Řekni, kde ty rezervy jsou?

Ve chvíli odevzdání Reflexu do tiskárny jsme nevěděli, jestli lékařští odboráři přistoupí na návrhy ministra zdravotnictví Hegera z minulého týdne. Celá situace vyvolává hodně rozpaků.

V lednu 2011 dostali vůdcové protestní akce do rukou průzkum, z něhož jim vyplynulo, že jejich akci podporuje necelých dvacet procent občanů. Masové odmítnutí jejich několikaměsíčního snažení bylo pro většinu z nich těžkým otřesem. Jiří Hrabovský, hlavní PR komunikátor celé kampaně, proto společně s odboráři přistoupil na strategii „utužování“ vlastních řad, aby celá akce nevybouchla uvnitř protestující komunity, která čítá asi pětadvacet procent nemocničních lékařů.

V záloze pak byl Vít Bárta, pro nějž Hrabovský pracuje v rámci Věcí veřejných. Ministr dopravy měl v případě nouze vstoupit do jednání na straně odborářů proti ministru Hegerovi i vládě podobně jako v roce 1997 lidovec Josef Lux na straně železničních odborářů.

V tu chvíli Nečasova vláda v čele s Leošem Hegerem dala vzbouřených lékařům velkorysou nabídku.

DVĚ MILIARDY

Měla podobu dvou miliard korun na platy a ministerské doporučení ředitelům nemocnic, aby protestující lékaře vzali zpět na původní místa. Připusťme, že se tak stane. Co to vyvolá?

Zvnějšku to bude připomínat kapitulaci v předvečer vítězné koncovky. K celé akci se sice z různých důvodů připojilo více lékařů, než odborná veřejnost čekala (původní odhad byl 1500 a nakonec výpovědi podaly čtyři tisíce lékařů). I tak je navržený kompromis jistým druhem zrady na „zbylých“ dvou třetinách zdravotnické obce plus většině veřejnosti.

Naprosto destruktivní byl pak výrok Leoše Hegera o „vnitřních rezervách“, z nichž se vezmou dvě miliardy korun na platy. Tento výrok nikdy neměl padnout, a to z více důvodů.

Především to není pravda. Nejde o žádné „vnitřní rezervy“ ze systému, ale budoucí peníze z budoucích úspor, které mají vzniknout po budoucích restrukturalizačních opatřeních, o nichž nevíme, jestli kvůli odporu lékařských odborářů vůbec budou uskutečněna.

Pro veřejnost jsou podobné výroky demoralizující, protože vzniká optika: stačí zatlačit na erár a „vnitřní rezervy“ najdete. Po výroku o „vnitřních rezervách“ už nikdy nepřesvědčíte nikoho, že by měl ve veřejném sektoru šetřit.

DIVADLO

Dosavadní politická hra ministra s lékaři najednou začíná připomínat neprofesionální divadlo. Jestliže existují „vnitřní rezervy“, proč se, proboha, politicky vůbec do střetu s lékaři šlo? Měli jim ty dvě miliardy dát hned a nemusela se zbytečně polarizovat celá společnost.

Ovšem ve chvíli, kdy politici v čele s ministrem Hegerem do střetu šli a většina veřejnosti akci lékařů odmítla, proč dávat odborářům návrhy tohoto druhu? Navíc proč jim slibovat, že se budou účastnit všech reformních opatření?

Tímto krokem bylo jen legitimováno dosavadní vyděračské úsilí České lékařské komory a Lékařského odborového klubu. Právě omezení vlivu České lékařské komory bylo jednou z vládních dohod při přípravě koaliční smlouvy.

VÍTĚZ-VÍTĚZ

Ministr Leoš Heger si vzhledem ke své mírumilovné povaze za svůj cíl dal řešení ve stylu vítěz- vítěz. I kdyby na jeho návrhy odborářští vůdci přistoupili, musí vědět, že jde o strašně krátkodobé řešení a už na podzim (příprava státního rozpočtu) všechno začne znovu.

Zcela nepojmenováno také zůstalo, že v jedné své poloze šlo o velkou protivládní akci. Zorganizovala ji skupina hejtmanů v čele s jihomoravským Michalem Haškem, a především vysočinským Jiřím Běhounkem, kteří jako zřizovatelé mají vliv na nemocnice ve správě kraje.

Sám Běhounek nejdříve jmenoval do čela „svých“ nemocnic řediteleodboráře. Ti se pak sami podíleli na hromadných výpovědích, které často zahrnovaly dvě třetiny nemocničních lékařů. Tato dvojice si pak slíbila politickou lásku až za hrob. Pokud se Hašek v polovině března stane předsedou ČSSD, má Běhounek slíbeno, že bude stínovým ministrem zdravotnictví.

EPILOG

Jedinou záchranou ministra Hegera bude, když lékařští odboráři jeho návrhy nepřijmou. Proč? „Vnitřní rezervy“ možná uvnitř zdravotnického systému jsou, ale přesně ti lidé, kteří se jich domáhají, budou dělat všechno pro to, aby se systém – kromě jednorázového penězovodu – neproměnil v ničem podstatném.

Šéf České lékařské komory (a dříve LOK) Milan Kubek všechny tyto pokusy úspěšně torpéduje od roku 1995, tak proč by se měl najednou chovat jinak?

Ohodnoťte tento článek!