Viktor Čistič z Ivančic

Titulní obrázek

„České zdravotnictví, které patří mezi nejefektivnější na světě (výdaji pouze 7,2 procenta HDP) a je na velmi dobré odborné úrovni, se zcela samozřejmě ocitá již několik let ve středu zájmu různých národních i nadnárodních mocných finančních skupin,“ píše v komentáři bývalý náměstek ministra zdravotnictví Vladimír Dryml…

Reformy zdravotnictví ani nepředstírají, že by sloužily občanům. Jejich jediným cílem je obohatit ty, kdo zprivatizují pojišťovny.

České zdravotnictví, které patří mezi nejefektivnější na světě (výdaji pouze 7,2 procenta HDP) a je na velmi dobré odborné úrovni, se zcela samozřejmě ocitá již několik let ve středu zájmu různých národních i nadnárodních mocných finančních skupin.

Láká je především možnost stejně vysokého zisku, jaký představovala divoká privatizace v devadesátých letech, zejména bank a státních podniků. Zdravotní pojišťovny totiž nejsou ničím jiným než finančními institucemi pracujícími se zdravotní daní. Je vyložená nepravda, že máme zdravotní pojištění.

Jedná se pouze o povinnou daň s určitými prvky solidarity a jasným způsobem jejího rozdělení, kontroly a regulace. Pojišťovny jsou jen výběrčí a přerozdělovny těchto peněz.

Reforma zaštiťující se nesmysly o volné ruce trhu, takzvané konkurenci a odstranění regulací navazuje svým duchem na tvrzení jistého ministra financí, že nezná pojem špinavé peníze, nebo jeho přání, aby bylo více takových Kožených.

Ostatně příslib ministra Julínka, že každá rodina dostane deset tisíc korun z majetku privatizovaných pojišťoven na zvláštní účet, silně připomíná Koženého deset tisíc za každou kupónovou knížku.

Je jen škoda, že za těch pět let, co se za pomoci jistých finančních skupin úzká skupina lidí disponující informacemi z Všeobecné zdravotní pojišťovny chystala zprivatizovat dvě stě miliard ročně ve zdravotnictví, nepřišla s lepšími nápady.

Klíčem k celé takzvané reformě podle Julínka je změnit finanční toky a nasměrovat je výlučně do soukromé sféry, nejlépe k těm, kteří ho pět let podporovali.

Mají k tomu sloužit i taková politická hesla, že vše, co není soukromé, je špatné, a proto musí být všechno soukromé. Stát je ale taky vlastník a ze zákona i ústavy odpovídá za zdravotní stav občanů a ministr má jeho zájmy prosazovat, a nikoli říkat, že to neumí.

Zdravotní pojišťovny jsou klíčem k celé reformě a ovládnutí českého zdravotnictví, ale především cestou k více než dvě stě miliardám korun ročně! Určitě není náhoda, že na jejich účtech je nyní asi třicet miliard a kvalifikovaný odhad k 31. prosinci 2008 činí 35,7 miliardy korun.

To má být zřejmě tučná odměna pro budoucí soukromé akcionáře, protože stát přece nemá podnikat! Je otázkou, jak je možné, že pojistné plány pojišťoven takové hromadění peněz občanů dovolují a proč nebyly peníze použity na léčbu. Proč se za ně neposkytla zdravotní péče a místo toho slouží na tvoření rezerv pro privatizaci?

Účelovým vydáním úhradových vyhlášek 619/2006 a 383/2007 Sb. poškodil ministr nejen lékaře, především specialisty, ale hlavně nemocnice, a to státní i nestátní.

Pacient vydrží všechno

Důsledky se projevují již nyní snížením dostupnosti i kvality péče a především personálními obtížemi nemocnic. Jak řídí ministerstva, vedená Julínkem a Kalouskem, financování zdravotnictví? Odpověď je jasná: špatně. Příjmy se zvýšily o téměř jedenáct procent, kdežto výdaje za péči o necelá tři procenta.

Zrušením dohadovacích řízení se zlikvidoval alespoň náznak transparentnosti a demokracie v nakládání s veřejnými prostředky občanů. Myšlenka rovnoprávnosti mezi zdravotníkem a silnou pojišťovnou je spíše důvodem k vyšetření jejího nositele u docenta Chocholouška než odrazem reality života.

Je zcela jasné, že zavádění konkurence povede k úsporám, ale za cenu snižování kvality a dostupnosti. Je to především nejrychlejší a nejsnadnější. Ministr se také nezabývá převodem smluvních práv v případě, že se změní právní subjekt – pojišťovna.

Chápu, že úředníci a ani mladí poradci nemají znalosti, jak fungují akciové společnosti, ale jistě by mohli zaplatit odborníky, kteří takovými znalostmi disponují, a to i z praxe. Vznik pojišťovnami řízené zdravotní péče je jednoznačně nejrozsáhlejší ztrátou svobody pro občany jako pacienty i pro lékaře po roce 1989.

Přináší omezení práva na svobodnou volbu lékaře a omezení léčení lege artis výměnou za iluzi nepatrných výhod pro občany a velkých zisků pro vlastníky pojišťoven. Ostatně projekty řízené péče nejlépe dokumentuje film SiCKO nebo zahraniční webové stránky s témto tématem v USA.

Je politickou chybou, že v době, kdy je stabilizováno financování, se politici snaží rozkolísat celý velmi citlivý systém zdravotnictví České republiky, který nám ostatní země jen tiše závidějí. Tam, kam by se měla obrátit pozornost ministra, například k zvýšení kontroly, zlepšení kvality péče, stanovení jasných reálných cen a standardů, zůstává přitom jenom mlha a temno.

Julínkův experiment na lidech nemá v civilizované Evropě obdoby. Největší nebezpečí nedomyšlených, asociálních a protievropských reforem je v tom, že se může nezvratně poškodit vše dobré, co se zde roky budovalo. Popírá se samotný bismarckovský systém, na který Česká republika po roce 1989 navázala.

Je smutné, že jistá politická strana bez konsensu ostatních se silou snaží v srdci Evropy zavádět okrajový nefunkční model, který je terčem kritiky i předvolebního boje v samotných Spojených státech.

Popření principu solidarity v poskytování zdravotní péče může vyvolat dříve nebo později velké pnutí ve společnosti a nynější vlny stávek proti reformám, a to hlavně té zdravotní, jsou toho jasným důkazem.

Vladimír Dryml (Autor byl náměstkem exministra zdravotnictví Davida Ratha pro zdravotní pojišťovny a kontrolu)

Literární noviny

Ohodnoťte tento článek!