Pacienti mají právo na revizní názor

Titulní obrázek

„Pacient má právo na druhý (či třetí a další) názor vždy – v liberálním systému, kde existuje svobodná volba lékaře či zdravotnického zařízení nemůže nikdo počet dalších konzultací omezovat. Jinou věcí je, za jakých okolností by druhé či další vyšetření pacienta mělo být hrazeno z veřejných zdrojů, v našem případě z veřejného zdravotního pojištění,“ píše k aktuálnímu tématu další ze stálých komentátorů Zdraví.Euro.cz MUDr. David Marx. V článku čtěte také komentář Jiřího Antonína Votýpky…

Za jakých podmínek má mít podle Vás pacient nárok na druhý názor? Měla by být možnost konzultace diagnózy či terpaie u druhého lékaře hrazena pojišťovnou nebo jde o nadstandard? Na otázku odpovídají další dva stálí komentátoři Zdraví.Euro.cz

MUDr. David Marx,PhD.

Pacient má právo na druhý (či třetí a další) názor vždy – v liberálním systému, kde existuje svobodná volba lékaře či zdravotnického zařízení nemůže nikdo počet dalších konzultací omezovat. Jinou věcí je, za jakých okolností by druhé či další vyšetření pacienta mělo být hrazeno z veřejných zdrojů (v našem případě z veřejného zdravotního pojištění).

Domnívám se, že bychom mohli jak při stanovení spektra stavů, kdy se druhý názor hradí, tak při stanovení postupu při vyhledávání druhého názoru vycházet ze zahraničních zkušeností a např. u diagnostiky onkologických onemocnění (včetně volby léčby), u navrhování terapeutických postupů, které zásadním způsobem mění život pacienta ( amputace, transplantace), u navrhování nově zaváděných postupů a v podobných situacích druhý názor hradit.

DÁLE ČŤETE:

Stejně tak si dovedu představit vyžádání druhého názoru např. revizním lékařem v případě, že je indikován zlášť nákladný diagnostický či terapeutický postup. Úhrada by měla být vázána nejen na výčtem uvedené situace, ale i na typ pracoviště (komptence lékaře) kde lze hrazený druhý názor získat.

Věc má i kulturní rovinu, je dobré zvykat si na to, že pacienti mají právo na revizní názor, u některých lékařů se t.č. může pacient informující se o této možnosti může setkat s nemístnou nevolí u zdravotníků. Pokud se právo na druhý názor stane oficiálním, pomůže to jistě i v komunikační oblasti.

Jiří Antonín Votýpka

Vycházím z prostředí mě vlastního – laboratorní diagnostiky. V minulosti i dnes je kladena na laboratorní vyšetření řada přísných kritérií. Začíná to od kvalifikace pracovníků, kteří provádí odběr i zpracování a hodnocení výsledků.

Dále je to kvalita použitých diagnostik a použité metodiky i vybavení laboratoře a od počtu vyšetření. Dnes se to řeší komplexně formou akreditace metody i laboratoře.

V laboratořích se navíc pravidelně vyšetřují anonymní kontrolní vzorky, které komplexně prověří úroveň jednotlivých metodik a na základě správného výsledku získává laboratoř i metodika certifikát s platností většinou na jeden rok. U nás v laboratoři se takto zpracovávají pravidelně kontrolní vzorky z evropské centrály WHO.

Pro české mikrobiologické laboratoře rozesílá kontrolní vzorky naše centrum v Státním zdravotním ústavě v Praze. Kontrolní činností se zabývají i další specializované společnosti, včetně dozoru pracovníků zdravotních pojišťoven.

Pokud by se zákazníkovi, to jest pacientovi i lékaři, výsledky z nějakého důvodu nezdály, má možnost informovat se o stavu akreditace a kontrol v jednotlivých laboratořích u vedoucího laboratoře. Pokud by nebyl spokojen, určitě by měl mít možnost nechat provést rozbor v jiné laboratoři ovšem na vlastní náklady. Případné rozporné výsledky by měly být porovnány v národní referenční laboratoři.

Důležitý je právě tento postup, neboť námitky zákazníků na nesrovnatelnost výsledků vychází většinou ze zásadních neznalostí. Nelze například srovnávat přímý a nepřímý průkaz u původců onemocnění, je třeba vzít v úvahu i druh zkoušky, rozdílné citlivosti jednotlivých výrobců diagnostik, ovlivnění výsledků druhem odebraného materiálu jeho uchováním, vliv užívané medikace.

Záležitost je natolik složitá, že ani řada lékařů nezná správnou interpretaci výsledku. Zde je nejlepší si vyžádat podrobnější vysvětlení v laboratoři, nebo v referenční laboratoři. Ostatně to řada nespokojených pacientů ve velkém měřítku dělá již dlouhou dobu.

Materiál je zpracováván anonymně, sama laboratoř si většinu pozitivních i negativních výsledků kontroluje v párových vzorcích nebo konfirmační metodou. Problémem bývá, že pacient, často i lékař posílá materiál s tím, že to potvrdí jeho předem „jistou“ diagnózu. Pokud tak tomu není zpochybňuje výsledek – takové vyšetření je pak zbytečné vyhazování peněz. Některé pojišťovny v USA to řešily tak, že proplácejí jen vyšetření u nichž je výsledek pozitivní. Z hlediska přísného šetření i to má svoji logiku.

Tak jako v laboratořích se dbá jistě na kvalitu i u práce lékařů, myslím že je to obdobné i když se to nedá tak snadno vyjadřovat matematicky jako v laboratořích. I zde si myslím, že by pacient měl právo na vyčerpávající informaci ošetřujícího lékaře, případně u jeho nadřízeného a u kontrolního lékaře pojišťovny. Všechny další kroky, jako kontrolní vyšetření u dalšího lékaře by však měl již hradit sám.

www.Zdravi.Euro.cz

Ohodnoťte tento článek!