Newyorčan v české politice

počítač, stetoskop

Není už snad žádných pochyb, že strana Věci veřejné udělala skutečný průlom do české politiky. Nejde o to, že je mladá, protestní a v dobrém i špatném populistická. Nejde o to, že je hybridně pravolevá (i takové tu už byly), a tím porušuje pravolevé schéma politického myšlení, na které jsme zvyklí.

Hlavní problém je v tom, že je programově podnikatelská a neideologická z principu.

Nefér podezření

V jejím pojetí není strana skupinou společných postojů a názorů na ideální stav veřejného zájmu, k němuž bychom měli směřovat. Tahle strana je stranou nestraníků, těch, kteří nestraní, živoucí floskulí bez názoru, ale zato s ambicí kormidlovat na vlnách nestálého veřejného mínění.

Proto je podezřelá z prosazování neveřejných zájmů. Proto její poslanci působí na novináře jako hráči slovního pokeru nebo jako nastrčení manekýni a manekýnky, proto Věci veřejné přitahují zvláštní lidské typy.

Jedním z nich je i kandidát na ministra zdravotnictví Martin Jan Stránský, Američan českého původu (narozen v New Yorku v roce 1956), pražský restituent a rentiér, neúspěšný publicista a vydavatel časopisu, jenž se po své emigraci do Prahy více než deset let snaží s úporností maniaka dostat do politiky.

Když se nedávno snažil dostat do čela České lékařské komory, jeho projev lékaře natolik vyděsil, že se od té doby mezi některými z nich traduje, že je to psychopat. Je to značně nespravedlivé. Touha po mediální viditelnosti a pochybné cti, jež vždycky v politice končí pádem, je možná podivná, ale doktor Stránský v tom není žádnou výjimkou z pravidla.

Demokracie a dynastie

Je dokonce zjevem veskrze sympatickým, neboť na rozdíl od většiny prázdných českých politiků nedovede svoji holou mocenskou ambici zastřít klasickými českými módními floskulemi, nebo alespoň zdáním odbornosti. Ani nemůže.

Během svého pobytu v Praze nalepil na svou kuchyňskou češtinu ty nejhorší fráze z žurnalistické žumpy. Působí směšně, když prohlásí, že „to první zasedání bylo spíš takový pohodovější a filozofický, abychom se všichni přesvědčili, že skutečně patříme do jedné a stejné krevní skupiny“. Nebo když utrousí moudro: „Demokracie a zákony s ní propojené jsou odrůdou vyšších principů.“

Jeho utkvělá myšlenka, že má vůči Česku státnické povinnosti, protože pochází ze slavné rodiny tiskového magnáta a ministra první republiky, je buď sebeklam, nebo výmluva. Demokracie naštěstí není dynastická.

Stránského kompetence jako odborníka na současný český zdravotnický systém je nulová. Jinak by těžko v koaličních jednáních bojoval za jedinou monopolní zdravotní pojišťovnu a za hlavní příčinu problémů českého systému označoval „nezodpovědnost lékařů“.

Ve skutečnosti jde přece ve zdravotnictví o systémovou reformu. Na morálku druhých jsme krátcí a házet všechny doktory do jednoho pytle není právě diplomatické. Můžeme se jen domýšlet, proč Stránský studoval neurologii v Karibiku na Grenadě na sotva založené univerzitě, která tehdy ještě zápasila o uznání svých diplomů ve většině států amerických.

Ledové tváře

Nemusíme se tedy nijak zvlášť obávat, že by se doktor Stránský mohl stát koaličním ministrem zdravotnictví. Koho bychom se však obávat měli, jsou ti, kteří jej nominovali. Tedy partaje ledových tváří, které na rozdíl od nebohého Stránského svými floskulemi žonglují zcela perfektně.

Autor je nakladatel a politolog

Ohodnoťte tento článek!