Švihlíková: Vzdělání jako veřejný statek v kontextu reforem Nečasovy vlády

studium, vzdělávání

Vzdělání může být vnímáno jako veřejný statek, který má pozitivní společenské přínosy, nebo jako investice individua do sebe sama. Záleží na tom, zda se na ně díváme úzkým, individualistickým pohledem nebo je vnímáme v širším kontextu.

Veřejný sektor, se kterým je nerozlučně spojena problematika veřejných statků, zde existuje, protože trh v určitých případech selhává a také vyjadřuje dvě různé dimenze uvažování o tom, co je možno považovat za cíl hospodářské politiky a ekonomického blahobytu – zda je to primárně individuální či veřejný blahobyt.

Veřejné statky se vyznačují několika vlastnostmi, které je odlišují od tzv. rivalitních statků, pro které je typická jejich produkce a distribuce přes tržní mechanismus – alespoň teoreticky. Jednou z vlastností je jejich nedělitelnost (tedy právě zmíněná nerivalita ve spotřebě) – množství veřejného statku, které spotřebovává jedinec A, nijak neubírá množství, které může spotřebovávat jedinec B… N. Druhou vlastností čistého veřejného statku je pak nevyloučitelnost ze spotřeby, tedy situace, kdy mezní náklady na dalšího spotřebitele jsou nulové.

V případě tzv. smíšených statků se pak jedná o takové, u kterých lze dělit množství, ale nikoliv kvalitu. V těchto případech se také často hovoří o tzv. přetížení, které se řeší stanovením určitého poplatku. Tento poplatek nemá za úkol uhradit náklady spojené s poskytováním veřejných statků (tuto úlohu plní všeobecné zdanění), ale omezit spotřebu, resp. stanovit určitý typ přídělového systému pomocí modifikované ceny.

Právě tento trend můžeme v posledních letech pozorovat v řadě zemí, často bývá ovšem jen určitou předehrou vůči razantnějšímu kroku – privatizaci veřejné služby. Poptávka je v případě veřejného statku často tažena nabídkou, která je určována veřejnou volbou. Poskytování veřejných statků je tedy velmi silně spojeno s politikou a politickým rozhodováním – ať se to již týká toho, které veřejné statky bude vláda poskytovat a v jakém rozsahu, včetně jejich financování či (ne)stanovení poplatků.

Rozhodování ohledně veřejných statků je o to komplikovanější, že řada z nich přináší tzv. pozitivní externality. Snaha o jejich zpoplatnění (proti přetížení) tedy může být značně kontraproduktivní. Tento pozitivní přínos je ovšem roztříštěn v celé společnosti a je tedy pro jednotlivce klasickými ekonomickými metodami těžko měřitelný. Pokud ovšem jak ve společnosti, tak v ekonomice panuje úzký, individualistický pohled – např. ve vyjádření mezního užitku jako individuální funkce, pak se pozitivní externality u veřejných statků často podceňují, resp. vůbec neuznávají. Pokud se domníváme, že společnost neexistuje a jsou jen jedinci a mezní užitky těchto jedinců nemají žádnou souvislosti s ostatními jedinci ve společnosti, pak tento postoj zapadá do daného kontextu.

Ovšem ve chvíli, kdy přiznáme poměrně očividný fakt (i když mimo současný ekonomický mainstream), že můj užitek je v jasné vazbě s ostatními, pak se celý pohled na veřejné statky jeví diametrálně odlišně. Individualistický koncept neoliberalismu, který se prosazuje nejen v ekonomice, ale i v politice pak jednoznačně vede k podceňování role veřejných statků, protože svou metodologií nedokáže uchopit systémový pohled a vzájemné vazby. Zároveň platí, že čím je společnost „rovnější“, tj. je méně sociálně roztříštěná, tím lépe se veřejné statky financují.

Postoj k veřejným statkům tudíž vyjadřuje i postoj k veřejnému sektoru jako takovému a tím pádem také k trhu – k jeho (ne)funkčnosti a nutnosti jej korigovat např. státními zásahy. Ti, kteří preferují zpoplatnění veřejných statků v takové míře, že jde de facto o vyloučení celých skupin obyvatelstva ze spotřeby, mohou sledovat jednak cíl „více trhu“, tedy sdílejí individualistickou koncepci typickou pro neoliberalismus, nebo (a) připravují takto krok po kroku určitou část veřejného sektoru k privatizaci. Takovýmto případem je také školné.

Platba za terciární vzdělávání může sloužit buď jako poplatek vůči přetížení vysokých škol – jednodušeji a rozhodně spravedlivěji lze tuto úlohu ovšem splnit na základě jiného kritéria, než je peněženka studentů, resp. jejich rodičů – a to jsou přijímací zkoušky. To by ovšem vedlo k dosti odlišnému systému než je současný systém kapitačních plateb.

Druhým odůvodněním už se dostáváme čistě k neoliberálnímu pojetí – tedy, že terciární vzdělávání není přínosem pro společnost, ale především investicí individua do sebe sama. V takovém případě je to tedy jen jeho užitek, který po absolvování školy vzroste, zatímco společenský přínos se nebere v úvahu.

Pokud se navíc do úvah o školném zapojí lukrativní možností pro banky poskytovat „studentské půjčky“, pak již velmi mladí lidé budou povětšinou vstupovat do praktického života s dluhem, který bude předurčovat jejich chování. Není žádným překvapením, že zadlužení se projevuje nejen velmi silnou pracovní aktivitou, ale i obavou ze ztráty zaměstnaní, které vede k „pokornému“ chování vůči zaměstnavatelům.

Další problém spojený se zavedením poplatků za vzdělávání se pak týká obecnějšího zaměření – a sice míry, v jaké je vůbec ještě vzdělávání chápáno jako veřejný statek a tedy i jeho pozitivní společenské přínosy. To nutně klade otázku po smyslu vzdělávání jako takového. Opět zřejmě nepřekvapí, že zastánci školného hovoří o tom, že primárním úkolem terciárního vzdělávání (především) je připravovat absolventy na pracovní trh a tedy vytvářet kvalitní pracovní sílu. V tomto kontextu se pak objevuje i „pragmatické“ zapojení podnikatelské sféry nejen do výuky, ale i do vědecké činnosti a řízení univerzit. Vzdělávání má tedy podle těchto názorů užitkový charakter – uplatnitelnost na trh práce.

Tradiční význam vzdělávání jako výchovu ke kritickému, sebevědomému občanství je upozaděn, resp. často chápán jako určitý romantický ideál, který je v současné době nepotřebný a tak i „neužitečný.“ I zde je možno vidět snahu elity v širším kontextu – takové „praktické“ terciární vzdělávání systematicky „produkuje“ konformismus, pragmatismus a formuje tak mladé lidi takovým způsobem, aby nebyli vůči systému a elitě příliš kritičtí, resp. vůbec kritičtí a smiřovali se s politickými rozhodnutími stejně, jako se mají přizpůsobovat požadavkům pracovního trhu.

Projekt školného a celkového potržňování terciárního vzdělávání souvisí s ještě širší tendencí, kdy ekonomické rozhodnutí (a to neoliberálního pojetí homo economicus) dominuje ostatním sférám společnosti. V takovém případě je skutečně smysluplné a racionální – protože homo economicus se velmi rád zaklíná lidskou racionalitou – jen to, co přináší zisk, resp. užitek v individualizovaném smyslu slova.

Debata o odmítnutí školného je tak nejen debatou o povaze veřejných statků a způsobu (ne)nastavení poplatků k „přetížení“ určitých veřejných sektorů, ale širší debatou: O tom, co chceme, aby bylo poskytováno veřejnými rozhodnutími a je tedy otázkou politickou, a především pak, do jaké míry by společenská rozhodnutí měla podléhat pouze a jedině ekonomickým (a často nadmíru pochybným) kritériím. Je potřeba ekonomickou dimenzi včlenit zpět do systému společenského, kam patří, nikoliv však nad něj.

(autorka je ekonomka)

Odznělo na vzdělávacím semináři, který zorganizoval SPED v Plzni 25.3.2011 a vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.

Švihlíková: Vzdělání jako veřejný statek v kontextu reforem Nečasovy vlády
Ohodnoťte tento článek!