Krvavé orgie aneb kde se rodí agresivita?

Experiment ukázal, že mozek usvědčených vrahů skutečně funguje jinak, než tomu bylo u kontrolní skupiny osob. Rozdíl spočíval v odlišném metabolismu glukózy v prefrontální mozkové kůře…

Mezi námi se pohybuje mnoho lidí s agresívními sklony. Vědci i lékaři pátrají po tom, zda jsou tito lidé biologicky odlišní a zda je možno je léčit. Americká veřejnost se ale obává, že výsledky výzkumu budou zneužity.

Vražedný mejdan

Jednoho jarního rána roku 1999 vstoupili do budovy střední školy Columbine v Littletonu na předměstí Denveru dva místní studenti. Na sobě měli dlouhé černé pláště, pod nimiž skrývali automatické zbraně. O chvíli později si nasadili masky a rozpoutali peklo, které tisk nazval „systematickým vražedným mejdanem“. Chladnokrevně zastřelili 12 spolužáků, učitele a nakonec obrátili zbraně proti sobě.

Přesto, že jsou obyvatelé USA na násilí relativně zvyklí, zasáhly littletonské výstřely bez nadsázky celou Ameriku. Jak uvedl časopis Science, změnily také život mnoha vědců. Národ žádal odpověď na otázku, jací démoni pronásledují bílé teenagery pocházející z poměrně dobře situovaných rodin. Odborníci však vědí, že krvavé orgie v Littletonu ani jiné podobné zločiny nelze vysvětlit jednoduše.

Biologické dispozice?

Násilníky formuje od nejútlejšího věku okolí – často vyrůstají z dětí, o které se rodiče nestarali, nebo z dětí zneužívaných. Negativní roli mohou hrát také přehnané nároky ve škole, drogy, patologický návyk na toulky po temných zákoutích internetu, videohry . . . Vědecká obec ovšem nepodceňuje ani biologické dispozice k agresivitě. A to přesto, že tento výzkum není z různých důvodů příliš populární.

Koncem 18. století vytvořil vídeňský odborník na anatomii Franz Joseph Gall teorii zvanou frenologie. Podle ní řídila každý lidský projev, násilnické chování nevyjímaje, určitá oblast mozku – čím větší bylo příslušné centrum, tím náchylnější jedinec. Protože se velikost center odrážela na tvaru lebky, stačilo ohmatat hlavu, a „povaha“ vyšetřovaného se objevila v celé nahotě. Ačkoliv další výzkum frenologii odkázal do říše mýtů, určitý stín po sobě tato pavěda zcela určitě zanechala.

Z kliďasa násilník

Lze ale najít klíč k agresivitě uvnitř mozku nebo v genech? Odpovíli vědci kladně, staví je to i dnes do poněkud podezřelého světla. Neurobiologie a genetika ale přesto nabízejí řadu zajímavých tipů, kde by zmíněný klíč mohl ležet.

Již od minulého století se například ví, že poškození určitých částí mozkové kůry může lidskou povahu zcela proměnit. Často je citován případ železničního dělníka Phinease Gageho, kterému v roce 1848 projela čelem kovová tyč. Gage neštěstí přežil, ale ze spolehlivého, zdvořilého zaměstnance se změnil v nebezpečného násilníka.

Někteří vědci hledají tajemství agresivního chování právě v té části mozku, kterou měl Gage poškozenu – v oblasti přední mozkové kůry, jež je u člověka podstatně větší než u jiných obratlovců. Centrum agresivity sem klade například neuropsycholog Adrian Raine z Jihokalifornské univerzity v Los Angeles.

Mozek vrahů je jiný

Raine, původem Brit, který se do Kalifornie přestěhoval, protože, jak jednou napsal, „je tam kromě znamenitého podnebí také hodně vrahů“, studoval inkriminovanou část mozku „v přímém přenosu“. Umožnila mu to zobrazovací metoda zvaná pozitronová emisní tomografie. Experiment ukázal, že mozek usvědčených vrahů skutečně funguje jinak, než tomu bylo u kontrolní skupiny osob. Rozdíl spočíval v odlišném metabolismu glukózy právě v přední (prefrontální) mozkové kůře. U vrahů byla intenzita metabolismu nižší, což naznačuje, že tato část jejich mozku nepracuje správně. Raine rovněž dokázal, že objem šedé mozkové kůry v prefrontální oblasti lidí trpících takzvanou antisociální poruchou osobnosti, která souvisí s agresivitou, je o 11 procent menší než u běžné populace.

Čipy proti agresivitě?

Snad proto řeší násilnické a impulsivní osoby méně úspěšně některé úkoly, při nichž hraje přední mozková kůra důležitou roli. Majíli si například vybrat mezi různými sadami karet, volí znovu a znovu tu, která slibuje vyšší zisk. A to i v případě, že volba nakonec znamená prohru. „Normální“ lidé naproti tomu rychle pochopí, že se mají rizikovým sadám vyhýbat.

Raine věří v léčbu agresivity pomocí čipů implantovaných přímo do mozku. Měly by být vyvinuty v brzké době, přičemž vzdálenější budoucnost podle něj slibuje ještě víc.

„Před 40 lety jsme odstraňovali čelní mozkový lalok agresivních osob. Za 50 let jej chirurgickým zákrokem opravíme,“ říká Raine.

„Je to science fiction,“ tvrdí naopak Klaus Miczek, psychofarmakolog z Tufts University ve státě Massachusetts, a dodává, že lidský mozek není stroj, který by se dal jednoduchým zásahem spravit.

Chemie jako řešení?

Mnoho vědců hledá tajemství agresivity jinde než Raine. Zaměřují se na chemické substance, které plní v mozku určité funkce. Mezi „podezřelé“ patří především některé neurotransmitery – poslíčci umožňující nervovým buňkám navzájem komunikovat. Pozornost neurobiologů se v poslední době soustředila především na serotonin. Je to neurotransmiter, který jak se zdá, tlumí oba typy agrese: tzv. agresi afektivní – vášnivou, která se projeví u člověka, jeli rozvášněn, rozčilen a něco ho frustruje, a agresi chladnou neboli loveckou, jež je součástí chladnokrevného a předem promyšleného chování. Zvířata, jimž badatelé podali léky snižující hladinu serotoninu v mozku, se stala agresivnějšími a impulsivnějšími. Zvýšení hladiny je naopak zklidnilo.

Role genetických poruch

Znamená to tedy, že budeme léčit agresivitu pilulkami ovlivňujícími právě serotonin? Tak jednoduché to není. Také proto, že nervové buňky mají 14 receptorů pro tuto látku (receptor je bílkovina, která buňce umožňuje na serotonin či jiný neurotransmiter reagovat). Není přitom jasné, jakou roli jednotlivé receptory hrají.

Vědci zkoumají například lék, který ovlivňuje receptor označený jako 1 B. Tento lék snižuje agresivitu a přitom zároveň snižuje hladinu serotoninu, místo aby ji v souladu s teorií zvyšoval. Tím je potvrzeno, že serotonin skutečně ovlivňuje agresivní chování, jeho role je ale složitější.

Podobné nejasnosti vládnou na genetické frontě. Není pochyb o tom, že se dědičná výbava na agresivitě určitým způsobem podílí. Alespoň v některých případech. Podrobnostem ale příliš nerozumíme. Vědci např. v r. 1993 studovali jistou nizozemskou rodinu. Všichni muži, kteří do ní patřili, měli cejch agresivity bezpochyby vypálen v genech. Každý z nich se dopustil alespoň jednoho kriminálního činu. Nechybělo žhářství, pokus o znásilnění apod. Podrobný výzkum u nich odhalil vzácnou genetickou poruchu, která souvisela s činností neurotransmiterů.

Myš je predátor, člověk ne

Zajímavé výsledky poskytovaly také testy prováděné na myších. Výsledky těchto pokusů již několikrát prokázaly objev genů, které agresi buď potlačují, nebo naopak zesilují. Poté co vědečtí pracovníci vyřadili umělým zásahem některé z inkriminovaných genů z činnosti, vzrostl u laboratorních myší sklon k násilnickému chování.

Věc má ale několik háčků. Testovaný kmen laboratorních myší je totiž velmi mírumilovný a každý nárůst agresivity u něj vypadá dramaticky. Navíc není jisté, zda zásah do dědičné výbavy nenarušil třeba čich. Pak by agresivní chování mohlo souviset se stresem z tohoto handicapu. Vědci si často nejsou jisti, nakolik lze poznatky získané na hlodavcích přenášet na lidi. Myši jsou totiž predátory – loví např. větší hmyz. Některé typy vzájemných útoků mohou být projevem loveckého pudu, který byl zásahem genetiků nějakým způsobem narušen.

Nebezpečí objevu

Jaká je tedy naděje, že budeme agresivitu léčit jako nemoc? Léky, které by agresivitu tlumily bez vedlejších účinků, v současnosti nemáme k dispozici. Jedinci se sklonem k násilnickému chování dostávají antipsychotika, působícími například na neurotransmiter zvaný dopamin. Jsou po nich neteční, v útlumu a někdy ztrácejí zájem o život. Nežádoucí účinky mají také léky zaměřené na serotonin.

Pokud ideální přípravek zmírňující agresivní chování bez vedlejších účinků přece jen vznikne, bude lidstvo čelit velkým etickým problémům. Předepsat uklidňující prostředek usvědčenému sexuálnímu deviantovi je něco jiného, než nutit psychofarmaka problémovým teenagerům. V současnosti je farmakologická terapie agresivity určena některým nezvladatelným jedincům, kteří pod vlivem sedativ žijí v psychiatrických léčebnách. Se vznikem dokonalejších medikamentů ale bezpochyby vznikne tlak, aby se okruh léčených pacientů rozšířil. Nejen v USA proto vznikla obava, aby nebyla psychofarmaka zneužita proti menšinám podle jednoduchého klíče: nemáme kvalitní sociální programy omezující kriminalitu, budeme tedy problémové skupiny léčit pilulkami.

Krutá odplata

Jestliže společnost chce, aby se tragédie podobné littletonskému vražednému šílenství neopakovaly, bude se muset ještě dlouho spoléhat na prevenci a psychologickou pomoc od nejútlejšího věku. Výsměch ze strany spolužáků byl zřejmě hlavní příčinou masakru na střední škole Columbine. Podle údajů křičeli násilníci na vystrašené spolužáky:

„Ted zaplatíte za to, co jste nám udělali!“

Sedmnáctiletý Dylan Klebold a o rok starší Eric Harris rozpoutali v budově školy krvavá jatka 20. dubna 1999. Než spáchali sebevraždu, stihli zastřelit 13 lidí a zranit desítky dalších. Původní plán obou chlapců byl přitom mnohem velkolepější: chtěli ve škole povraždit úplně všechny, tedy asi 500 lidí. Usnadnit jim to měly předem připravené výbušniny. Krvavá anabáze by pak pokračovala v okolních domech a vyvrcholila by únosem letadla. S ním by pak úmyslně havarovali v některé hustě osídlené čtvrti New Yorku.

Výsměch jako motiv

V komunitě středoškolských studentů patřili Harris s Kleboldem ke skupině, které se říkalo „mafie dlouhých černých pláštů“. Její příslušníci měli blízko k nacistické ideologii. Oba zabijáci byli údajně posedlí nihilistickou hudbou, násilnickými videohrami a „temnými“ internetovými stránkami.

Podle psychologů ale nelze motiv hrůzného masakru vysvětlit pouze touto posedlostí. Je tu mnohem závažnější příčina: výsměch a následná touha po pomstě. Na přímou otázku, jak se spolužáci chovali k Harrisovi a Kleboldovi, následovala většinou jasná odpověď: někteří je schválně ignorovali, jiní se jim smáli. Studentský kolektiv tak k oběma chlapcům zřejmě vysílal skryté depeše:

„Jste bezcenní, jste neviditelní. Jste tak divní, že si zasloužíte, abyste byli zesměšňováni.“ Výsměch byl možná zvlášt silný ze strany sportovců reprezentujících školu. Po nich šli totiž oba střelci během masakru především.

Depeše, které nedošly

Podle Sue Bohlinové by masakr nemohli spáchat lidé, kteří se cítí být svým okolím milováni nebo alespoň uznáváni. Tedy ti, k nimž kolektiv vysílá pozitivní signály: „Vážíme si vás. Záleží nám na vás. Jsme rádi, že vás Bůh stvořil.“ Tyhle depeše se však k Harrisovi a Kleboldovi očividně nikdy nedostaly.

MARTA BEDNÁŘOVÁ, Českobudějovické listy, 23.1.2002

Ohodnoťte tento článek!