že musí být zaujatý.

Postavíte proti sobě váženého pana lékaře v bílé uniformě a matku osmi doma narozených dětí s vizáží hippiesačky a pokud možno jen základním zděláním. Nepodíváte se na nezávislý test provedený na rozsáhlém vzorku žen a dětí. A budete se tvářit, že tak se dá vést diskuse.

Seriózní diskuse se v ČR nevedla ještě nikdy. Žádná studie za ČR neexistuje a existovat nemůže, protože za ČR ani neexistuje žádná důvěryhodná statistika. A podívat se na studie zahraniční, to je „moc práce“.

Mám tři děti. Narodily se doma. To poslední z nich před týdnem. Ne že bych měla potřebu to ospravedlňovat – je to věc jen moje, tatínkova a dětí. Ale na přímou otázku, v jaké porodnici přišly na svět, přímo odpovídám: „V žádné“. Obyčejně následuje úžas a zděšení: „A proč?“ „A proč ne?“, zní odpověď.

V tu chvíli bývá reakce téměř shodná: „Protože se při porodu může stát cokoliv!“ Ano, já vím, říkal to ten pán v bílém plášti tuhle v televizi. Jenomže ten pán v bílém plášti k A už nedodal B.

Pán v bílém plášti zjevně neví o britské studii, která porovnávala 529688 srovnatelně nízkorizikových žen rodících doma a v nemocnici a byla zveřejněna v British Journal of Obstetrics and Gynaecology (2009). Pak by totiž musel konstatovat, že “domácí porod nezvyšuje riziko (tzv. perinatální) úmrtnosti”.

Zjevně neví ani o studii z USA (K. C. Johnson, B.-A. Daviss, 2007), která na vzorku 5418 žen dokazuje, že plánovaný domácí porod u srovnatelně nízkorizikových žen dává statisticky stejné výsledky novorozenecké úmrtnosti, ale lepší výsledky, pokud jde o poporodní poranění matek i dětí. Zjevně neví ani o … Ale ono asi nemá smysl pokračovat.

Česká čísla jsou ovšem leda tak pro kočku. Malý příklad: nevím o jediné české matce, která by za posledních dejme tomu 10 let zemřela v souvislosti s plánovaným a současně asistovaným domácím porodem. Zato v porodnici zemře ročně plus mínus kolem 10 maminek.

Kdybych teoreticky chtěla tvrdit, že porody v porodnici jsou u nás pro matky rizikovější než porody doma, a oháněla se přitom oficiálními čísly, nikdo by na to nemohl říct ani popel. Ale já to tvrdit rozhodně nebudu – bylo by to jen další znásilňování statistiky. Intuitivně mám dojem, že to v realitě bude zhruba „fifty – fifty“, což ostatně zahraniční studie i potvrzují. Statistika je zkrátka neskutečně ohebná – a u nás navíc v podstatě ani neexistuje.

Mimochodem: dokonce matriky a statistický úřad se dokonce ani neumí shodnout na tak prosté věci, jako kolik dětí se narodí doma – natož aby někdo tušil, kolik z takových případů bylo předem ohodnoceno jako nízkorizikové, kolik jich bylo plánováno, či kolik jich bylo asistováno.

Relevantních studií ze zahraničí ale naštěstí existuje hromada – z Kanady, Austrálie, Švýcarska… Ale ani jedna z nich nenechala na českém zdravotnictví otisk. Mají jejich autoři horší vzdělání než lékaři čeští? Neoddiskutovatelná čísla jsou však rozdrcena prohlášením vědecké rady České lékařské komory, že porod doma je hazard, protože „se může stát cokoliv“. (Jojo, může, tak třeba občas se může stát, že vám vymění miminko.)

A vědecká rada ČLK – to už je přece kapacita přes porody! Zvláště vezmeme-li v úvahu, že je složena – počítám-li dobře – jen ze tří odborníků pohybujících se nějakým způsobem kolem porodnictví. Zato v ní máme odborníky z oblasti hematologie, gastroenterologie, neurologie, mikrobiologie, transplantační chirurgie, psychiatrie… a tak dále.

Logicky by se dalo namítnout, že tato hromada pánů – byť se nezabývají porodnictvím – na rozdíl od „domorodek“ studovali alespoň nějakou medicínu (pominu-li vcelku okrajový fakt, že na rozdíl od nich nikdy nerodili). Ovšem výsledkem celého jejich medicínského vzdělání je jen fundamentalistické tvrzení: porod doma je hazard.

Ano, porod doma je hazard – statisticky naprosto stejný hazard jako porod v porodnici. Mimochodem – napadlo vás někdy, proč vyspělejší země než ČR v HDP na hlavu s přirozenými porody nemají problém? Nejspíš právě proto, že země jako Británie či Německo jsou vyspělejší než my – a tak se na problém dokázaly podívat nikoliv fundamentální, ale vyspělejší optikou.

Zahraniční statistika tedy tvrdí, že riziko je srovnatelné. Všímáte si? Neříkám, že děťátko doma nemůže zemřít. Může. Tím spíš, má-li vážnou vrozenou vadu. Ale zemře – u stejně rizikové ženy – se stejnou pravděpodobností jako v porodnici.

S jedním rozdílem. Když děťátko zemře v nemocnici, vytrženo z náručí matce a připojeno na přístroj, jeho rodiče jsou chudáci. Když – se stejnou pravděpodobností – zemře doma, jeho rodiče, kteří jej do posledního výdechu drželi v náručí, jsou vyvrhelové a vrazi.

Někde je evidentně zakopán pes. Buď se mýlí studie, nebo se mýlí český pán v bílém plášti. Abychom si rozuměli: já ho nepodezírám, že by záměrně lhal – to vůbec ne! Dokonce ho ani nepodezírám, že snad nemá ty nejlepší úmysly. Vlastně jej nepodezírám ani z toho, že by třeba neuměl anglicky a neuměl si proběhnout zahraniční databáze odborných studií.

Ale podezírám jej z pohodlnosti. Totiž že nejpohodlnější je papouškovat, co slyšel od svých starších kolegů. Ostatně ona mu jeho praxe dává i za pravdu. Možná ve čtvrtině případů se toho totiž skutečně v porodnici „hodně přihodí“: tu náhlý císařský řez, tu klešťový porod, tu vážný nedostatek kyslíku u děťátka kvůli omotané pupeční šňůře kolem krku…

Pán v bílém plášti, který ovšem nikdy neměl šanci vidět skutečně zcela přirozený porod, tedy nikoliv porod v laboratorních podmínkách porodnice, si však už neklade otázku, jak je to možné, že zhruba čtvrtina dětí se doma narodí s omotaným pupečníkem kolem krku, a ani si toho nevšimnou. (Mé děti o tom ostatně vědí své. Tedy – vlastně nevědí. Jaksi jim to nevadilo.)

Lékaři se nepídí po odpovědi na otázku, jak je možné, že stejný jev – kupříkladu omotaný pupečník – u přirozeného porodu obyčejně dítě nepoškodí, zatímco v laboratorních podmínkách vede k závažnému nedostatku kyslíku. Ale kdyby si tuto otázku kladl, zjistil by, že důvod je překvapivě prostý: spočívá v hormonech.

V těch hormonech, které se při přirozeném porodu také přirozeně vylučují v mozku matky. A které se naopak v „medicínském“ porodu technicky nemohou vyloučit v normálním množství, a tak se musí dodávat synteticky. Jenomže mezi porodem řízeným evolučně nejstaršími částmi mozku a porodem řízeným infuzí je setsakramentný rozdíl. Třeba i v tom, jak moc se může pupečník kolem krčku dítěte utáhnout. V tom, zda matka má či nemá poporodní depresi.

V tom, kolik chemie do sebe matka i dítě při porodu dostanou (ačkoliv v těhotenství se bojíme i banálního acylpyrinu.) V tom, zda má děťátko novorozeneckou žloutenku. V tom, kolik má matka i dítě poporodních poranění. V tom – jak ukazuje třeba porovnání z Japonska – kolik dětí skončí poté jako autisté. A v tom – jak přiznávají dokonce i někteří čeští lékaři – jak vysoká je u děťátka pravděpodobnost rozvinutí například astmatu.

Dobře, mohl by někdo namítnout, tak tedy dejme tomu, že rizika jsou pro zdravé ženy stejná, ale v nemocnici přeci žena nemusí snášet všechnu tu bolest, personál se o ni postará, a koneckonců, v nemocnicích se rodí od druhé světové války, a jsou snad kvůli tomu dnešní generace dospělých nějaké „poškozené“? Proč by tedy bláznivé matky v květovaných sukních a batikovaných tričkách měly mít nějaké extra buřty? (Hm, jen tak mimochodem, doma rodí častěji vysokoškolačky.)

Řeknu to asi takhle: Moje tři děti se narodily doma, protože při nejlepší snaze – a ta snaha byla po domácí zdravotnické masáži hodně důkladná – jsem prostě nenašla v zahraničí žádný argument, který by mi odpověděl na otázku: A proč ne?

Ale zato jsem našla několik argumentů, které mi odpověděly na otázku, proč třeba ano. A opět je to překvapivě prosté a překvapivě se to opakuje. Jsou to evoluce a hormony.

Taky vás dojmula jedna z těch mnoha zpráv, jak medvědice (lvice, gorila…) v ZOO sežrala své čerstvě porozené mládě? A taky vám nad tím zůstával rozum stát? Říkali jste si, že někde něco nehraje, protože matky by přece měly být naprogramovány k tomu, aby svá mláďata za cenu vlastního života bránily a nikoliv je zabíjely? Měli jste pravdu. Matky (nejen) savců tak skutečně evolucí naprogramovány jsou. Ale jen za jedné podmínky: totiž když jejich porod proběhne tak, jak evoluce chtěla. Totiž nerušeně, v ústraní, bez dozoru kamer.

Když gazela rodí své mládě a je napadena lvicí, produkce hormonů vyvolávajících porod se zablokuje, gazela uteče do bezpečí a porod se opět spustí. I my, lidé, jsme savci. Ale zvláštní savci. Máme jeden hendikep: rozum. Myslíme si, že svým rozumem můžeme celou evoluci postavit na hlavu a že zvládneme porodit jinak, než příroda chtěla: s rušením, s lékařem za zády, s vyplňováním dotazníků ohledně jména dítěte, a tedy bez přirozených hormonů – hlavně oxytocinu. Má to ale jeden háček – zásadní háček. Kde nejsou přirozené hormony, mohou být sice jako náhražka infuze a porodnické kleště, dítě může být lékařem vyoperováno z těla matky.

Ale současně kde nejsou přirozené hormony, kde není dítě porozeno matkou, tam není evoluci učiněno zadost, tam nejsou přirozené reflexy, tam se dítě nerodí s otevřenýma očima a bez pláče, tam není dítě v prvních vteřinách zaplaveno oxytocinem, hormonem štěstí a lásky. V těch prvních vteřinách, kdy probíhá vtiskávání – tedy programování podvědomí dítěte pro zbytek života:

Děťátko se může narodit se zásobou hormonu lásky a štěstí a uložit si pro zbytek života hluboko do podvědomí, že svět je fajn místo. Anebo se může narodit zfetované infuzí a uložit si v oněch vteřinách prvotního vtiskávání, že svět je velký průšvih. A to už něco znamená.

Ohodnoťte tento článek!