Stovka za den v nemocnici přišla již před Vánocemi

nemocnice, pokoj

Obvyklá praxe u přijímání významých zákonů bývá povětšinou taková, že začínají platit od 1.1. příslušného roku. Pokud se však jedná o tahání čím dál větších finančních obnosů z kapes „obyčejných“ občanů, může se s tím začít co nejdříve.

A to rovnou necelý měsíc před Vánoci. 1. prosince začala totiž platit novela zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, která mimo jiné „reformní“ kroky zavádí také poplatek za den v nemocnici ve výši 100 Kč.

Sazba za den hospitalizace se zvedá z nynějších 60 Kč o 40. Vláda neustále občanům opakuje, že poplatek byl stanoven před několika lety a že se ceny a náklady zvýšily. To je nesporný fakt. Vláda ovšem, jako vždy u jakéhokoli zdražování, nedořekne věc celou.

Jako spolupracovník Národní rady osob se zdravotním postižením jsem se měl možnost dozvědět, jakým způsobem je řešena situace plateb za pobyt v nemocnici v jiných evropských státech.

Neřešitelná situace

Pojem platba za pobyt v nemocnici tam není neznámý, ovšem s tím rozdílem, že v ČR je zpoplatňován každý den, který v nemocnici pacient stráví, a to bez ohledu na to, kolik dní v roce je hospitalizován. V jiných zemích Evropy je praxe taková, že je pacientem hrazeno prvních 30 dní hospitalizace.

Pokud pobyt trvá déle, je hrazen z veřejného zdravotního pojištění. Proč tento mechanismus tyto země zavedly? Důvod je prostý. Každý, kdo je hospitalizován v nemocnici, si musí i přes trvající léčení hradit náklady spojené s bydlením a u rodin s dětmi zajistit alespoň základní životní standard pro své děti.

Pokud u čtyřčlenné rodiny onemocní živitel s příjmem 15000 Kč a z důvodu onemocnění nastoupí léčbu v nemocnici, tak jej pobyt v nemocnici bude stát 3100 Kč za měsíc. Přihlédnu­li k faktu, že jeho příjem v době nemoci plyne pouze z dávek nemocenského pojištění a činí tak zhruba 4000 Kč měsíčně, docházím k následující finanční bilanci:

Po uhrazení nákladů na léčení zbude pacientovi 900 Kč, a pokud je druhý rodič na mateřské dovolené,dostává se do neřešitelné finanční situace. Nemá téměř na úhradu spojenou s bydlením a výživou dětí. Takovouto situaci je schopna zvládnout rodina jeden měsíc, déle však již ne, a to ještě je nezbytné, aby měla ušetřené nějaké finance a mohla tak výpadek příjmu dodotovat.

Podobná je situace i u osob se zdravotním postižením, jejichž jediným příjmem je invalidní důchod. Ani na jeden z těchto argumentů vláda neslyší. Dokonce osobám se zdravotním postižením bylo řečeno, že když se do takové situace dostanou, mohou si požádat o dávky v hmotné nouzi. Na dávky v hmotné nouzi nemá občan s plným invalidním důchodem téměř nárok.

Drastické dopady

Na stranu druhou se ptám: Proč by někdo, kdo se dostane do špatné finanční situace vlivem špatného zdravotního stavu, měl žádat o dávky v hmotné nouzi jen proto, aby měl na úhradu léčení a hospitalizace? Proč do nemocnice nemůže zaslat finanční prostředky rovnou stát?

Když požaduje odborná veřejnost společně s různými občanskými iniciativami po vládě vysvětlení, proč ty či ony kroky zavádí, slyšíme vždy odpověď ve smylu, že v ostatních zemích Evropy je praxe podobná a že tedy k ní musíme též přistoupit,pokud se nechceme dostat s veřejnými financemi do dluhové situace.

Představitelé různých resortů však většinou nedopoví věc celou, akdyž jsou na konkrétní věc tázáni, nedokážou odpovědět, proč ten či onen krok nezavedou do české legislativy, když je v celé Evropě obvyklý.

Smutné je, že při tvorbě tzv. reformích zákonů je minimálně pamatováno na drastické dopady, které pocítí nejchudší a postižení občané.

Autor je nevidomý student a spolupracovník Národní rady osob se zdravotním postižením

Ohodnoťte tento článek!