Deprese z antidepresiv

„Jak prohnilou se stala klinická medicína?“ ptal se loni úvodník britského časopisu The Lancet; odpověď zněla „značně, což je ničivé“. Pokrytectví, které obklopuje marketing antidepresivních léčiv, jen podtrhuje, jak se profese nechala zkorumpovat…

Charles Medawar o nepoctivosti lékařských lobby.

Charles Medawar, specialista na zdravotnickou politiku a bezpečnost léčiv, je ředitelem londýnské instituce Social Audit Ltd., financované převážně Veřejnou nadací Josepha Rowntreeho.

Když se léky proti neklidu mysli předepisovaly kdekomu, vždycky to dopadlo špatně – od dob opiátů a kokainu až po bromidy, barbituráty a sedativa: všechny se ukázaly jako vysoce návykové. Lékaři to však přiznali až po mnoha letech zapírání. Dnes jsou problémem antidepresiva světových značek se jmény, která zdomácněla. Za posledních deset let se míra jejich předepisování zvýšila třikrát. V Anglii nyní počet receptů na antidepresiva odpovídá vrcholné éře valia z roku 1979.

Dnes je jasné, že antidepresiva nejsou zázračnými léky, za něž je vydávala reklama. Občas nesnesitelné abstinenční příznaky, kvůli nimž je vysazení antidepresiv obtížné a nebezpečné, vystavují mnohé uživatele vážným a deprimujícím vedlejším účinkům: značnému váhovému přírůstku, ztrátě libida a změnám nálady, abychom jmenovali jen nejčastější stížnosti. Podezření na takové problémy – zvláště na sebevražedné chování vyvolané léky a na zvyšování citlivosti vůči depresi – prosakují už léta, kontrolní vědecká šetření ale sotva začala.

Brzy budou zveřejněny výsledky důležitého průzkumu, který začali britští regulátoři léčiv v polovině roku 2003. Výsledky se budou bezpochyby předkládat především jako doporučení pro změny v sotva čitelných upozorněních na etiketách léků a v návodech k jejich použití. To může pomoci, ale k jádru věci to nemíří. Jak mohli regulátoři dovolit, aby se tato potíž po tolika trpkých zkušenostech opakovala, a proč by dnes měli mít možnost prošetřovat sami sebe?

Na Richterově škále farmaceutických katastrof, kde thalidomid je na stupni 10, se nadcházející krize antidepresiv bude asi pohybovat mezi stupni 7 až 11. To ukáže čas, ovšem klíčovým faktem je, že k thalidomidové katastrofě 50. a 60. let došlo proto, že neexistovala nezávislá kontrola bezpečnosti léčiv, zatímco v případě antidepresiv se krize vyvinula pod záštitou propracované, nákladné a globální regulační struktury.

Jádrem krize antidepresiv není to, že tyto léky mohou uškodit, nýbrž že jim to bylo dovoleno, ačkoliv precedenty byly zřejmé. Pokud a zda bude tato krize řádně prošetřena, neotevře se Pandořina skříňka farmakologie, ale nastolí otázky, čím lékařství je a čím by být mělo.

Tato zásadní témata jsou tím významnější, že internet už několik let překypuje důkazy o blížící se krizi. Prudký rozmach internetu přinesl naprosto nové možnosti shromažďování, předávání a poskytování důkazů. Rozšířil a prohloubil pochopení problémů spojených s antidepresivy a jako nikdy v minulosti propůjčil pacientům kolektivní hlas.

Dříve se sledování bezpečnosti léčiv spoléhalo na občasné negativní zprávy zdravotníků o reakcích pacientů na léky. Tato krize však odhalila, že takové sledování je tak nedostatečné, že už nikdy nebude možné zkušenosti pacientů s léky ignorovat.

Mnoho tisíc pacientů z celého světa spojených internetem začalo popisovat zkušenosti s antidepresivními léky a abstinenční příznaky, které se pramálo shodovaly s varováními na etiketách. Takové informace přímo od uživatelů měly nesmírný dopad: roku 2003 jistá farmaceutická společnost přehodnotila odhady četnosti abstinenčních reakcí z roku 2002 a změnila je z 0,2 % na 25 % (ačkoliv výrobce podobného léku nadále tvrdí, že lék vůbec „není návykový“).

Krize kolem antidepresiv poprvé poskytuje důkazy, jak kolektivní hodnota výpovědí uživatelů pomáhá porozumět rizikovosti léčiv. Výpovědi pacientů nejsou samozřejmě „vědecké“ a většina může vypadat naivně, zmateně až egocentricky. Jenže jako celek přinesly důkazy, které byly spolehlivější než ty, jež vzešly z bezpočtu klinických testů.

Zásadní otázkou není hodnota pacientských výpovědí, nýbrž poctivost lékařského výzkumu a poměry ve vědě. „Jak prohnilou se stala klinická medicína?“ ptal se loni úvodník britského časopisu The Lancet; odpověď zněla „značně, což je ničivé“. Pokrytectví, které obklopuje marketing antidepresivních léčiv, jen podtrhuje, jak se profese nechala zkorumpovat.

Rýsující se krize upozorňuje na problematiku demokracie a vědy. Jeden rys postihuje jádro věci lépe než cokoli jiného: propast mezi slovy pacientů, kteří říkají, co si myslí, a terminologií výrobců, expertů a úřadů, kteří se vyjadřují zaobaleně.

V 90. letech byla „deprese“ formálně redefinována jako choroba způsobená nedostatkem serotoninu a postihující miliony lidí. To je sice lákavý pohled, ale velice zjednodušující. Pojem „léková závislost“ byl také redefinován, aby vyzněl tak, že v terapeutickém prostředí nemůže dojít ke ztrátě osobní autonomie. Termín „symptomy vysazení“ – orwellovská novořeč pro abstinenční příznaky – naznačoval, že u antidepresiv není riziko závislosti.

Odborníci „symptomy vysazení“ citovali dokonce jako důkazy účinnosti nezbytných léčiv. Později se sebevraždy začaly běžně označovat za „nikoliv náhodná předávkování“ a do módy se dostal pojem „emoční labilita“, přestože nerozlišuje mezi pokusem o sebevraždu, vyvolaným předávkováním, a záchvatem pláče.

Naproti tomu se výpovědi pacientů o negativních reakcích snaží popsat určitou lidskou realitu, nikoli propagovat jistou image. V dlouhodobém horizontu by se krize antidepresiv mohla ukázat jako skryté požehnání. Ovšem jen za předpokladu, že přinese průhlednost a intelektuální poctivost. Těch je třeba, pokud má lékařská profese odpovídat lidem, jimž podle vlastních slov slouží.

Ekonom, 11.12.2003

Ohodnoťte tento článek!