Přesčasová záchranka

lékař, přesčasy, hodiny

S rychlou záchrannou službou je problém. Už nyní mnohde chybějí lékaři a příští rok bude hůř. Skončí výjimka pro přesčasovou práci, a tím pádem ubude zaskakujících externistů. To, že skončí výjimka, je ale třeba přivítat. Přesčasová práce ve zdravotnictví, tedy v profesi, kde jde o lidské zdraví a o lidské životy, představuje šetření na tom nejhorším možném místě. Přepracovaný, utahaný a nevyspalý lékař je potenciálně životu nebezpečný ať už v sanitce, anebo v nemocnici.

Pro záchranku platí to, co pro celé zdravotnictví, tedy že může být buďto co nejkvalitnější, anebo co nejlevnější.

Levná záchranka je pak ve skutečnosti drahá, neboť toho logicky zachrání méně, než kdyby pořádně zaplatila lékaře specializované a soustředěné právě na rychlou pomoc. V čem tkví problém, se ví. Otázka je, kdo ho má řešit. Lékaři pracují přes čas nikoli z altruismu, nýbrž pro peníze. Bez přesčasů jsou jejich mzdy směšné. Zákaz či omezování přesčasů se obchází tak, že přesčasová práce je placena na základě zvláštní smlouvy, a proto jsou lékaři v nemocnicích nuceni sloužit, neboť za ně není náhrada.

Lékař tedy není viníkem, nýbrž obětí systému spolu se svým pacientem. Záchrana lidí v přesčasu, po zaměstnání či jako melouch, je důsledkem praxe, kdy se preferuje zdravotnický byznys před péčí o zdraví.

Jde o rozhodnutí klienta, pacienta, občana, zda mu vadí či nevadí, když k němu v kritické chvíli přijíždí sanitka s doktorem, co si po práci přivydělává na fušce, neboť z pouhého platu by neuživil rodinu. Zvůle voličů řídí zdravotnictví ministři, kteří v pracovní době kryjí farmaceutické, investiční a jiné tunely. Proto se musíme spokojit s přesčasovou záchrankou.

Ohodnoťte tento článek!