Motivuje mě medicína sama. Jsem potrhlý altruista?

Titulní obrázek

„Co motivuje k práci lékaře? Je to medicína samotná, stále silnější, než všichni paparazzi ve všech převlecích, silnější než celá utlachaná sněmovna haštěřivých poslanců, a vůbec celá politická scéna uhádaných politiků,“ píše pro Zdraví.Euro.cz primář pediatrického oddělení vsetínské nemocnice Jiří Kilián…

Redakce Zdraví.Euro.cz vyzvala čtenáře, aby posílali své názory na téma – co je pro vás největší motivací k práci? Co vás naopak od snažení v profesi odrazuje? Za příspěvky získávají čtenáři hodnotnou medicínskou literaturu od předních vydavatelů. Následující příspěvek zaslal MUDr. Jiří Killian ze Vsetína.

Když jsem byl malý kluk a potřeboval jsem lékařskou péči, vzhlížel jsem k doktorovi s obdivem a úctou a vždy s důvěrou, že mne zbaví potíží. Přesto mne medicína nelákala, uvidět krev znamenalo omdlít a nebýt maminky, jejímž věčným přáním bylo, abych se stal doktorem, živil bych se dnes matematikou nebo právem.

Když jsem studoval na lékařské fakultě UJEP (nyní MU), trápil jsem se první dva roky teoretickými obory a záviděl třeťákům, že už se dotýkají vlastní medicíny. Krom toho to byly dva první pookupační roky.

Když jsem dospěl do třetího ročníku, trápila mne propedeutika, nic jsem neslyšel ve fonendoskopu a když už, tak jsem nevěděl co to je, nic jsem nepoznal pohledem ani jinak a když už náhodou, netušil jsem co to je a k čemu.

Taky jsem se trápil patologií a patologickou fysiologií. Pak přišly samotné klinické obory a já jsem měl pocit, že konečně něco začínám chápat. Krom toho to byly roky normalizace.

Chcete získat hodnotnou medicínskou
literaturu od předních vydavatelů?
Napište nám svůj názor i vy:
bezdekova@mf.cz

Seznam nabízených knih najdete ZDE.

Nastoupil jsem do práce v dojemném přesvědčení, že nějak pomůžu, že budu co platný. Na prvních velkých vizitách jsem zjistil, že z pediatrie a věcí kolem ní nevím zhola nic, sledování diskusí primáře a jeho zástupce vzbuzovala ve mně beznaděj, vůbec jsem netušil o čem se spolu baví, jen že snad o medicíně.

Pak přišel nový primář a krom trápení z vlastních neznalostí přišlo trápení s požadovanou politickou angažovaností, s první atestací a nakonec i naplněnou hrozbou převedení do linie prvního kontaktu. Fakt je, že ex post jsem za to vděčný a navíc mi za práci na neatraktivním obvodě byla coby bezpartijnímu dovolena druhá atestace, takový můj sen. Povedlo se a posléze jsem se dostal na konkursní místo.

Potrhlý altruista

Co mne po celou tu dobu motivovalo dřít (jiné sloveso k postgraduálnímu studiu není vhodnější)? Vždyť v nemocnici bylo méně peněz než v linii prvního kontaktu, kde se nadto dalo vyšetřit více času na osobní volno a člověk byl podstatně více svým pánem.

Nevím, zda „ neexistuje jiná motivace, než peníze a zda veškeré ostatní bláboly jsou schizofrenní bludy různých potrhlých altruistů “ jak uvedl jistý kolega pro Zdraví.Euro.cz.

Určitě bych nemohl dělat zdarma, ale v nemocnici jsem měl polovinu toho, co na obvodě a na konkursním místě jsem výše platu obvodního lékaře také nedosáhl.

Pokud by někdo měl za to, že nějaké úplatky to spravily, pak po pravdě říkám, že žádné nebyly, že cena pozorností jako vděku byla nicotná a tehdy nezbytných „známostí “ jsem měl jako obvodní lékař více než jako primář. Podle citovaného kolegy jsem tedy asi byl potrhlý altruista.

Medicína je úžasná a přitáhne svou rozmanitostí a nekonečným množstvím stále přibývajících informací. Je to krásný koníček a já jsem vděčný, že mi ho bylo dopřáno. Lékař ale nežije jen medicínou, ta mu je nástrojem k poskytování zdravotní péče a té přistupuje plno dalších věcí.

Co motivuje lékaře k lepší práci?
Fotbalistů se neptáte, jestli jsou pro ně motivací peníze
Medicína mě stále baví

Vztah pacient-lékař je v pediatrii různým dílem zprostředkovaný, a tak je vztahem většinou dvojím – k dítěti a k jeho rodině. Znamená to dvojí náročnost, ale to není nic zlého, mnohdy právě naopak.

Pediatická péče v předrevoluční době byla výtečně organizována ve funkčním systému. Co ji trápilo, byly nikoli samotné finance, ale jejich devisová odrůda.

Když si vzpomenu na práci v tehdejších podmínkách a srovnám s dnešními, docela obdivuji to, co se tenkrát dalo dokázat. Úžasný pokrok v zobrazovacích technikách, v paletách laboratorních vyšetření, dostupných prakticky kdekoli, v přístrojovém vybavení a v možnostech léčby provázel celou dobu mé působení v pediatrii. Něco takového člověka při práci drží samo o sobě.

Porevoluční doba dala dostupnost věcí, které dříve byly jen snem, ale dala i jiné věci. Nevídaný vstup jiných oborů do samotné medicíny. Ekonomie, právo, manažerství medicíně dříve sloužily a dnes jí velí a mají ji spíše za jakousi potrhlou přítěž, zdravotníky vůbec za stále něco pro sebe žádající – tu přístroje, tu léky, tu jiné vybavení. Vůbec netuší, že je to pro pacienta.

Pak tu jsou média a jejich investigativní činnost, shánějící sensace za každou cenu. Pak jsou tu politikové, kteří nedovedou postavit funkční systém zdravotní péče a jejího financování a skrze státní moce zavazují povinností poskytovat zdravotní péči lege artis za jimi určenou cenu a aniž tuší cenu skutečnou, spílají že to stojí moc peněz.

Navíc vymýšlejí všelijaká pravidla, která kdyby začali všichni dodržovat, zdravotnictví se zastaví. Krom toho zatěžují zdravotníky bezbřehým papírováním, ubírajícím čas na vlastní práci. Ti všichni velí medicíně a přičítají jí i vzniklé nezdary, ač ty jsou právě jejich dílem. Přesto veřejné mínění staví trvale lékaře mezi top žebříčku nejprestižnějších povolání.

Pediatři drží při sobě

A pak je tu lékařský stav, rozpolcený a rozhádaný uvnitř své Komory a neschopný tak postavit se před stát a říci co je možné a co zas není. Zaplať bůh, že obec pediatrická a PLDD drží při sobě a jsou si nápomocni.

Díky všem kolegům, v primární i specialisované péči a zejména na klinikách universitních, že jsou takoví, jací jsou a že je tak i skrze tuto soudržnost naše práce snazší a bez zátěže nějakou nevraživostí. I to motivuje k práci.

Rozpolcenost lékařského stavu nese i jiné důsledky. Za bezmála dvacet let nebyla stanovena cena vlastní lékařovy práce, atomizace zavdává rozkoly v Komoře, která namísto opory stává se kolbištěm osobně a stranicky vedených půtek Činnost je nekoncepční, sjezdy jsou nefunkční a beztak mdlé závěry bývají neplněny a tak až příliš lékařů má Komoru za nevítanou povinnost.

Co tedy motivuje k práci lékaře ? Je to medicína samotná, stále silnější, než všichni paparazzi ve všech převlecích, silnější než celá utlachaná sněmovna haštěřivých poslanců, a vůbec celá politická scéna uhádaných politiků, žijících v přesvědčení o vlastnictví pravdy, silnější než všichni ekonomové a manažeři, silnější než juristické iniciativy, snažící se vytřískat miliony na nezdaru péče, silnější než všelijaké odbory a svazy pacientů, spolky drben pavlačových, silnější než peníze Féničanů.

A jsem tomu rád a chci hájit medicínu, aby nebyla svedena na scestí a nestala se hostitelem parazitů a zůstala tak napořád nejsilnějším motivem k práci lékaře.

MUDr Jiří Kilian, Vsetín

Ohodnoťte tento článek!