Poplatková komedie a nedospělé kraje

Milí pacienti, promiňte, ale o vás opravdu nikdy nešlo. To po volbách unisono vzkazují Čechům sociálnědemokratičtí hejtmani. Ruší proplácení zdravotnických poplatků, čímž přiznávají, že nešlo nikdy o nic jiného než o předvolební klacek na pravicové konkurenty.

Ten lze nyní po „vítězné prohře“ zase s klidem odhodit. Navíc hejtmani ještě drze vyčítají svým poddaným, že si ve volbách „ne zcela uvědomili vstřícnost krajů“ (Miroslava Emmerová) či že ve své mýlce dali zelenou „zdravotnictví jako byznysu“ (Michal Hašek).

Poplatková komedie, kterou dokonce už i Brusel označil v nynější podobě za nedovolenou podporu ze strany krajů, tak snad naštěstí končí. Zůstává s námi ale pochybnost, zda kraje v českém systému veřejné správy opravdu představují ono zamýšlené přiblížení vlády lidem, anebo zda se staly jen systémovým šotkem, jejž zneužívají politické partaje k žabomyším válkám proti centrální vládě.

Jakkoliv je současný koncept zdravotnických regulačních poplatků v mnohém pochybně nastaven, krajský truc proti nim je zatím to nejhorší, čeho se občanům od této úrovně vládnutí dostalo. Jen minulý rok odsála hejtmanská rebelie proti rozhodnutí centrální vlády z krajských rozpočtů skoro půl miliardy korun, z toho nemalou část na byrokracii.

Oranžová vzpoura navíc vzbudila v občanech pocit, že kraje mají takové pole působnosti, jaké si vydupou. Tuto nebezpečnou ideu podpořil loni středočeský hejtman se svou sebestřednou myšlenkou, že by se po vzoru německého federalismu rád stal jakýmsi „zemským premiérem“ a dalekosáhle se odpoutal od centrální kurately.

Kauza proplácení poplatků ale ukázala, že něco takového by bylo pro český systém veřejné správy smrtící. Vyhazování miliard na předvolební trucpodniky, v nichž oranžoví proplácejí poplatky a modří zase třeba dorovnávají zvýšené dědické daně, by do záhuby přivedlo nejen veřejné finance, ale i důvěru občanů v politický systém.

Pokud zmiňuje David Rath německý federalismus, tak spíše stojí za zmínku respekt tamních zemských premiérů k Berlínu. I když je zemský premiér z jiné strany než kancléř, jejich spory nikdy nepoškozují občany. Což v Česku rozhodně neplatí.

Vztah krajů a pražské vlády se bude muset do budoucna nějak řešit. Ve zmíněném Německu upouští ventil napětí to, že kdo vyhraje zemské volby, nominuje také své zástupce do celostátní Spolkové rady, kde pak může probíhat klasický stranický boj.

Něco takového v Česku není, a proto se výrazem opozice stávají rebelie v krajském vládnutí. Jak nebezpečné to může být, ukázalo i nesmyslné proplácení poplatků, které nás všechny na daních obralo o tři čtvrtě miliardy.

Ohodnoťte tento článek!