Ministerstvo zdravotnictví se mezitím připravuje na krizový scénář. Ministr Leoš Heger vidí možnost ve VYHLÁŠENÍ STAVU NEBEZPEČÍ, který může platit až 30 dní a při němž by se lékaři do práce vrátit museli.Mají lékaři pro svůj protest opodstatněný důvod, nebo jsou to jen vyděrači?
„Poté, co ten magor (omlouvám se za expresívní výrazivo) uvažuje o vyhlášení stavu nouze a chtěl by lékaře poslat na ještě nucenější práce, než byly v posledních 20 letech, jsem k tomuto individuu pozbyl i poslední zrnko úcty,“ napsal na facebookovskou stránku Děkujeme, odejděte lékař Milan Sloup. „Asi bychom si jeho profi l měli vzít na mušku, aby zjistil, že ho opravdu všichni v této zemi nepodporují v jeho likvidačních snahách v českém zdravotnictví.“
Jako oblíbený a široce uznávaný šéf Fakultní nemocnice Hradec Králové si Heger takový obrat, jaký zažil v posledním půlroce, asi nepředstavoval. Ještě před několika měsíci byl pořád spíše lékařem než ministrem, a tak sliboval každému něco. Ale dnes už je z Hegera doopravdy ministr. Neustoupí.
Nemůže. U lékařů již boduje méně, zato spekulace o svém odvolání se mu podařilo rozptýlit. O jeho osudu se dál bude rozhodovat až na konci února, kdy lékařům vyprší výpovědní lhůta. Co potom s problémy, které se u nás dědí už dvacet let z ministra na ministra, udělá?
DĚJINY NESPOKOJENÝCH
Vzít do ruky omylem patnáct let staré noviny a číst si o problémech ve zdravotnictví, nepoznáte, že jste si vzali špatné vydání. Jako nyní také tehdy se nemocnice potýkaly s dluhy, také tehdy se poukazovalo na nesmyslně rostoucí výdaje za léky.
Píše se rok 1995 a lékaři tvrdí, že jde o jejich přežití, a chtějí plat minimálně 20 tisíc korun (tehdy činila průměrná mzda necelých 16 tisíc). Lékaři dokonce uvažovali o protestu ve formě vypovídání smluv se zdravotní pojišťovnou. Nakonec ale vítězily stávky, jež pacient ani nepoznal, nebýt černých stužek na bílém plášti doktorů.
Z dnešního pohledu byla situace zajímavá také svými aktéry. Hlavním odborářem, kritikem a novou mediální hvězdou byl tehdy zakladatel Lékařského odborového klubu (LOK) David Rath, bývalý člen ODS, zatímco šéfem České lékařské komory dnešní pražský primátor Bohuslav Svoboda. Na Svobodu se tehdy více orientoval nový ministr zdravotnictví Jan Stráský, oběma totiž Rath zatápěl (a v budoucnu nakonec obě jejich místa postupně obsadil).
Další stávku odvrátila schůzka tehdejšího tajemníka ministra zdravotnictví Miroslava Macka s Rathem, jíž se rovněž účastnili tehdejší místopředsedové LOK Milan Kubek (dnes ČLK) a Pavel Horák (dnes šéf VZP).
Tehdy se ještě Macek s Rathem domlouvali bez facek. Ve srovnání s nátlakem například železničářských odborů byl z pohledu lékařů výsledek jejich protestů zanedbatelný. Na druhou stranu se na protestech směrem vzhůru náramně svezli lidé kolem Davida Ratha. Ani kampaň Děkujeme, odcházíme zpočátku nevypadala nijak výjimečně. Ale jen do chvíle, kdy se do ní vložil Jiří Hrabovský.
MEDIÁLNÍ ŽHÁŘ A HASIČ
Hrabovský je šéfem agentury Ewing PR a v posledních deseti letech ho často na post mluvčího povolávají firmy, jež mají problém se svým mediálním obrazem.
Když například začátkem roku 2002 vyšla v Reflexu reportáž Petra Holce o autobazarech AAA, ukazující, že v nich není všechno v pořádku, dostala se Áčka do středu pozornosti médií a čelila hrozícímu odlivu zákazníků.
Svůj boj s médii začala firma prohrávat, i když číslo Reflexu s reportáží v den vydání ráno u stánků kdosi vykupoval po celé republice a ke čtenářům se příliš nedostalo. Vedení autobazarů popřelo, že by s tím mělo cokoliv společného, a hrozilo časopisu žalobou.
Den poté, co vyšla reportáž, najala společnost Hrabovského. Ten pomalu zjemňoval řeči o lžích a žalobě na slova o ne zcela korektním článku, otevřel do té doby novinářům do značné míry uzavřenou firmu a vymluvil svým šéfům i žalobu. Podle něj by vedla jen ke zhoršení obrazu AAA. Právě tehdy dostal svou přezdívku „mediální hasič“, kterou si nakonec sám oblíbil.
Hrabovského veřejnost pamatuje z normalizační Československé televize, kde působil 12 let až do roku 1990. Dlouho byl pak mluvčím mladoboleslavské Škodovky a chvíli také Čedoku. V roce 1999 nastoupil k Ewingu a začala jeho kariéra mediálního hasiče. Kromě Áček jeho služby využívala také Nomura u kauz IPB a České pivo. Najal si ho rovněž Viktor Koláček, někdejší majitel OKD, jenž byl trestně stíhán.
Loni se z hasiče stal mediální žhář. Jeho agentura vyprodukovala kampaň, kvůli níž se rozhořela mediální bitva mezi nemocničními lékaři, ministrem zdravotnictví a celou vládou i pacienty. Doktoři dostali, co jim chybělo - profesionální trénink. Ewing PR najal redaktory z Novy, aby vybrané lékaře cvičili ve vystupování před kamerou. Hlavní cíl? Aby se doktoři odnaučili zaplétat při projevech do problémů složitého zdravotnického systému.
A povedlo se. Podporou mezi lékaři kampaň zaskočila i své tvůrce. Poprvé jde o široce a profesionálně organizovaný protest.
Lékařský odborový klub (LOK) za něj podle Hospodářských novin zaplatil Hrabovskému 3,5 miliónu korun, podle Hrabovského to bylo ještě víc.
PŘED HRABOVSKÝM
Již od konce roku 2009 se mezi doktory v nemocnicích objevovaly protesty proti nové úhradové vyhlášce. Lékaři hrozili, že již nebudou brát dobrovolné přesčasy.
Centrální základ kampaně lékařů, včetně názvu, v zásadě oficiálně vznikl již na sněmu odborářů na konci loňského března. Ovšem tehdy ještě za minimálního zájmu médií. Do poloviny května se o iniciativě noviny nezmínily a jediný článek s názvem „Děkujeme, odcházíme“ v týdeníku Ekonom se sice týkal hrozby odchodu do zahraničí, ale podnikatelů, nikoliv lékařů.
Přitom už součástí březnového zpravodaje LOK bylo „Prohlášení o připravenosti k ukončení pracovního poměru“ k 31. prosinci 2010.
LOK chtěl po ministerstvu zdravotnictví, aby základní plat lékaře bez přesčasů činil 1,5- až trojnásobek průměrné české mzdy, aby ministerstvo zrušilo úhradovou vyhlášku na rok 2010, a do třetice chtěly odbory změny a přesun kompetencí v postgraduálním vzdělávání doktorů směrem k České lékařské komoře.
Odborářský šéf Martin Engel tehdy napsal radikální názor: „Tak jako chirurg musí ve správnou dobu načasovat svůj zákrok, měli bychom to umět i my. A doba kolem voleb je k takovému zákroku více než vhodná.“
ZLOMOVÝ KVĚTEN
Květnový úvodník prvního povolebního odborářského zpravodaje přinesl následující hodnocení vítězství pravicového bloku: „Voliči si dobrovolně a vědomě odhlasovali, že nechtějí solidární přídělový zdravotní systém. Odhlasovali, že chtějí systém založený na komerčním základě, s vysokou spoluúčastí. Systém, kde jsou zdravotní služby drahé a obtížně dostupné těm, kdo nejsou zrovna movití,“ neskrýval své zklamání z voleb člen vedení LOK Lukáš Velev a povzbuzoval k dalšímu pokračování protestu.
A právě po volbách dochází k přiostření kampaně, její profesionalizaci a růstu podpory mezi lékaři. Ti v létě začínají jezdit se sanitkou MUDr.ncákem po celé republice.
Shodou okolností zmíněného odboráře Veleva zhruba měsíc před komunálními volbami jmenoval do funkce ředitele Nemocnice Jihlava hejtman kraje Jiří Běhounek. Jinými slovy: hejtman Vysočiny chce, aby krajskou nemocnici řídil muž, který si přeje, aby co největší počet doktorů dal výpověď. Mimochodem Vysočina je v procentu podepsaných výpovědí skutečně na špici.
Sebejistotu získanou ze široké podpory pak v září demonstroval šéf odborářů Engel následovně: „My nehoníme jména, nás zajímají hlavně čísla, aby zdravotnictví dostalo co největší zásah.“
NAČASOVÁNÍ
Ačkoliv Engel před necelým rokem tvrdil, že důležité je správné načasování, moc se to nepovedlo. Nejde jen o to, že má stát velké problémy s veřejnými financemi a vláda se obává utržení laviny požadavků jiných oborů v případě, že by lékařům výrazně přidala, jak to žádají. Možná ještě větší problém pro lékaře je, že prohrávají boj o přízeň veřejnosti.
Zatímco dříve se jí ve velké míře těšili, nyní je většinou slyšet: „Ať jdou.“ Výpadek lékařů navíc otevře cestu k racionalizaci sítě nemocnic, respektive jednotlivých odborných pracovišť, jež je v Česku příliš hustá. K tomu se hlásí i samotné ministerstvo zdravotnictví. V podstatě to tedy vypadá tak, že nic špatného se nemůže stát, spíš naopak. I proto se veřejnost velkých problémů neobává.
Jenže situace není zdaleka tak růžová. V podstatě stejné problémy se vlečou 20 let a lékaři slyší stále stejnou odpověď: nejdřív reformy. Ty však nepřicházejí, a patálie českého zdravotnictví tak mají čím dál tím tužší a hlubší kořínek.
MLADÍ A NEKLIDNÍ
Problémem není ani tak odchod (nepravděpodobně) velkého počtu lékařů do zahraničí, jako spíš to, kdo odejde, či dokonce odchází. Jsou to především mladí lékaři, kteří skutečně nastupují do českých nemocnic za 17 tisíc hrubého, aby absolvovali přesčasy nad zákoníkem práce povolený limit třeba pomocí dohody o provedení práce. Podstatná část absolventů brzy po škole skutečně míří za hranice a otázka zní: Odcházejí ti schopnější, nebo méně schopní? A kdo zůstává?
Pokud někdo bude od března skutečně odcházet, budou to ve velké míře právě oni a také chirurgové či anesteziologové, kteří si těžko otevřou svou praxi. Ovšem řešením nejsou centrální platové tabulky.
Společným názvem jádra potíží tuzemského zdravotnictví je pokřivená motivace. Když jste přišli k lékaři v devadesátých letech, pravděpodobně jste absolvovali více vyšetření než při stejné nemoci nyní.
Příčinou byl fakt, že lékaři byli hodnoceni za výkon, tedy čím více úkonů na pacientovi udělali, tím více dostali peněz od pojišťovny. Nyní příjem praktického lékaře z drtivé většiny pochází z paušálu odvíjejícího se od počtu jeho pacientů a pacient aby svého doktora do vyšetření často spíše tlačil. Nemusí to nutně znamenat zlého doktora, každý se snaží o maximální zisk. To je normální a užitečné.
Jenže v „normálním“ světě existují protiváhy a protichůdné motivace. V našem zdravotnictví jsou ovšem chabé. Potíž je v tom, že lidé rozhodující o tom, kam peníze ve zdravotnictví tečou, nejsou příliš zainteresováni na účelném využití a dobrém výsledku.
Přežívá socialistický model. Uvnitř něj ale samovolně vyrůstá kapitalismus v podobě „podpultových“ služeb placených bokem. To je nevyhnutelné pravidlo každého socialistického systému. Je vedlejší, jak velká částka se do zdravotnictví nalije, své adresáty už najde. Nedá se nic dělat, poslední věta musí znít: Nejdřív se musí udělat reforma.