Profesionál se se svou prací vždy výrazně identifikuje

Titulní obrázek

„Nezralými osobnostmi jsou typicky ti, kteří si zaujímáním razantních či ublíženeckých póz kompenzují nějaké kolektivní mindráky, frustrace a neurózy. Lékaři, kteří svou nespokojenost mysleli smrtelně vážně, neřekli ani popel a jsou už v Německu, Švédsku nebo Anglii,“ píše pro Zdraví.Euro.cz neurolog Milan Novák, stálý komentátor Zdravotnictví a medicína, autor oblíbených komentářů „Nejsem si jist“…

Co motivuje lékaře k lepší práci? vyzvala redakce Zdraví.Euro.cz čtenáře k diskusi. Většina z diskutujících lékařů nevěří, že za současného finančního ohodnocení může medicína ještě někoho bavit. Lékaře, kteří si nestěžují na finanční ohodnocení, označují za „stávkokaze, kteří škodí a podráží“. Zdravotníky, kteří pracují pro svůj dobrý vnitřní pocit komentují někteří čtenáři slovy: „Něčím mi to smrdí. Myslím si, že pokud člověk není schopen ocenit vlastní úsilí a práci, jde o osobnost nezralou.“ Jaký má na tento problém názor neurolog MUDr. Milan Novák – autor oblíbených komentářů „Nejsem si jist“?

Lékař, kterého práce baví a nestěžuje si, je podle názoru většiny diskutujících na Zdraví.Euro.cz buď blázen, pokrytec nebo člověk, který by svou euforii neměl vyjadřovat v tisku, protože tak působí jako „stávkokaz“. Co říkáte na podobné názory vy?

Domnívám se, že jde ve většině případů o pózu typu „od futra k futru“, tak klasický rys povahy národa, zmítaného tolika kotrmelci, o nichž se navíc mylně domnívá, že na ně neměl nikdy vliv. Nutnost přizpůsobit se za každou cenu spolu s pocity nesamozřejmosti vede k názorové neukotvenosti, extremismu z čiré nejistoty a k velké sugestibilitě s přemrštěnými nápodobami efemérních trendů či cizích zvyklostí.

Jaké jsou zkušenosti z Vašeho okolí? Máte podobné „blázny“, kteří dělají medicínu rádi, i kolem sebe?

Ze svého okolí znám řadu takových „bláznů“. Profesionál se se svou prací vždy výrazně identifikuje. Někdy se k tomu ale nerad přiznává. Občas své pohnutí zakrývá drsnými slovy, podobně jako puberťáci. Na druhé straně příliš nevěřím na odiv stavěnému idealismu, jako bychom byli nehmotné víly, jež téměř nemají tělo, takže se mohou živit jen ranní rosou. Zralý a se světem i lidmi vyrovnaný profík má zkrátka ke své práci vyvážený vztah, o němž v jednom kuse nemudruje a mluví na toto téma raději méně než více.

Jsou podle vás lékaři, které práce i přes nevelké finanční ohodnocení baví, nezralé osobnosti?

Nesouhlasím. Je tomu přesně naopak. Nezralými osobnostmi jsou typicky ti, kteří si zaujímáním razantních či ublíženeckých póz kompenzují nějaké kolektivní mindráky, frustrace a neurózy. Ti, kteří to mysleli smrtelně vážně, neřekli ani popel a jsou už v Německu, Švédsku nebo Anglii. I to je jeden z možných zralých postojů. Volně související příklad: Lidé malého vzrůstu se dělí na dvě skupiny. První si kupuje boty s vysokými podpatky, druzí nosí boty normální. Kontrolní otázka: Kdo z nich je zralejší? Osobnost s potřebou hyperkompenzace nebo člověk s postojem „jsem jaký jsem, zde stojím a nemohu jinak“? Který z obou typů subjektivně trpí? Kdo z nich potřebuje psychoterapii? A kdo medikaci?

Co podobné reakce podle vás vypovídají o jejich autorech?

Z radikálních výroků typu „peníze jsou vším, vztah k profesi ničím“ je zřejmé, že jde o pouhá slova, nikoli niterné přesvědčení. Tolik burn-out syndromů nemůže v této malé zemi být. Když totiž dojde na lámání chleba, ti kolegové podle svých extrémních výroků nejednají. Nebo aspoň ne důsledně. Jinak by se zdravotnictví už položilo nejpozději kolem roku 1995. Ale ono nějak funguje. Funguje navzdory panoptiku ministrů, navzdory pojišťovnám, navzdory levicově-pravicovému třeštění, navzdory obvyklému popřevratovému rozkývání celé společnosti, jejích hodnot a orientace. Protože jsme nakonec zodpovědní, ať mektáme, jak chceme. Mám tedy za prokázané, že drtivá většina by za jisté hranice nešla. Těmi hranicemi je bazální mravnost a profesní hrdost. Nositelé razantních vyjádření mají ovšem naprostou pravdu v tom, že právě tohohle se vždycky zneužívalo. Umím proto pochopit, že si někdo připadá jako sboristka, již léta prznil dirigent. Dělali to s námi už komunisté. Doktor, to je poslání, říkali nám. Čili pe-níze jsou laskavostí jaksi navíc. A stěžovat si na jejich množství? No hrůza! Drzost! To je ale morálka! Za dělnické peníze vystudoval, běloručka! Na tyto někdy vyřčené a mnohem častěji spíše implicitní postoje společnosti a jejích vládnoucích elit tito ko-legové přecitlivěle reagují. Mají toho zkrátka plné zuby a nenašli pro to důstojnější vyjádření, jež by odpovídalo jejich jinak jistě vysoké osobní úrovni. Ta tenze, ta neví-ra v lepší zítřky tady někde je a občas musí ven. Zvláště když píchneme do vosího hnízda a přímo se na ni zeptáme v nějaké anketě. Nastane zákonitě fenomén řeči o provaze v domě oběšencově. Ale klid, oni to nemyslí vážně. Přehánějí. Totální ztráta kladného vztahu k povolání by představovala neúnosnou újmu na identitě postiženého. Doktor bez svého řemesla je v konečném důsledku nula, i kdyby byl ředitelem světa. Proto tak často přesluhujeme. Producenti silných slov jen nešikovnou formou zdůrazňují, že mluvit o penězích v souvislosti s poskytováním zdravotní péče není dnes již žádná hanba, ale standard. Bojí se, aby systém zas nespoléhal, že budou pracovat jako v režimu přírodní pohromy nebo války. Vstoupili jsme do světa, kde je běžné, že každý bez rozpaků vyřkne svou cenu. Ovšem diskrétně. Kdo to neumí, považuje se za vadného. Až sem je to normální, tj. z etického hlediska neutrální. Nestydatost začíná tam, kde onu cenu začne někdo příliš okatě a ukřivděně vykřikovat na každém rohu. Protože rozčilení není program.

Co motivuje k práci lékaře vás?

Je jednodušší věci zobecňovat než odpovědět na vysoce osobní, téměř intimní otázku, jež vyžaduje kus sebezpytování. Vždy hrozí značné nebezpečí neupřímnosti, autostylizace, racionalizace a frázovitosti. Také se jinak odpovídá na začátku a jinak na sklonku medicínské kariéry. Jiná je motivace k uzavření manželství a jiná k setrvání v něm i po třiceti letech, to dá rozum. Čili pokusím se být zdrženlivý a podat absolutně minimalistickou odpověď, jakéhosi nejmenšího společného jmenovatele. Znamená to, že medícínu horoucně nemiluji ve smyslu kupování květin a hry na loutnu večer pod balkónem, ve smyslu neschopnosti hovořit o čemkoli jiném a myslet na cokoli jiného. Mám ji ale rád a je mi sympatická. Hodně jsem do ní investoval a hodně mi dala. Jistě také vzala, ale tak už to na světě chodí. Je to bezvadná kamarádka a nikdy by mě nenapdalo ji opustit. Zkrátka mi vyhovuje. Je to dávno dobře zaběhnuté manželství z rozumu v tom nejlepším a nepejorativní smyslu slova. Čili už netřeštím nadšením se zrakem planoucím, ale chápu to jako plnění povinností, jež jsem kdysi dávno přijal za své a dodnes toho rozhodnutí nelituji. Nejsem už schopen si předstvit sám sebe v jiné roli. Není to však ani zdaleka rutina a setrvačnost, to bych byl špatně pochopen. Jsou to dobře rozšlápnuté boty, v nichž se cítím přirozeně a bezpečně. Prostě jsem to já, v pohodě a kompletní. Z těchto bezpečných bot pak sleduji vývoj a novinky, zkrátka pokrok. Pokud je v souladu se mnou, akceptuji ho, pokud se chová jako kamínek v botě, jednoduše ho vyklepu a jdu dál.

(ivb), www.Zdravi.Euro.cz

Ohodnoťte tento článek!