Milionáři ve vládě utahují lidem opasky

I u nás zřejmě lidé v blízké budoucnosti budou vnímat nemoc jako stav, který je existenčně ohrožuje nejen v medicínském, ale i materiálním slova smyslu. S touto formou diferenciace společnosti se tak jednoduše smířit nelze.

Současná vláda tlačí přes parlament jednu reformu za druhou. Společným znakem těchto reforem (sociální, zdravotní, důchodové a daňové) je utahování opasků lidem s nízkými a středními příjmy. A to vše pod praporem „rozpočtové odpovědnosti“.

Je nám přitom vyhrožováno osudem Řeků, a vláda prý proto musí činit zásadní a bolestivé zásahy do sociální, zdravotní a důchodové oblasti. Přitom srovnávat naši situaci s řeckou není na místě. Podle zprávy Hospodářských novin (24. 10. 2011) je úroveň našeho zadlužení v poměru k HDP až na 20. místě mezi zeměmi EU a naše obyvatelstvo si ani z daleka nežije tak nad poměry jako Řekové.

Jenom drobné

Je pravdou, že dluh veřejných rozpočtů je tíživým společenským břemenem, avšak je třeba si uvědomit, že nevznikl naráz a že ani globální krize na něm neměla zcela zásadní podíl.

Paradoxní je, že tento dluh dlouhodobě narůstal po celou porevoluční dobu a řada ministrů dnešní vlády zastávala významné funkce (i vládní) v předchozích obdobích, kdy toto zadlužení narůstalo. Teď však zřejmě rozpočtově procitli a začali dělat tvrdé sociální reformy.

Míra jejich společenské únosnosti je však již dnes hraniční, neboť podle výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z letošního října je pro tři pětiny Čechů obtížné vyjít se současnou výší příjmů.

Realizovanými opatřeními tedy vláda dále utahuje lidem opasky, avšak jak je vidět z posledních událostí, některým ministrům tyto reformní kroky jejich vlastní životní úroveň neohrozí. Celý národ s pobavením sledoval, jak exministr Kocourek klopotně vysvětloval, kde se vzalo 16 milionů na účtu jeho matky. Odhlédněme od tragikomického vyznění onoho vysvětlení a ponechme stranou jeho přesvědčivost.

Faktem je, že ministr na účet své matky „odklonil“ 16 milionů Kč. S jakým objemem prostředků jeho domácnost hospodaří, když se mu podařilo odklonit takovou částku ze svých příjmů, aniž by si toho jeho manželka všimla? Zřejmě to u nich doma jsou jen drobné.

A je příjmová situace ostatních ministrů významně jiná? Vidíme, že řada členů předchozích vlád po skončení své funkce extrémně zbohatla (např. expremiér Gross či exministr Řebíček). S jakou sociální citlivostí naši vládní představitelé reformy připravují? Jak dalece se dotknou jejich vlastní životní úrovně?

Oslabení sociální soudržnosti

Je pravdou, že vláda zákony pouze navrhuje a že tím, kdo je schvaluje, je parlament. Příjmy poslanců však mnohonásobně překračují úroveň průměrné mzdy v národním hospodářství a je všeobecně známo, že v Česku průměrné mzdy nedosahují dvě třetiny zaměstnanců.

Opět vidíme, že dopady reforem na životní úroveň těch, kteří o nich rozhodují, nebudou významné. V sociální oblasti je zde tedy naprostá odtrženost představitelů výkonné a zákonodárné moci od reality a běžného obyvatelstva. Tato odtrženost má za následek oslabení sociální soudržnosti společnosti.

Být bohatý má jistě řadu výhod. Tou nejvýznamnější je zřejmě pocit jistoty jako jeden z hlavních faktorů individuální spokojenosti. Jak vyplývá z uvedených průzkumů, tři pětiny Čechů, pro které je obtížné vyjít se současnými příjmy, tento pocit spokojenosti nemají. A to jsou jistě v převaze lidé řádně pracující.

Tento stav nejistoty pro většinu obyvatelstva se bude dále prohlubovat v důsledku nejen reformních kroků, ale i např. legislativních opatření v oblasti jistot pracovního poměru. Poslední novela zákoníku práce významně snížila ochranu chráněného vztahu, kterým je pracovní poměr. To dále prohlubuje pocit sociální nejistoty obyvatelstva.

Ode zdi ke zdi

Zcela v duchu českého „odezdikezdismu“ naše dříve velmi unitární společnost skočila do stavu společnosti významně diferencované, a to především z příjmového a majetkového hlediska. V majetkové rovině je možno tuto diferenciaci přijmout. Avšak ne tak samozřejmě je možno přijmout diferenciaci v oblasti zdravotní péče jako jednoho z hlavních aspektů ovlivňujících kvalitu života.

Vidíme, že reformní kroky vlády vedou i zde k významné diferenciaci v přístupu ke zdravotní péči z hlediska platebních možností pacientů (např. problém poplatků za pobyt v nemocnici, nadstandardů, omezení lázeňské péče hrazené z prostředků zdravotního pojištění).

I u nás zřejmě budou lidé v blízké budoucnosti vnímat nemoc jako stav, který je existenčně ohrožuje nejen v medicínském, ale i materiálním slova smyslu. A s touto formou diferenciace společnosti se již tak jednoduše smířit nelze.

Pro takovou diferenciaci je třeba zásadnější celospolečenská diskuse. K natolik zásadním krokům, které ovlivní kvalitu života obyvatelstva na mnoho let a možná i generací, tato vláda mandát nemá. Obzvláště je-li zmítána tolika aférami svých členů.

Ohodnoťte tento článek!