O plastikové politice

30. 6. 2008 8:40
přidejte názor
Autor: Redakce
Karel Hvížďala: "Reformu zdravotnictví potřebujeme, ale o její nutnosti nás musí přesvědčit politik sám, svými slovy a svým charismatem, a ne jen kolem sebe trousit naučená snadná hesla, která pro něj připravila agentura, a rozdávat leporela..."


„Plastiková politika“ je termín Christopha Böhra, který se zabývá filozofií politiky, napsal o ní řadu knih, a navíc má z politikou praktické zkušenosti: v letech 2002 až 2006 byl zástupcem předsedy německé CDU.

V poslední době říká: Trápí nás nízká volební účast a litujeme nevrlosti našich voličů, protože si nechceme připustit, že marketingová politika ničí naši politickou kulturu.

Na tyto věty si vždy vzpomenu, když slyším našeho ministra zdravotnictví pana Julínka, jak prezentuje své reformy: naposled třeba pomocí leporela se svou postavou. Chová se, jako kdyby svým voličům měl prodávat prací prášek. A je to evidentně proto, že kampaň pro něj připravila stejná agentura, která skutečně většinou vymýšlí kampaně pro Henkela či jinou podobnou firmu.

Politici podle pana Böhra zradili své voliče v ten moment, kdy uvěřili marketingové poučce, že se dá politika prodávat stejně jako zboží. Od té doby ji nedělají politici, ale politiku ovládli plně marketingoví experti, kteří politikům nabízejí hlavně krásné obaly (leporela), a obsah už je moc nezajímá. Vše je soustředěno jen na přilákání zákazníků (voličů).

Díky tomu, že se tito odborníci dívají na politiku jako na popkulturu, se ztratila obecná akceptace politiky. Politika ztratila nejen obsah, ale i respekt a autoritu. Stala se zbožím na jedno použití pro velká tržiště.

Tím se klasické chápání politiky jako správy věcí veřejných, která hledá odpovědi na naléhavé otázky, jež si klade společnost, postavilo na hlavu. Dnes má nabídka odpovědí politiků naopak ovlivňovat potřeby (otázky) občanů, jako se to děje třeba v módě. Proto zůstávají konflikty a problémy neřešené a politici prosazují jen své zájmy či v nejlepším případě to, co si přeje většina. Politika i politici díky tomu ztrácejí profil, jsou plastičtí či ještě lépe plastikoví.

Důsledek: politici, kteří se takhle chovají a ovlivňují politiku (viz u nás hlavně Jiří Paroubek), se nejprve považují za prodavače, ale brzy se sami v důsledku takových postojů stávají zbožím, které se snaží do sebe vstřebat všechno, co je většinově vyžadováno. Díky tomu každý marketingový politik už není ani persónou, ani osobností, a stává se jen projekčním plátnem, říká ve svých studiích pan Böhr.

Politik se mění v plastikovou figurku, hračku, která nesmí mít ostré kontury a hrany (nakonec někteří politici i tak vypadají, a proto se snadno karikují).

Současná nevrlost občanů má základ právě v nevěrohodnosti plastikových politiků. Snižující se počty voličů (v celé Evropě) a strach z budoucnosti se budou nejspíš stále zvyšovat, pokud budou politiku v Evropě ovládat marketingoví experti, kteří nehledají věrohodná řešení palčivých otázek, a soustřeďují se jen na „prodej“.

Tato situace ovšem mimovolně připravuje pole pro úspěšný nástup extrémních stran, které vždy pracují s potřebami jednoduchého průměru a podprůměru účinněji, jak vidíme na stoupající popularitě levice (Die Linke) pánů Gysiho a Lafontaina v Německu.

Sebedegradací politiky na marketing se politika sama odsunula na vedlejší kolej. Nikdo ji nemůže brát moc vážně, když nebojuje za zřetelné cíle i proti většině a soustřeďuje se jen na sbírání hlasů většiny pomocí najatých expertů. Reformu zdravotnictví potřebujeme, ale o její nutnosti nás musí přesvědčit politik sám, svými slovy a svým charismatem, a ne jen kolem sebe trousit naučená snadná hesla, která pro něj připravila agentura, a rozdávat leporela.

Karel Hvížďala, Regionální deník

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?