Sprosté slovo farmacie

„Znovu jsem se přesvědčil, že radikální opatření jsou mnohem účinnější než kultivovaný dialog. Když se nebudeme důrazně bránit, budeme se divit. Nakonec odevzdáme veřejné lékárny státu nebo nadnárodním řetězcům (podle toho, kdo vyhraje volby) a nám, dosud „nezávislým“, zbudou oči pro pláč,“ píše Stanislav Havlíček v článku Neviditelného psa…

V slunečném sobotním ránu jsem cestou na lékárenský sněm míjel desítky kamionů. Na jednom bylo napsáno ZA GOTTWALDOV ZELENĚJŠÍ a na jiném NAVŠTIVTE PELHŘIMOV.

V roce 16 po sametu mi ty nápisy připomněly reklamu pana „Vajíčka“. Ráno jsem ty nápisy nebral jako memento. Ráno ještě ne. Jenže dobrá nálada z ranního sluníčka mě s postupem času začala opouštět. Už v dopoledním bloku mě samotnému každá odpověď přinesla pouze další otázky.

Máme (lékárníci), slovy představenstva komory, pro jednání na ministerstvu připravené argumenty, kterými chceme definovat péči o naše pacienty.

1. Rovný přístup k lékům = stejná cena (doplatek) léku ve všech lékárnách

2. Degresivní marže (poslední verze: rozmezí 33% – 6%)

3. Informační servis a poradenská činnost

Za sebe si znovu dovolím připomenout:

transparentní a veřejnosti přístupné výsledky cenotvorby

zdůraznění generické substituce v lékárně jako nástroj úspor v systému farmakoterapie

z kuloárových rozhovorů se vynořil i další:

předepisující lékárník v péči o chronického pacienta.

Jenže „mimo program“ jsem se dozvěděl, že dosáhnout této varianty degresivní marže je utopie. Dokonce i přes to, že se to v průběhu následujícího týdne opakovaně objevilo v tisku. Více či méně jsou nepřijatelné i ostatní body. Jinými slovy, cokoliv navrhneme bude odmítnuto.

Znovu jsem se přesvědčil, že radikální opatření jsou mnohem účinnější než kultivovaný dialog. Když se nebudeme důrazně bránit, budeme se divit. Nakonec odevzdáme veřejné lékárny státu nebo nadnárodním řetězcům (podle toho, kdo vyhraje volby) a nám, dosud „nezávislým“, zbudou oči pro pláč. Napsal mi jeden neurolog o jejich problému s nesplnitelnými guideliny (léčebné standarty) a jak se k němu staví jejich společnost:“.

Neurologická společnost jako vždy v omluvné defenzívě tiše šeptá svůj zásadní nesouhlas, vědouc o čem hovoří, nevědouc, co s tou znalostí ve veřejném prostoru učinit. Jako když v Liptákově našli v důmyslné duté holi Cimrmanovu odvážnou protirakouskou báseň Svou pravdu nebudeme déle skrývat.“

Je třeba o problémech hovořit nahlas. Je třeba nabízet řešení. Nelze stát v pozadí a šeptat do vrby zásadní nesouhlas.

Jsme ochotní udělat 1. dubna den otevřených lékáren. Takové diskusní dopoledne s pacienty. Ukázat zázemí lékáren, ukázat, co všechno jsme povinni mít. A taky kromě otevřených dveří poskytnout servis poradenský, prohlížet domácí a auto lékárničky. Prostě to, co lékárny dělají běžně. Alespoň tedy ta naše.

Na druhou stranu jsme ochotní demonstrativně zavřít lékárny. Určitě na den, možná i na delší dobu. Otvírá se i varianta protestu „pohotovostním výdejem“. Pacienti budou stát frontu před lékárnou, lékárna samotná se stane výdejním boxem, budeme stejně jako lékaři zvát pacienty po jednom, volat „další“, budeme mít spoustu času se každému věnovat. Možná si řada lidí naplno uvědomí ten komfort, který poskytujeme.

Ohrožení lékárny totiž není jen hrozba jejího uzavření. Když jsem před 10 lety končil fakultu, byl doplňkový sortiment asi 20%. Dnes se pohybuje kolem 40 – 50%. S každou další otevřenou lékárnou se posouváme od receptů. k doplňkům. Nechci mít v lékárně on-line terminál sazky a automat na prodej cukrovinek. Nechci pracovat v „dragstóru“ s doplňkovým výdejem léčiv. Kvůli tomu jsem nestudoval. Nechci žít ve společnosti, pro kterou je lékárník nebo lékárnice synonymem pro zloděje a farmacie sprostým slovem.

Jenže společenská prestiž není záležitost komory a stavu. Je to souhrn obrazů jednotlivců. Můžeme rozlišovat na etické = hloupé (naivní) = chudé lékárníky a ty ostatní: šikovné, bohaté, progresivní, perspektivní. Profesní etiku za nás nezmění žádné volby a žádný ministr. Nechci být etický a zároveň hloupý.

Ale každá mince má dvě strany. I profesní etika. Stále totiž platí a vždycky platilo: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“

Jestliže 90% lékárníků jsou jako já zaměstnanci, většinou musí zpívat majitelovu písničku. Až půjdete příště do lékárny, všimněte si, kdo ji vlastní. Mezi majiteli je totiž kromě nadnárodních firem i celá řada lékařů s titulem MUDr. Zamyslete se, jestli tito šetří, anebo předepisují ostošest. A jak to bude vypadat, až bude každý lékař svým vlastním lékárníkem? Ne nadarmo ministr radí nespokojeným pacientům: „Přijďte k nám do lékárny.“

Vrátím se znovu na začátek. „ZA GOTWALDOV ZELENĚJŠÍ“ a „NAVŠTIVTE PELHŘIMOV“. Jenže já bych radši zelenější ZLÍN, nechci se vracet ke Gottwaldovům. Nelíbí se mi tank místo pomníku. A do Pelhřimova, „prohlídnout si krematorium“, se nechystám. V rozporu s klasikem totiž v „Pejru“ žádné krematorium nemají. Nejbližší je v Jihlavě. A ani tam zatím nepojedu, nerad bych potkal Pafkovu tetu.

Stanislav Havlíček, Neviditelný pes

autor je lékárník

Ohodnoťte tento článek!