Rathova zmýlená

„Odpočítávání ministra zdravotnictví už začalo a je pravděpodobné, že dosud nejvýpravnější díl zdravotnického sitcomu skončí obdobně jako ty předchozí – dosypáním peněz ze státního rozpočtu a personální rošádou. Oproti předchozím epizodám přinesl ukázku dokonalé práce s médii,“ píše Pavel Vepřek…

Odpočítávání ministra zdravotnictví už začalo a je pravděpodobné, že dosud nejvýpravnější díl zdravotnického sitcomu skončí obdobně jako ty předchozí – dosypáním peněz ze státního rozpočtu a personální rošádou.

Oproti předchozím epizodám přinesl ukázku dokonalé práce s médii a představil použití škály mocenských nástrojů. Mohli jsme obdivovat, jak dobrá nálepka dobře prodává i tu největší pitomost.

S humbukem hodným lepšího obsahu jsou po cimrmanovsku testovány slepé uličky, aby se mohlo po pár týdnech či měsících říci: „Tak tudy ne, přátelé!“

Ministr si svých prvních sto dnů ve funkci vyhodnotil jako úspěch, ale ne všichni jeho optimismus sdílíme. Historický exkurz. Žádná rozvinutá země není spokojena se svým zdravotním systémem a všechny hledají způsoby, jak jejich fungování vylepšit.

Skutečnou příčinou potíží není stárnutí populace, rozvoj technologií a růst očekávání pacientů, ale narušení přirozeného vztahu mezi pacienty a zdravotníky. Po tisíciletí to byl vztah zákazníka a toho, kdo poskytuje službu. Pacient dostal péči a doktor honorář.

Změna přichází s průmyslovou revolucí, kdy zavedení nemocenského pojištění umožňuje další existenci rodině dělníka, kterého postihla vážná zdravotní lapálie. Teprve později se z těchto peněz začala platit také zdravotní péče a ještě v polovině minulého století se na nemocenské dávky vyplatilo více než za vlastní léčení.

Všechny zdravotní systémy byly vytvořeny jako dávkové a uměly proplácet účty za poskytnutí zdravotní péče. Od poloviny sedmdesátých let přináší rozvoj medicíny pacientům lepší péči, ale zdravotním systémům rostoucí problémy. Najednou je možné stejné onemocnění léčit různými způsoby, které se liší cenou, riziky, účinností, komfortem a tradiční dávkové uspořádání zdravotních systémů překáží efektivnímu rozhodování.

Žádný stát dnes nemá dokonalý a odzkoušený model zdravotnictví, ale své systémy mění ve shodném duchu. Klíčovou změnou je posilování postavení občanů a pacientů, kteří se místo fasování zdravotních služeb stávají stále více zákazníky jak zdravotních pojišťoven, tak zdravotníků. Pojišťovny přestávají s prostým proplácením účtů a organizují a nakupují zdravotní péči pro své pojištěnce.

Doktoři sestupují z piedestalu nedotknutelných autorit a navlékají role partnerů a rádců a to jim jde lépe jako samostatným podnikatelům než jako státním zaměstnancům. A státní aparáty se snaží opustit přímé řízení zdravotnictví a orientují se na formulaci pravidel a dohledu nad jejich dodržováním. Na cestě do Evropy.

Včasné oddělení financování zdravotnictví od státního rozpočtu vytvořením pluralitního pojišťovenského systému a rozpuštění krajských a okresních ústavů národního zdraví posunulo naše zdravotnictví směrem k moderní Evropě.

Právě díky systému více pojišťoven a privatizaci ambulantních a části nemocničních zdravotních služeb jsme si ušetřili daleko vážnější problémy, které měly ostatní postkomunistické země. Ve druhé polovině devadesátých let se reforma zastavuje a před druhým kolem si dočasně vybírá šestiměsíční oddychový čas pro přechod na DRG.

Tato dočasnost se protáhla zatím až do dnešních dnů, a tak minulost konzervují paušály a uniformita zdravotních pojišťoven. Ve chvíli, kdy je David Rath uváděn do funkce, není hlavní potíží zdravotnictví nedostatek peněz, ale to, že za ně občané nedostávají tolik muziky, kolik by mohli a měli.

Peníze nesledují pacienty, ale podle historických paušálů utíkají do často zbytečných cihel a nepotřebných služeb. Úhradové mechanismy nemotivují doktory k efektivnímu léčení a příliš drahá bezplatnost zase podporuje plýtvání.

Finanční potíže mají, takřka výhradně, instituce, které má pod svými křídly stát, který si dosud pokaždé našel cestu, jak jim na úkor ostatních nějaké rozpočtové peníze přihrát. Dluhy v českém zdravotnictví nejsou anonymní, za každý z nich nese odpovědnost snadno identifikovatelná osoba nebo orgán.

Hlavním viníkem dluhů ve zdravotnictví bylo a je samo ministerstvo zdravotnictví, ať již svojí personální politikou v přímo řízených organizacích, nebo úhradovými vyhláškami, kterými určuje většinu výdajů zdravotních pojišťoven. Přesvědčení a víra.

Ještě žádný ministr zdravotnictví neměl tak silnou podporu premiéra a tak volné ruce k činům. Přesto neuspěl. Stojí za jeho selháním věcná neřešitelnost problému jménem zdravotnictví, nebo si za nezdar může sám?

Rathova zmýlená má dva hlavní rysy. Prvním je přesvědčení, že státní úředník, personifikovaný ministrem zdravotnictví, ví nejen nejlépe, jakou zdravotní péči jednotliví občané potřebují, ale navíc že je schopen jim ji zajistit. Že klíčem k vyšší efektivitě a kvalitě není trh, ale více kontrolorů.

Druhým je víra, že není podstatné to, co se ve skutečnosti děje a dělá, ale to, co se o tom říká. Připomeňme si několik plodů těchto postojů, které dnes sklízíme.

Zákon o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních, který schválila Poslanecká sněmovna, je typickým příkladem vytunelovaného názvu. Ponechme stranou věcnou stránku poptávky po veřejné a neziskové formě nemocnic, ale faktem je, že tento zákon na ni neodpovídá.

Výměnou za garantované peníze ze zdravotního pojištění a ekonomickou beztrestnost se 139 nemocnic vyjmenovaných v zákoně podřizuje ministerstvu zdravotnictví, které jim určí personální složení, rozsah poskytované péče, počet lůžek a spádovou oblast. Pod nálepkou veřejné neziskovosti se obnovuje státní zdravotnictví.

Pro občana to znamená konec svobodné volby zdravotnického zařízení, absolutní ztrátu vlivu na hospodaření s penězi zaplacenými na pojištění a zvýšení nákladů na korupci. Novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, který odklepla Poslanecká sněmovna, je nesena ve stejném duchu.

Nová úprava pravomocí nuceného správce jej staví do exekutivní pozice, což dává ministrovi zdravotnictví možnost okamžitého ovládnutí kterékoli pojišťovny. Zřejmě to je taková nadbytečná pojistka proti neposlušnosti, protože stejně budou všichni ředitelé podřízeni politické moci.

Ředitele VZP bude určovat Poslanecká sněmovna na návrh vlády a ostatní jmenuje vláda na návrh ministra zdravotnictví. Správní orgány pojišťoven se mají stát převodními pákami vládnoucí politické strany – ministr zdravotnictví najmenuje třetinu členů a zbylé dvě třetiny si rozdělí politické strany podle svého zastoupení ve sněmovně.

Těmito zákony se fakticky ruší veřejné zdravotní pojištění a vytváří unikátní model státního zdravotnictví navlečeného do veřejně neziskového maskáče. Senát novelu vrátil k přepracování a dá se očekávat, že 54. schůze sněmovny ji pošle k podpisu hradnímu pánovi.

Pikantní je, že posledním dnem měsíce, ve kterém nabude zákon účinnosti, řekněme v dubnu, přijdou všechny zdravotní pojišťovny o své ředitele a správní orgány. Jenom ve VZP je posledním úkolem rušené správní rady jmenování následníka z řad vedoucích zaměstnanců pojišťovny, řízení zaměstnaneckých pojišťoven se zřejmě ujmou nucení správci.

Těžko se dá vymyslet účinnější sabotáž systému zdravotního pojištění, než jakou nachystali autoři tohoto zákona. Představa, že vyhazovaní ředitelé pojišťoven a členové statutárních orgánů tráví poslední týdny ve funkci intenzivní prací na přípravě nových smluv a zvyšování efektivity svěřené instituce, je legrační. Posledního června skončí platnost rámcových smluv, logicky by se mělo s jejich přípravou finišovat, ale zdá se, že už nebudou potřeba.

Rozpočtové zdravotnictví smlouvy nepotřebuje. Popletená vyhláška. Jenom několik týdnů platnosti úhradové vyhlášky, která plošně dává všem zdravotnickým zařízením o tři procenta více než v loňském roce za podstatně méně práce a limituje výdaje na léky a laboratoře, stačilo na praktické ověření její pomýlenosti.

Vyhláška, která se snaží korumpovat doktory k tichém omezení rozsahu poskytované péče, je neetická a dále eroduje důvěru mezi pacienty a lékaři. Můžeme věřit, že nás doktor odmítá poslat na vyšetření, o které stojíme, proto, že jej nepotřebujeme. Nebo má už vyčerpaný limit?

Spíše než tvrdým racionalizačním opatřením je tato vyhláška trestuhodným plýtváním s veřejnými penězi. Místo posilování kvalitní péče a vytěsňování té nekvalitní, dáváme oběma stejně.

Plošné snížení obchodní přirážky pro lékárny místo zavedení degresivní marže (čím dražší lék, tím menší přirážka) dává prostor pro spekulace, že cílem nebylo snížení ceny léků pro pacienta, ale vytvoření třídního nepřítele.

V halasu boje s lékárenskými milionáři se ztratí stesky na omezování péče v nemocnicích, na zvyšování doplatků u drahých léků, na neochotu, ošuntělost a nevstřícnost našeho zdravotnictví.

Rath se stylizuje do role krizového manažera, který vymetá zlořády a rázně šetří, ale trochu to popletl. V demokratickém státě není ministr resortním manažerem, ale osobností, která by měla v prvé řadě nést vizi, komunikovat ji s okolím a propojovat jednotlivé samostatné aktivity. Přímé řízení by si měl uschovat pro svůj úřad a instituce mu přímo podřízené.

Pavel Vepřek, předseda sdružení Občan, pro EURO

Reakce čtenářů Zdraví.Euro.cz

P.Kachyňa

Pane Vepřek,opravdu si myslíte,že ty vaše fantasmagorie někdo dočte až do konce? Opravdu si myslíte,že ten váš pseudointelektuální konglomerát má logiku a je odrazem reality a praxe? Já ani nevěřím,že víte,o čem píšete..

Mgr. Škrabalová

Děkuji velmi za příspěvek Rathova zmýlená. Člověk už začíná být pesimisticky naladěn nad současnou a ještě více budoucí situací, ale stačí takový článek,abych si zase mohla myslet, že je tady ještě pár takhle smýšlejících lídí, kteří nepovykují bláboly, ale jsou schopni analýzy a upozornění na riskantní vývoj pro ještě neosleplé a nezastrašené. Heslo dneška: Po nás potopa a U nás v Kocourkově platí, ale vzdávat to nebudeme.

uživatel nepodepsán

Pan předseda se kultivovanou rétorikou zařazuje do módního proudu apriorních kritiků Dr Ratha.

Chtělo by se věřit, že vyjádřené myšlenky jsou motivovány čistým úmyslem pomoci ve věci svízelí českého zdravotnictví, ale marnost nad marnost, vyjma zjednodušených vidění z historického exkursu jde o nepokrytou vlastní demonstraci osobních vztahů k ministrovi.

Pan předseda nezapoměl ani na své spoludemonstranty sdělením, že doktoři sestupují z piedestalu ( Síc !! )nedotknutelných autorit a navlékají role partnerů a rádců a to jim jde lépe jako samostatným podnikatelům než jako státním zaměstnancům.

Tato intuice je podána jako skutečnost a mnozí ji i takto přijmou bez ohledu na to, že takové sdělení nemá oporu v žádném prokazatelném zjištění a bez ohledu na to, že autor takovým sdělením představuje hned dvě své neznalosti naráz. Mohl toho pojmu, že.

Stejně tak groteskní je vyjádřená premisa, že zdravotnictví netrpí nedostatkem peněz, kdežto pacienti tím, že za ty peníze nedostávají, co by dostal měli a mohli.

Tato proklamace, hodná Rudého Práva, nemá oporu ani v definici rozsahu a kvality oné oprávněné péče, ani v definici její ceny a pokud by takové dogma mělo být východiskem analysy příčin vleklé krise a základem pro reformu, pak potěšnásbůh, budou-li do čela státu této společnosti postaveni lidé i jen podobného přesvědčení a podobných schopnosti uskutečňovat interpretace až k obrazu zoufalého pacienta, který neví, proč mu jeho lékař to či ono neposkytl nebo naopak poskytl.

Pokud autor skutečně myslí vážně, že hlavním viníkem dluhů ve zdravotnictví bylo a je samo ministerstvo zdravotnictví, ať již svojí personální politikou v přímo řízených organizacích, nebo úhradovými vyhláškami, kterými určuje většinu výdajů zdravotních pojišťoven, pak to může být jeho přesvědčení a víra, jak sám píše, ale ztěží skutečnost.

Systém zdravotní péče a jejího financování je určen zákonodárnou mocí státu a jeho vleklá krise není přeci dána nějakými figurkami od Vltavy, ale zásadními ideovými pochybeními systému samotného a absencí definic v něm.

Krisový stav vyžaduje krisová řešení do doby, než dojde k odstranění příčiny krise. Počínání ministra Ratha v tomto ohledu sice přináší bolestná a možná chybná rozhodnutí, ale rozhodně není zametáním problémů pod koberec, které ke spokojenosti a bohorovnému klidu všech předvedly jeho předchůdkyně.

A ani zdaleka není tak špatné, jak špatná byla konstrukce stávajícího systému zdravotní péče a jejího financování, vytvořená pravicovými vládami dávno předtím, což autor stati nejspíše v těch dobách bůhapárlidívíproč nepostřehl a tak ani nepopsal.

MUDr. Bohumír Šimek

Nejsem sám, kdo má pocit, že posledním ministrem zdravotnictví, který něco udělal, byl Dr Bojar. Další ministři za ODS i ČSSD nechali plynout zdravotnictví víceméně samospádem do krize. Vítal jsem Davida Ratha, že skutečně začne něco dělat. Mladý, sebevědomý, sebejistý. Bohužel, zdá se, že jeho produktem je jen zmatek ve všech oborech. Já mohu mluvit jen za primární péči.

Avšak znepřehlednění pravidel s řešením ex post a úzkostí z mnohastatisícových plateb regulací pojišťovnám znejistil ambulantní péči tak, že úsilí o zachování našich praxí vede k narušení vztahů mezi lékaři a pacienty. Pavel Vepřek navíc mluví o destrukci zdravotních pojišťoven a řízení nemocnic. Divím se, že Jiří Paroubek to nevidí!

Za Bojara jsme měli všichni včetně praktických lékařů rozvíjenou koncepci na svém stole. Po něm žádný ministr neprezentoval žádnou vizi ve zdravotnictví a nejspíše ani žádnou neměl. Žádný model nebyl přijat. Pacient i lékař byli vyřazení z možnosti ovlivnění systému. Pojišťovnám byla znemožněna normální pojišťovenská aktivita s pojištěním na zdraví a nemoc a ze zákona byly unifikovány.

Regulační mechanismy uplatňované pouze na lékaře zpočátku neodpovídaly potřebám pacientů a postupně luxus a kvalitu léčby a chyby pacienta v systému platil jeho ošetřující lékař. David Rath tomu dal korunu naprosto nepřiměřenou regulací. Prý to není samoúčelné, prý se usiluje o návrat ke komunistickému zdravotnictví před Listopadem.

Centrálně diktátorsky řízené zdravotnictví se zjevně Davidu Rathovi jeví jako nejekonomičtější. Jsem zklamán sociální demokracií, protože jsem doufal, že chtějí jít aspoň cestou zdravotnictví německého. Je to sice otevření se protekcionismu, korupci, trvalému dolévání ze státního rozpočtu do zdravotnictví (i když peníze mizí dřív, než se dostanou k lékařům), spoluúčasti pacienta a trvalé nespokojenosti lékařů pro rostoucí byrokracii a nedostatečné ohodnocení, ale aspoň to jakžtakž funguje a přirozenější způsob jsem od ČSSD ani očekávat z důvodů ideologických nemohl.

Dnes již každé dítě u nás ví, že direktivní řízení se spoustou kontrolorů nemůže být efektivnější než svobodné, odpovědné, přirozené vztahy. Ministr nemůže řídit zdravotnictví do posledního detailu. To je jen komunistická iluze. To nemůže nikdy kvalitně fungovat!

Z pohledu nezávislého praktického lékaře je jednoznačně nejvýhodnější pokladenský způsob financování v ambulantní sféře. S ohledem na Evropu zřejmě nemocniční sektor musí jet dále v dosavadním systému, ale ne pod kontrolou ministerstva, ale ve vzájemných svobodných smlouvách se zdravotními pojišťovnami.

Pokladenský systém je nevýhodnější především pro pacienty, ale i pro lékaře, zdravotní pojišťovny i pro politiky. Ale musí být ochota rozloučit se s korupcí a tunelováním.

Stát se musí rozloučit s proklamací bezplatného zdravotnictví, zajistit vymahatelnost práva a dát definici subjektů ve zdravotnictví. Najde se nějaká pravicová strana a její stínový ministr, kteří si budou vážit přirozených vztahů i ve zdravotnictví?

Zdravotní pojišťovny musí skončit se svojí rolí prostého správce daně a musí mít své různé pojišťovací programy, ve kterých si bude moci pacient vybírat. Od nemocnic si budou objednávat zdravotní péči podle skutečných potřeb svých klientů. Smlouvy s pacienty budou muset určit výši proplácení zdravotních účtů ambulantních lékařů.

Tuto ambulantní a běžnou nemocniční péči mohou hradit pojišťovny. Vyjimečně drahá péče by měla být zajištěna rezervou ve státním rozpočtu. V tomto systému se uživí více pojišťoven a s menší ztrátou, protože pojišťovny se dostanou do přirozených konkurenčních vztahů.

Lékař dostane za svoji práci zaplaceno bez zbytečných prodlev a kvalitní lékař dojde opět ocenění u pacientů i pojišťoven, bude-li šetrný k jejich kapsám. Lékař bude limitován pacientem, který si bude na luxus a kvalitu péče připlácet sám (zatím připlácí lékař regulačními mechanismy). Ambulantní lékaři budou v plodné konkurenci a nebudou doplácet na zdravotnickou turistiku pacientů, protože budou ordinovat jen to, co je pro pacienta potřebné.

Pacient přestane být vyřazen z ovlivnění systému a sám si bude vybírat pojišťovnu i její program podle toho, co mu bude nejvíce vyhovovat. A tím, že se budou točit pacientovy peníze v systému, sám si je automaticky ohlídá, pochopí cenu práce ve zdravotnictví a bude si schopného lékaře opět vážit.

A politici nebudou mít zbytečné starosti, co se zdravotnictvím, kolik mají opět dosypávat peněz, protože vše poplyne i bez nich ke spokojenosti pacientů, lékařů, pojišťoven a všech! Ale najde se nějaká pravicová strana, která dokáže takovouto vizi přijmout a která bude mít odvahu dát všem subjektům ve zdravotnictví svobodu a odpovědnost?

Jen v tom zdravotnictví se neodvažuje žádná parlamentní strana přirozené vztahy prosazovat.

Tesař-lékárník

Děkuji autorovi za perfektní článek.

MUDr.Doležalová

Nevím jak p.Kachyňa,ale já jsem až do konce dočetla a tleskám.

Jan Špergl

Pan Vepřek na hrad! Pana Kachyňu zdravím do Bohnic. Pan (paní) Uživatel Nepodepsán spěte dál sladce na Ministerstvu zdravotnictví.







Ohodnoťte tento článek!