Přejít na obsah

Utrácíme odpovídající peníze za správné léky?

zpět
30.10.2009
léky
zvětšitlékyZdroj: www.onlyacne.com

léky | Zdroj: www.onlyacne.com

 

Je jen málo témat, která mohou s léky soutěžit v míře atraktivity, rozporuplnosti a významnosti. Léky s námi už dávno nejsou jenom při akutním onemocnění, ale staly se součástí jídelníčku významné části populace, zejména té po padesátce. Asi jich bereme více, než by bylo zdrávo, jak říká třeba doktor Hnízdil, ale současně je jasné, že žijeme déle a aktivněji než kdykoli dříve, takže „v globále“ z nich máme užitek.

Po lékařích bychom měli chtít, aby nám předepisovali jenom ty, které nám opravdu přinášejí užitek, a po regulátorech zase takové nastavení systému hrazení léků, abychom za ně jako jednotlivci i jako společnost zbytečně moc neplatili.

Braní více léků, než kolik by jich bylo potřeba, a poměrně častému užívání těch, které se vzájemně nesnášejí, se dá předejít lepší informovaností ošetřujících lékařů. Ti by měli mít úplný přehled o všech lécích, které pacient užívá, a zároveň informaci o tom, které z nich se spolu nesnášejí. Připravované datové úložiště tomu může napomoci.

Daleko větší svízel je s nastavením spravedlivého a funkčního systému regulace cen a úhrad léků. Z hlediska cen a úhrad se léky dělí do dvou základních skupin podle toho, zda se jedná o molekulu, která je patentově chráněná, nebo o takovou, které již patentová ochrana skončila.

Firma, která vyvinula, odzkoušela a zavedla nový lék, má dvacet let na pokrytí s tím spojených nákladů a na rozjezd dalšího léku. Lék je po tuto dobu relativně drahý a omezeně dostupný, ale je to přirozená daň za rozvoj medicíny. Ve chvíli skončení patentové ochrany vstupuje lék do konkurenčního prostředí a může jej vyrábět každý, kdo má chuť a peníze. Cena léku klesá a dostupnost stoupá. Pokles ceny závisí na kvalitě konkurenčního prostředí, způsobu regulace a způsobu nakupování.

Jelikož léky platíme ve významné míře z veřejných peněz (17 % z celkových nákladů), a navíc zohledňujeme sociální důvody (v každé skupině jeden lék bez doplatku), nemůže být cenotvorba a výše úhrady ponechána trhu, ale musí být centrálně regulována.

Do konce roku 2007 jsme měli systém, ve kterém maximální cenu léku stanovovalo ministerstvo financí a výši úhrady ministerstvo zdravotnictví po projednání v kategorizační komisi. Jeho slabinou byla omezená transparentnost a nemožnost účinné obrany při „nesprávném“ rozhodnutí.

Proto byl tento systém, po posouzení Ústavním soudem, nahrazen k 1. 1. 2008 novým, který celý proces převedl do správního řízení, kde rozhodující institucí je SÚKL a odvolacím místem MZ ČR.

Proces je transparentní, ale zatím nenaplňuje vložená očekávání, a tak je nepochybné, že jej čekají další korekce.

Utrácíme odpovídající peníze za správné léky? Je jen málo témat, která mohou s léky soutěžit v míře atraktivity, rozporuplnosti a významnosti. Léky s námi už dávno nejsou jenom při akutním onemocnění, ale staly se součástí jídelníčku významné části populace, zejména té po padesátce.

Asi jich bereme více, než by bylo zdrávo, jak říká třeba doktor Hnízdil, ale současně je jasné, že žijeme déle a aktivněji než kdykoli dříve, takže „v globále“ z nich máme užitek. Po lékařích bychom měli chtít, aby nám předepisovali jenom ty, které nám opravdu přinášejí užitek, a po regulátorech zase takové nastavení systému hrazení léků, abychom za ně jako jednotlivci i jako společnost zbytečně moc neplatili.

Braní více léků, než kolik by jich bylo potřeba, a poměrně častému užívání těch, které se vzájemně nesnášejí, se dá předejít lepší informovaností ošetřujících lékařů. Ti by měli mít úplný přehled o všech lécích, které pacient užívá, a zároveň informaci o tom, které z nich se spolu nesnášejí. Připravované datové úložiště tomu může napomoci.

Daleko větší svízel je s nastavením spravedlivého a funkčního systému regulace cen a úhrad léků. Z hlediska cen a úhrad se léky dělí do dvou základních skupin podle toho, zda se jedná o molekulu, která je patentově chráněná, nebo o takovou, které již patentová ochrana skončila.

Firma, která vyvinula, odzkoušela a zavedla nový lék, má dvacet let na pokrytí s tím spojených nákladů a na rozjezd dalšího léku. Lék je po tuto dobu relativně drahý a omezeně dostupný, ale je to přirozená daň za rozvoj medicíny. Ve chvíli skončení patentové ochrany vstupuje lék do konkurenčního prostředí a může jej vyrábět každý, kdo má chuť a peníze.

Cena léku klesá a dostupnost stoupá. Pokles ceny závisí na kvalitě konkurenčního prostředí, způsobu regulace a způsobu nakupování. Jelikož léky platíme ve významné míře z veřejných peněz (17 % z celkových nákladů), a navíc zohledňujeme sociální důvody (v každé skupině jeden lék bez doplatku), nemůže být cenotvorba a výše úhrady ponechána trhu, ale musí být centrálně regulována.

Do konce roku 2007 jsme měli systém, ve kterém maximální cenu léku stanovovalo ministerstvo financí a výši úhrady ministerstvo zdravotnictví po projednání v kategorizační komisi. Jeho slabinou byla omezená transparentnost a nemožnost účinné obrany při „nesprávném“ rozhodnutí.

Proto byl tento systém, po posouzení Ústavním soudem, nahrazen k 1. 1. 2008 novým, který celý proces převedl do správního řízení, kde rozhodující institucí je SÚKL a odvolacím místem MZ ČR. Proces je transparentní, ale zatím nenaplňuje vložená očekávání, a tak je nepochybné, že jej čekají další korekce.


Klíčová slova

Autoři

MUDr. Pavel Vepřek, Občan v síti

Komentovat článek: Utrácíme odpovídající peníze za správné léky?

*
* Pravidla diskusí - čtěte
*
 

* - údaje označené hvězdičkou jsou povinné

3 nejnovější komentáře k článku Utrácíme odpovídající peníze za správné léky?

Komentáře

dalších 26 komentářů
lékař5 Feminizace - hodinový přepočet péče ?  | 3. 11. 2009 09:48

ad člověk: Chtěl jste tím něco říct? Jestli něco víte, tak nám to řekněte! nebo alespoň naznačte!

MUDr Jiří Kilian Proč 2x?  | 2. 11. 2009 14:03

no, opakování je spíše matkou studentů, kdežto matkou moudrosti je opatrnost (což je kontradikce, protože kdyby byla opatrná, nestala by se matkou). Mne docela vždy pobaví, jak řada znalců dobře ví, že cena léčení je dána lékařem. Přitom ten doktor si nesmí ani určit cenu své vlastní práce.

Petr Bouzek Stávka je nesmysl!  | 1. 11. 2009 19:27

Stávka ve smyslu, že se nebudou vůbec ošetřovat nemocní, je samozřejmě blbost. V tom se nesjednotí ani lékaři a vždy se najdou stávkokazové, viz. přimář Koza nebo Hobza. (Na jméno si přesně nepamatuji). Stávka, kdyby se nevyplňovaly úřední papíry jako neschopenky, různá osvědčení, lázně apod. by byla sakra účinná. A nikdo by nemohl lékařům vyhrožovat Hippokratovou přísahou. Tam o neschopenkách, lázních a posudcích pro sociálko není ani zmínka. Jenže lékaři jsou tak inkoherentní množina individualit, že ani taková stávka v našem státě není reálná. Po letech marného usilování o sjednocení alespoň části lékařů ve snaze domoci se slušného zacházení od státu a zdravotních pojišťoven jsem rezignoval. Naši lékaři jsou buď odevzdaní, nebo ekonomicky hloupí a nebo to jsou štiky, kteří to v tom našem kalném rybníku moc dobře umí a ani by nechtěli průzračnou vodu. Jediná šance je individualita. Kdo si co vyběhá či urve, ten to bude mít. Aegrotus aegroti lupus. No normální lidé si myslí, že se lékaři mají u nás jako prasata v žitě a žádný pokus o zlepšení finanční situace lékařů nepodpoří. To může fungovat jen u zdravotních sester. Ale taky nic moc.

 zavřít

Váš tip

  • Jako ochranu před spamem, prosím zodpovězte následující otázku (číslicí):
  • * - položky označené hvězdičkou jsou povinné