To prázdné slovo korupce

Na korupci je každý zákon krátký. Boj s ní povýšený na politický program vypovídá o svých iniciátorech jen dvě věci. Buď jsou tak naivní, že doufají vynalézt něco na způsob suchého deště, nebo tak cyničtí, že počítají s tím, že virvál v médiích spolehlivě překryje diskrétní šum jejich odkloněných finančních toků.

Ukazuje se s urputnou tvrdošíjností, že korupce je strukturální podmínkou dnešních globalizovaných společenských celků a že jejich reálné politické fungování je bez ní nepředstavitelné. Jestliže je udržována v optimální míře, zajišťuje funkčnost systémů. Klesne-li k minimu nebo naopak se její míra zvýší, bezproblémový chod ekonomiky a sociálních procesů bývá ohrožen.

Optimální úroveň korupce je přitom na každém místě zeměkoule závislá na lokální kulturní tradici, ekonomické vyspělosti a kultivovanosti mezilidských vztahů, na tom, co lidé ještě považují za slušné a co už nikoli. Zákony a soudy, opakuji, hrají v této věci až druhořadou roli.

Česká škola korupce učí, že do funkce generálního ředitele CzechInvestu, který podporuje podnikání různými zvýhodněními a dotacemi, lze jmenovat v roce 2010 Miroslava Křížka, jenž v tu chvíli měl nebo si obratem rychle založil osm svých firem. Jsou jistě u nás lidé, kterým by to jednoduše připadalo „blbé“, ale nejsou na tom tak, aby to mohli změnit.

Ministru Martinu Kocourkovi to z obecně známých osobních důvodů „blbé“ nemohlo připadat ani náhodou a jeho nástupce Martin Kuba Křížka odvolal teprve až vstoupily do hry rušivé momenty druhotné. Akce orgánů činných v trestním řízení jsou však ze své podstaty selektivní a s obecně sdíleným pocitem, že se něco sluší a něco ne, nemají nic společného.

Snahou států obecně je odstranit z mechanismu korupce (při plném vědomí jeho nezbytnosti) právě onen etický rozměr individuálního rozhodování. Jedním z osvědčených způsobů, jak toho aspoň částečně dosáhnout, je korupční chování institucionalizovat. U nás se tento trend masivně projevuje například ve zdravotnictví. Co jiného znamenají vyhlášky o připlácení za nemocniční nadstandard či za operační výkon od konkrétního lékaře?

„Tatínku, jestli toho cizince okamžitě nevyhodíš, tak tě ještě zkorumpuje,“ před dvěma a půl tisíci lety takto varovala osmiletá dcera Gorgó svého otce, spartského krále Kleomena, když viděla, jak jej přemlouvá jeden Miléťan, aby nasadil vojáky v Malé Asii. V obdobně krystalicky čistých úplatkářských situacích spjatých s armádou dnes nezkalený dětský pohled zdaleka nestačí. Ani svědectví mužů s veřejnou autoritou mnohdy nic neznamená, takže přicházejí ke slovu nahrávky, ale ani ty někdy mnoho nezmůžou.

V případech, kdy jde o opravdu značné prostředky, mizí totiž otázka individuální viny a nastupuje úvaha justice o tom, zda viník není ve skutečnosti obětí, zda jeho jednání nebylo vlastně pro zachování funkčnosti státu nezbytné a zda provinilec místo trestu nezasluhuje spíš medaili za zásluhy.
Hranici mezi zločinem a hrdinstvím je možné překreslovat donekonečna.

Ohodnoťte tento článek!