Rizika spojování nemocnic

Titulní obrázek

„Pokud čekají české zdravotnictví nějaké velké otřesy, tak ho nepochybně způsobí takzvané spojování nemocnic. Ministr Tomáš Julínek má v oblibě velké nemocniční celky a ty největší z nich se snaží rozšířit,“ píše ve svém komentáři pro Český rozhlas Petr holub…

Pokud čekají české zdravotnictví nějaké velké otřesy, tak ho nepochybně způsobí takzvané spojování nemocnic. Ministr Tomáš Julínek má v oblibě velké nemocniční celky a ty největší z nich se snaží rozšířit.

Nejde o maličkosti, protože s velkými fakultními nemocnicemi budou v nejbližší době spojeny specializované ústavy, konkrétně Institut klinické a experimentální medicíny známý pod zkratkou IKEM, Masarykův onkologický ústav, Ústav hematologie a krevní transfuze, Revmatologický ústav a také Ústav pro kardiovaskulární a transplantační chirurgii.

Co jméno, to úctyhodný pojem ve světě vědy i medicíny. Roční obrat je přes miliardu v největším IKEMu a čtvrt miliardy v nejmenším Revmatologickém ústavu. Z pohledu Tomáše Julínka jde o zbytečné instituce, které byly ostatně založeny ještě v dobách komunismu podle ruského vzoru.

Budou spojeny s Fakultní Thomayerovou nemocnicí a Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze, případně s Fakultní nemocnicí sv. Anny v Brně. Není pochyb o tom, že ústavy mají s tímto plánem problém. Zatím však není úplně jasné, co je v objetí fakultních nemocnic čeká.

U Thomayerovy nemocnice a u svaté Anny není dokonce rozhodnuto, zda zůstanou fakultními nemocnicemi. Spojení významných ústavů s nemocnicemi může proběhnout různými způsoby. Zřejmě nejvstřícnější je Nemocnice u svaté Anny k Masarykovu onkologickému ústavu. Nechce se zbavit zavedené značky a proto se změní na holding, jehož se stane onkologický ústav autonomní částí.

Nejtvrdší je naopak postup Všeobecné fakultní nemocnice vůči Ústavu hematologie a krevní transfuze. Název bude zrušen a ústav bude rozdělen. Stane se součástí dvou oddělení nemocnice, konkrétně první interní a transfuzní kliniky, a jeho laboratoře převezme Ústav biochemie, který patří první lékařské fakultě Karlovy univerzity.

Tím i oním způsobem je možné rozumět Julínkově prioritě vzniku univerzitních nemocnic, které budou spojovat výzkum a vzdělávání studentů s léčbou pacientů. Není důvod, proč by měly specializované ústavy zůstat stranou.

Tento plán ještě nebyl konkrétně představen, i když rozhodnutí se blíží a dojde k němu do konce listopadu. Nespokojení zaměstnanci ústavů i lékařská veřejnost vůbec mohou použít celou řadu dobrých argumentů proti Julínkovu záměru, zvláště pokud by se měl prosadit v tak radikální podobě, jak je zatím plánováno v Ústavu hematologie a krevní transfuze či v Revmatologickém ústavu.

Rozhodně tedy není pravda, že ústavy jsou sovětský vynález. Existují ve všech zemích světa, kde vláda investuje do nejdražších zdravotnických programů, především do boje s nemocemi srdce, krvetvorby a rakoviny. To se týká prakticky všech vyspělých zemí včetně Ameriky.

Pět specializovaných ústavů sice vzniklo za minulého režimu, nepochybně se však osvědčily, protože ve svém oboru jsou nejlepší, jejich lékaři a výzkumníci patří ke světové špičce a v České republice dosud táhnou celý sektor svých specializací.

Na druhé straně není pochyb o tom, že velké fakultní nemocnice mají zálusk na nová oddělení, která jsou očividně dražší, než ta, která dosud provozují.

Možná to je schopností zaměstnanců ústavů, možná štědrými vládními dotacemi, ale ústavy mají zpravidla vyrovnané ekonomické bilance. Naopak fakultní nemocnice se zpravidla nedají řídit, o čemž svědčí jejich pravidelné propadání do dluhů, které se řeší mimořádnými státními dotacemi případně nucením pojišťoven, aby jim za odvedenou práci platily víc peněz.

Rekordmanem v této disciplině je právě Všeobecná fakultní nemocnice, která svými dluhy dokázala překročit už i miliardu korun. Zásadní námitka zní, že příčinou jejich špatné bilance je prostý fakt, že fakultních nemocnic je příliš a že by se tedy měly rušit spíše ony, než specializované ústavy.

Není třeba pochybovat o tom, že ministr Julínek má rozumné úmysly. Chce fakultní nemocnice transformovat na univerzitní nemocnice, které budou mít průhledné účetnictví a bude je možné manažersky řídit pod dohledem zástupců univerzit. Připojení ústavů může nemocnicím obtížnou transformaci osladit.

Ovšem není možné úplně přehlížet námitky ústavů. Dokonce i dobré úmysly mohou ve zdravotnictví způsobit nenapravitelné škody. Varovným příkladem je krajská českobudějovická nemocnice, která se jako první stala akciovou společností a zavedla tak nový způsob řízení.

Finančně je v pořádku, ovšem za tu cenu, že se platy lékařů v letech 2003-2006 nezvýšily. Dosahují stále 34 tisíc korun, zatímco republikový průměr se zvýšil na 42 tisíc. Chtělo by to korekci.

Jihočeši se tedy zatím musí smířit s tím, že lepší lékaři do jejich kraje nepůjdou. A obdobná rizika je třeba předem vyloučit i při spojování pražských a brněnských ústavů s nemocnicemi.

Petr Holub, ČRo 6

Ohodnoťte tento článek!