Ministři a advokáti

Titulní obrázek

„Některé spory se prostě musí vyhrát nebo alespoň ukončit rychle, pokud možno dřív, než se na politiky, kteří o nich rozhodují nebo jsou o nich přinejmenším informováni, přestanou vztahovat paragrafy o střetu zájmů či vlastizradě. Informace o Kalvodově tehdejším postoji se rozcházejí, avšak faktem je, že byl členem vlády, která o řešení tohoto sporu rozhodla,“ píše autor komentáře Zdravotnictví a medicína…

Nejdřív je to jako každý nečekaný rozchod – překvapení, lítost, prázdnota. Když vás však opustí právník, přijdou velice brzo i nepříjemné otázky. Co všechno vlastně ví? Jde k nim? Kolik dostal? Ve sporu mezi Diag Human a Českou republikou jsme si to zažili na obou stranách. Iluze se nám ale nevrátí. Jde už jen o to zaplatit co nejméně.

Stále stejná dýmka. Knír ale nahradil plnovous, lépe se to hodí k roli právníka, jak nám v jednom z mnoha článků na toto téma bezelstně vysvětlí psycholog. Není však lehké tomu uvěřit, skutečně je to on? Vraťme se na chvíli do 90. let, nic nás to nebude stát, tedy zatím – investice do minulosti, vlastně neuskutečněné, se, možná už jen ze setrvačnosti, odkládá. Tehdy Jan Kalvoda přiznal chybu a zareagoval na ni nebývale přímým postojem. Možná ale cítí i křivdu a tímto způsobem uplatňuje svoji představu o spravedlnosti (ministr spravedlnosti bylo velmi expresivní označení jeho funkce), ale tentokrát by se měl poučit i stát.

Některé spory se prostě musí vyhrát nebo alespoň ukončit rychle, pokud možno dřív, než se na politiky, kteří o nich rozhodují nebo jsou o nich přinejmenším informováni, přestanou vztahovat paragrafy o střetu zájmů či vlastizradě. Informace o Kalvodově tehdejším postoji se rozcházejí, avšak faktem je, že byl členem vlády, která o řešení tohoto sporu rozhodla.

Už několik let stojí na opačné straně. Od bývalého ministra spravedlnosti slyšíme věty typu: „Stát sám sebe definuje jako demokratický a právní, neměl by proto kličkovat před svou odpovědností a usilovat o nadřazenost tam, kde má postavení rovné, tedy před zákonem“. Neměl by jednou vyhlašovat kampaně k „vymahatelnosti práva“ a podruhé – je-li náhodou v pozici žalované strany – falšovat důkazy o spotřebě krevní plazmy a zdržovat spor.

Nebyl čas rozhodovat

Arbitráž měla možná v tehdejším Česku fungovat jako nadstandard v soudnictví – pro ty, co se skutečně chtějí soudit, mají peníze a nemají moc času. Paralela ke zdravotnictví možná není úplně ideální, ale stejně, jako je nejlepší zůstat zdravý, v Česku stále platí, že nejlepší je soudce nikdy nepotřebovat.

Téměř jednohlasné odsuzování ministra Stráského za rozhodnutí přejít se státním sporem k arbitráži, jež zaznívá v médiích, však také není zcela na místě – a to nejen proto, že v době jeho nástupu již byl celý projekt údajně rozpracován (Luďkem Rubášem). Existují totiž navíc i zcela opačné pohledy. JUDr. Oršula, k němuž se ještě dostaneme, například vyslovil vZdraví.Euro.cz názor, že Stráský naopak splnil svou povinnost předcházet vzniku škod a jejich narůstání, což každému ukládá § 415 občanského zákoníku. S tím se pochopitelně nedá dělat nic, zákon je zákon a platí pro všechny.

Podle důležitého proponenta arbitráže, tehdejšího náměstka ministerstva zdravotnictví Aleše Dvouletého rozhodlo prý i to, že v polovině 90. let byly obchodní soudy zavaleny prací a existovala obava, že spor budou řešit léta. Na tom ale mnozí tehdy stavěli. Zástupci státu tedy mohli nechat protistranu soudit dál a protahovat to až do vstupu do Unie. Je to cynické, ale určitě lepší, než podivné snahy vyhrožovat dnes arbitrům, a dokonce protistraně, jak tvrdí Kalvoda, policií.

Některé argumenty, či spíše podivně formulované výmluvy, zastánce rozhodnutí Dvouletého skutečně berou dech. Na rozhodování o arbitráži prý bylo málo času kvůli protestům LOK. David Rath ale skutečně nemůže za všechno. Chce se mi říct, že rok 1996 byl rovněž obdobím rozmáhajícího se strachu z ptačí chřipky – že by také jeden z důvodů? Nespokojené lékaře a nakažlivé nemoci prostě bude muset toto ministerstvo řešit neustále.

Arbitři začali trucovat

Náš zástupce v arbitráži Zdeněk Rusko dlouhá léta řídil odbor řešení škod na ministerstvu obrany, podle Dvouletého je to ta správná kvalifikace. Přestože Československá lidová armáda byla nepochybně přeplněna právnickou elitou, naznačuje tím, že ideální přípravou na takto komplikovanou kauzu je řešit ploty pobořené tankem? V jistém smyslu to ale pravda je, „plot“ už neexistuje. Zpětně se tedy musí zjišťovat, jaký byl předmětný plot, kolik stál a kolik by případně vydělal nebo ušetřil.

Mnohonásobně složitější otázky podobného druhu řeší i současná arbitráž.. Ze závěrečné zprávy vyplývá, že hodnocení poměrně komplikované otázky při arbitráži ztěžovaly i jiné věci. Znovu je ale třeba zdůraznit, že za prodlužování řízení mohou spíše nepochopitelné kroky státu. Snaha zvrátit prvotní rozhodnutí vstoupit do arbitráže, což se opakovalo u výběru znalců, ale i jiných kroků, které stát sám navrhl. Stále znovu a dokola.

Stát to ale neměl snadné ani s advokáty, respektive svými zástupci. Advokát Nováček odmítal předat případ Úřadu pro zastupování státu, a tak rozhodci v určitém období posílali dokumenty na dvě adresy. Důvodem je procesní opatrnost. Odmítání svědectví MUDr. Turka s poukazem na jeho angažmá ve státní zdravotní správě zní naopak poněkud nemístně, pokud je vysloví Jan Kalvoda.

Poslanec Koudelka chce v roce 2006 problém řešit pomocí legislativního stroje času, založeného na principu retroaktivity, když chce do zákona o arbitrážích přidat pozměňující návrh obsahující mimo jiné věty jako: „Stát nesmí uzavřít rozhodčí smlouvu a nesmí být stranou rozhodčího řízení. Dosud neskončená rozhodčí řízení, v nichž je stranou řízení stát, dokončí soud.“ Stroj se ale nepodaří rozjet, v ČR byl i nadále rok 2006 a stát byl i nadále účastníkem řízení, které musí nějakým způsobem dokončit, i když alespoň s poslancem Koudelkou na své straně.

Nakonec však ztratí nervy i trpělivá trojice arbitrů. Když jim vláda odmítne zaplatit navýšenou odměnu (adekvátně zvýšenou vzhledem k vysouzené částce, možná poněkud netakticky požadovanou ex post) a požaduje doložit důvody k navýšení přesněji, začnou nepochopitelným způsobem trucovat. Kdo ví, zda je to čistá obrana, nebo snaha rozšířit zástup dotčených v tomto sporu či nějak preventivě zareagovat na budoucí kritiku. Arbitři ve skutečně unikátním prohlášení odmítají „doprošování“, k němuž je nutí česká vláda, a uzavřou záležitost podivnou, a možná dokonce marnou výhružkou – pokud nám peníze náhodou přišly, už je stejně nechceme.

Nabídněte miliardu

Na straně Diag Human je pozice vcelku jednotná, až na neustále se vracejícího JUDr. Oršulu, který usiluje o zařazení do řízení s tím, že má nárok na 30 %, a v jedné fázi řízení žádá necelých 78 milionů, aby pak mohl spor pokračovat bez něj. Jak se k nim dostal? Hodně se dřív o případ zajímal a v určitém období dokonce působil jako právní zástupce majitele Diag Human Josefa Šťávy.

5 % nároku pak koupí Ing. Caska, který se také snaží stát účastníkem řízení. Poměrně zajímavé je, že Caska nedávno od Diag Human za svůj 5% podíl žádal pouhých 16 milionů korun. Pro držitele zbývajících 95 % nároků to nemusí být povzbudivá zpráva, přestože Ing. Caska nemusí být nejlepším obchodníkem s pohledávkami. Oproti Oršulovi je jeho podíl pouze šestinový a JUDr. Oršula je stále nejčastěji zmiňovanou osobou v celém dokumentu. Když Josef Šťáva v říjnu 2007 žádá, aby arbitři jeho účast v řízení odmítli, jedním z argumentů je i to, že Oršula předal protistraně informace a dokumenty žalující strany a byl za to vyškrtnut z komory advokátů.

Ať již arbitráž dopadne jakkoli, snad se již pan Šťáva ničeho podobného nedočká. Nebylo by určitě příjemné, aby v jednom sporu přišel už o druhého advokáta. Přestavitelé státu by ale měli tuto možnost určitě ověřit, je to jejich povinnost podle paragrafu 415. Navrhuji být konstruktivní a začít na jedné miliardě.

Michal Janků, Zdravotnictví a medicína

Ohodnoťte tento článek!