Podstandard

Ceníky nemocničních nadstandardů se zkraje drží zpátky. Připlácet si je možné u zbytečností a péče tak řečená běžná je zatím vesměs dostupná pro všechny bez rozdílu. Je to pochopitelné, neboť v této chvíli jde v reformě systému pouze o prolomení psychologické bariéry.

Ve velkém se zdravotnický byznys rozjede později, když si zvykneme, že zdravotnictví tady není pro chudé, nýbrž pro ty, kteří si doktora mohou dovolit.

K tomuto stavu nelze dospět skokem, je třeba našlapovat obezřetně, postupovat takzvanou salámovou metodou.

Smyslem nadstandardu není, jak by se mohlo zdát, učinit veřejné zdravotnictví atraktivnějším pro boháče. Skuteční boháči mezi nás socky dávno nechodí. Mají-­li problém, řeší ho na špičkových soukromých klinikách v cizině.

Nadstandard se v první fázi postupně zavádí pro střední třídu, přesněji pro lidi, kteří si zaplacením něčeho lepšího, než mají obyčejní lidé, zvýší sebevědomí.

Ve druhé fázi se pak bude specifikovat podstandard, aby zpoplatněné zdravotnictví na ty obyčejné co nejméně doplácelo.

Zdravotnictví po privatizaci bude více vydělávat svým vlastníkům díky tomu, že bude méně „prodělávat“ na léčbě. Předem je jasné, že pro většinu lidí bude privatizace zdravotnictví znamenat omezení zdravotní péče.

Rovněž se ale určitě najdou lidé, a nebude jich málo, kteří privatizaci zdravotnictví právě kvůli tomu uvítají. Vedle lidí solidárních jsou totiž vždy v populaci zastoupeni i tací, kteří druhým nepřejí. Těm je trnem v oku, že má někdo něco zadarmo anebo že ze společného ujídají i ti, kteří neuspěli v soutěži.

Nakonec na privatizaci doplatí všichni. Bez užitečných idiotů, co dnes plédují za nadstandardy, by to ale nešlo.

Ohodnoťte tento článek!