Tři morové rány českého zdravotnictví a děkujeme, odcházíme

Po 19 letech nejrůznějších reforem a účelových lží o jejich pravém smyslu, vypadá české zdravotnictví jako zmačkané osobní auto po třech haváriích, přičemž po žádné z nich nebylo nijak opraveno. Prostě zdeformovaná hromada plechu na kolečkách, kde tu a tam ještě nesměle prosvítá hodně oprýskaná původní červená, přestříkaná oranžovou a ve finále zářivě modrou barvou tržního hospodářství.

První morovou ránou byl dodatečný vznik zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven (ZZP) až po vzniku Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP), což mělo a má za následek účelové chování pojišťoven v uzavírání smluv zejména s mimonemocničními lékaři (pokud neuzavře smlouvu jedna pojišťovna, uzavřou ji další) a nemožnost účinné kontroly poskytované péče pojišťovnami (příliš kontrolovaný subjekt začne pojišťovně “odhánět“ pojištěnce k jiné).

Druhou morovou ránou byl rozpad jednoho zdravotnictví na 14 krajských zdravotnictví, následovaný téměř ve všech krajích vznikem jakýchsi zdravotnických holdingů na bázi akciových společností a otevření cesty k často překotné privatizací menších zdravotnických subjektů navíc značně pod cenou.

Třetí morovou ránou byla nedávná drastická změna předatestačního vzdělávání lékařů a na ní navazujícího dalšího vzdělávání, která zasáhla zdravotnictví na nejcitlivějším místě.

Není divu, že takto vytvořený bezperspektivní chaos, mající zřejmě za cíl likvidaci českého zdravotnictví, přestal zvláště mladé lékaře bavit.

Zdá se, že ministr Heger je díky svým zkušenostem člověkem na svém místě, i když dosavadní působení tomu moc nenasvědčuje. Jeho snaha o přípravu ucelených změn je v rozporu s časově mnohem naléhavější změnou, vyvolanou akcí děkujeme, odcházíme. Není důležité, zda výpověď podají 3 nebo 4 tisíce lékařů, ale jejich odbornosti (anesteziologové, chirurgové atd.) a regionální působení. Vzniká tak mimořádná situace, kterou je nutné řešit mimořádnými prostředky. Nějaké uvahy a řeči o zavírání oddělení, slučování nemocnic, poskytování pouze první pomoci, házení řešení na kraje, ředitele nemocnic apod. jsou k ničemu. V tuto chvíli není ani důležité, zda je lékařů a nemocnic moc nebo málo. Situaci je potřeba řešit, neboť pacienti potřebují lékaře, lékaři potřebují pacienty a politici potřebují voliče, hodně voličů.

Lékaři požadují zvýšit platy na poměr 1,5 až 3 k průměrnému platu, zdá se, že rozumný kompromis by byl 1 až 3 s průměrem tak kolem 2. Čerstvý majitel řidičského průkazu také hned nejezdí 1,5 násobkem průměrné rychlosti na konkrétní silnici a dokonce nějaký čas nejezdí ani tím průměrem.

Nalézt potřebné cca 3 mld. Kč v 230 mld. Kč veřejného zdravotního pojištění na pokrytí požadavků lékařů, musí hravě dokázat i neschopný manager, zvláště když na kontech zejména zaměstnaneckých ZP jsou rezervy vytvořené zjevně pro jejich privatizaci ve výši cca 14 mld. Kč. Pro nejlepšího ministra financí všech dob Kalouska by neměl být problém překročit plánovaný deficit státního rozpočtu na rok 2011 ve výši 135 mld. Kč o nutné 3 mld. Kč, zvláště když deficit bude stejně větší. A v nouzi nejvyšší by nemělo být nemožné např. i vydání „zdravotnických“ dluhopisů ve výši oněch 3 mld. Kč, s možností nákupu prioritně zdravotními pojišťovnami a občany, nikoliv zahraničními bankami nebo finančními spekulanty. Kterýmkoliv z těchto 3 opatření by se získal minimálně rok času na přípravu vyvážených změn zdravotnictví, úpravu postgraduálního vzdělávání lékařů a odstranění těch největších deformací ve finančních tocích, představovaných např. cenami léků.

Nebude-li chtít situaci řešit ani Ministerstvo zdravotnictví ani vláda, mohou se perspektivního řešení ujmout samotné kraje. Co jim např. brání požádat o vznik Zdravotní pojišťovny toho či onoho kraje podle stejného zákona, podle kterého vznikly stávající zaměstnanecké ZP. Těch 50 mil. Kč kauce a splnění pár dalších podmínek by nemělo být pro vedení žádného kraje problémem. Když 14 zdravotnictví, tak se vším všudy. Ne tedy krajské pobočky VZP a pobočky dalších ZZP, ale ZP krajů s vlastními možnostmi optimalizace sítě poskytovatelů péče a dalšími přednostmi, vč. přirozeného přechodu většiny obyvatel kraje ke své krajské pojišťovně.

Po úpravách platů a dalších změnách bude nanejvýš vhodné přistoupit i k hodnocení kvality poskytované péče samotnými pacienty třeba tak, že pojišťovny vyčlení pro každého pojištěnce a rok např. 400 Kč, celkem tedy cca 4 mld. Kč, pro poukázání konkrétním lékařům, ale i sestrám, operačním týmům, oddělením nebo klinikám pojišťovnou na základě dispozic pacienta podle jeho spokojenosti s péčí. Tento, z hlediska lékařů silný motivační faktor, lze vázat např. na vyžádání si přehledu nákladů pojišťovny pacientem a jeho verifikací. Nevyužité částky se na konci roku rozdělí mezi všechny lékaře v poměru k jejich preferencím pacienty, takže ze systému se neztratí ani koruna. Je zřejmé, že do cca 2 let by bylo české zdravotnictví bez „Cvachů“ a odliv mladých lékařů by se přinejmenším podstatně zmírnil.

Ohodnoťte tento článek!