Nad Tatrou se ještě bude blýskat

Ilustrační foto; lékař, stetoskop

Slovenská verze „Děkujeme, odcházíme“ končí. Oproti českému vzoru dosáhla větších úspěchů, ale má před sebou výrazně méně jistou budoucnost.

Také slovenští lékaři si drsnou nátlakovou akcí vynutili zvýšení mezd a řadu dalších ústupků. Na první pohled by se mohlo zdát, že jsou na tom ve výsledku ještě lépe než lékaři čeští. Je to ale jenom první zdání.

Ano, lékaři na Slovensku potřeli vládu ještě výrazně potupněji než jejich čeští kolegové, kteří nakonec dosáhli poměrně důstojné kompromisní dohody s ministrem Leošem Hegerem.

Šéf Lekárskeho odborového združenia Marián Kollár vyždímal z vlády všechno, co chtěl. Platy nejen že v příštím roce výrazně stoupnou, ale budou dokonce zákonem indexovány k průměrné mzdě, což je výdobytek, který v tržním hospodářství působí zcela neuvěřitelně.

Kollárovým odborářům se podařilo zastavit probíhající transformaci nemocnic, což byl jeden ze základních pilířů slovenské koncepce zdravotnictví, který měl nemocnicím vnutit efektivnější hospodaření. A ve výčtu úspěchů by se dalo pokračovat.

Nový soupeř na obzoru

Kámen úrazu tkví v tom, že slovenští lékaři rozjeli svou verzi akce „Děkujeme, odcházíme“ v mimořádně nejisté době. Vláda, na níž si vymohli memorandum, které ukončilo protest, za pár měsíců skončí. Totéž platí o parlamentu, jenž některé výdobytky odborářů zakotvil do zákonů.

V březnu čekají Slovensko předčasné volby, z nichž s největší pravděpodobností (i když do března se ještě může stát mnohé) vzejde levicový parlament a vláda vedená sociálním demokratem Robertem Ficem. Když se Fica novináři zeptali, zda dodrží sliby lékařům, až bude ve vládě, odpověděl, že jeho strana Smer je nyní v opozici.

Čeští lékaři se dnes snaží ministru Hegerovi připomínat, co jim v memorandu slíbil. Je to trochu boj, ale pořád mohou jednat s tím, kdo je pod memorandem podepsaný.

Jejich slovenští kolegové ovšem zanedlouho budou jednat s úplně jinou vládou, jež se dřívějšími sliby nemusí cítit vázána. A která bude mít klidně i sílu vyškrtnout ze schváleného zákona indexaci platů. V tom je pozice slovenských odborářů mnohem obtížnější a riskantnější než pozice těch českých.

Pošramocený obraz

Druhou nevýhodou slovenských lékařů je negativní nálada ve společnosti, kterou způsobili tím, že na rozdíl od Čechů nezvládli dotáhnout jednání s vládou včas do konce a na týden skutečně omezili provoz v řadě významných slovenských nemocnic.

Když potom přijelo zhruba na tři dny na výpomoc několik českých vojenských lékařů, Kollár je přirovnal k okupantům z roku 1968. Snad to bylo jen náhlé pohnutí mysli mimo krajinu příčetnosti, způsobené návalem vyjednávacích úspěchů, ale veřejnému obrazu lékařského hnutí to rozhodně nijak neprospělo.

Zatímco čeští lékaři se alespoň částečně snažili své akce lidem vysvětlit a utratili za to velké peníze, slovenští tento aspekt podcenili a pochopení mezi širší veřejností prakticky nehledali. Nekonaly se happeningy, chyběly symboly a vysvětlovací akce.

Slováci vsadili vše jen na nátlakový potenciál. Umělecký dojem šel zcela stranou. Je samozřejmě otázkou, nakolik je veřejné mínění pro skupinu s tak silným nátlakovým potenciálem důležité.

Slovenský protest tak měl nejen bouřlivější průběh než ten český, ale čeká jej i bouřlivější a mnohem méně jistá budoucnost.

Ohodnoťte tento článek!