Lékaři a etická dilemata

Na jakém etickém základě činí lékaři v nemocnicích svá každodenní, často
nesmírně obtížná rozhodnutí? Takovýmito otázkami se ve středu v britském rozhlase zabýval pořad Case Notes, z něhož shrnujeme úvodní část…

Na jakém etickém základě činí lékaři v nemocnicích svá každodenní, často

nesmírně obtížná rozhodnutí? V Británii vznikají pokusy spoléhat se při

těchto rozhodnutích na profesionální etické komise. Jak rozhoduje v

nemocnici v ČR lékař o tom, zda léčit toho či onoho pacienta (je třeba

někdo už „moc starý“ na to, aby se na něho „plýtvalo operací“) a podle

jakých měřítek se rozhoduje, kdy se u pacienta mají vypnout podpůrné

systémy? Takovýmito otázkami se ve středu v britském rozhlase zabýval

pořad Case Notes, z něhož shrnujeme úvodní část.

Moderátor: Když se dostane do zpravodajství lékařská etika, většinou jde o

případy s velkou publicitou, jimiž se zabýval Nejvyšší soud. V poslední

době pozornost (i v ČR, pozn. JČ) vyvolal případ smrtelně nemocné britské

pacientky, která si přála zemřít, ale Nejvyšší soud to odmítl.

Avšak s většinou etických dilemat ve zdravotnictví si musejí poradit

obyčejní lékaři a zdravotní sestry a někdy i pacienti. Často jde také o

otázky života a smrti a málokdy se o nich dovídáme z televize nebo v

novinách. Jak se tedy dospívá k těmto každodenním etickým rozhodnutím ve

zdravotnictví? Jak rozhoduje lékař na pohotovosti – během pouhých několika

vteřin – zda ukončit u určitého pacienta resuscitaci. Kdo jsou ti moudří

lidé, kteří zasedají v etických výborech v nemocnicích?

Dr. Bobby Farsedes, Senior Lecturer ve Středisku pro lékařské právo a

etiku na King's College, Londýn: Mou kvalifikací je filozofie. Nemám

klinické zázemí, to se ale mění. V budoucnosti budou mít lidé jako já

dvojí kvalifikaci, filozofické vzdělání i lékařské vzdělání. Etičtí

odborníci pro otázky lékařství působí profesionálně v britském

zdravotnictví během posledních patnácti let. SIlně se totiž rozvinul obor

aplikované etiky jako odvětví filozofie a lékařská profese si uvědomila,

že potřebuje vyřešit za pomoci filozofů určité základní problémy. Trávím

při své práci hodně času s lidmi, kteří pracují s pacienty.

Moderátor: Většina lékařů však nemá k dispozici odborníka na etiku, a i

kdyby měli, nebyl by čas na to si s nimi prodebatovat etické otázky

lékařského zásahu v situaci, kdy pacient za zástěnou silně krvácí. Jeremy

Booth je specialistou-lékařem na pohotovosti v nemocnici v západním

Londýně. Musí řešit etické otázky rovnou v terénu.

Dr. Jeremy Booth: Příkladem je třeba pacient, který se úmyslně zraní, chce

spáchat sebevraždu. Jde o lidi, kteří se zraní bodnou zbraní, pořežou se,

vezmou si prášky. Ne všichni pacienti, kteří se úmyslně zraní, jsou

mentálně nemocní. Učinili něco, co z jejich hlediska je rozumné. Měli by

tedy být léčeni? Neměli by být necháni na pokoji? Na nemocniční

pohotovosti to řešíme tak, je, že usuzujeme, že musíme jednat v nejlepším

zájmu pacienta – podle našeho názoru. Není prostě čas získat kompletní

informace o zázemí pacienta, ohledně toho, proč se pokusil usmrtit se. Tak

je samozřejmě léčíme. Rozhodujeme se, že máme implicitní souhlas pacienta,

vzhledem k tomu, že se pacient na pohotovost dostavil.

Moderátor: A co resuscitace? Ti lidé jsou v podstatě mrtví a vy se je

pořád snažíte resuscitovat a nikam to nevede. To musí vyvolávat etické

problémy?

Dr. Jeremy Booth: Vzhledem k tomu, že – zase – nemáme k dispozici

pacientovu historii, jednáme podle toho, o čem se domníváme, že je to v

pacientově nejlepším zájmu. Snažíme se pacientovi zachránit život. Teprve,

kdy začne být jasné, celému resiscitačnímu týmu, že další resuscitační

úsilí už nebude úspěšné, s tím končíme.

(Zdravotní sestra): Vetšina resuscitačních případů pochází zvnějšku a

bohužel většinou pacient umírá. Šéf týmu dává jasně najevo, že pacient asi

nepřežije a poskytuje pracovnímu týmu čas na to, rozhodnout se, zda má

někdo námitky proti ukončení resuscitace. Pracuju v této oblasti 11 let a

dosud nikdo proti ukončení resusciace neprotestoval. Možná, že bychom o

tom měli hovořit, jestli to není důsledkem konformnosti v pracovním týmu.

Moderátor: Máte tam při té resuscitaci příbuzné? Možná ti budou požadovat,

aby se s resuscitací pokračovalo.

(Zdravotní sestra): Ano, někdy se příbuzní podílejí na rozhodování. Mně

osobně se nestalo, že by příbuzný trval na tom, aby se s resuscitací

pokračovalo, to je v důsledku toho, že pracovní tým příbuzné pečlivě

informuje o tom, co se s pacientem děje.

Moderátor: Jak v těchto otázkách rozhodujete? Na čem to zakládáte?

Dr. Jeremy Booth: Já jsem studoval lékařství začátkem osmdesátých let.

Tehdy se na lékařské fakultě nic o lékařské etice nevyučovalo. Teď se učí

jen velmi málo. V těchto velmi složitých etických situacích velmi pomáhá

součinnost zdravého rozumu a lékařské kvalifikace. Pomůže vám to vyřešit

většinu situací. Nemusíte znát mnoho lékařského práva. Musíte zaprvé se

přidržovat principu: Neudělej nikomu nic špatného. Prvotní lékařskou

zásadou je: jednej tak, jak chceš, aby zacházeli s tebou.

Dr. Bobby Farsedes: My vyučujeme etiku jako praktickou kvalifikaci,

neděláme z toho příliš akademický předmět. Naši studenti studují hodně

lékařské etiky, a to v součinnosti s jinými předměty, jako je schopnost

komunikovat s pacienty a identifikovat, co je v pacientově nejlepším

zájmu.

Moderátor: Měli by lékaři vždycky rozhodovat eticky stejně? Je to pro

pacienty dobré?

Dr. Bobby Farsedes: V obdobných situacích by lékaři měli rozhodovat v

podstatě stejně. Avšak etika je neocenitelná v tom smyslu, že v důsledku

ní vzniká lékařská péče, skutečně soustředěná na pacienta. Lékař si

uvědomí, kdo je pacient, odkud pochází, jaké má hodnoty, co je pro něho

důležité. Všechny tyto skutečnosti musejí ovlivňovat vaše rozhodování.

Takže způsob, jakým jednat v nejlepším zájmu paní B, se může silně

odlišovat od způsobu, jak jednat v nejlepším zájmu paní A.

Moderátor: Velmi složitá je otázka, jak rozdělovat ve zdravotnictví

omezené lékařské zdroje. Je tohle také součástí etického rozhodování

lékařů?

Dr. Bobby Farsedes: Musíme být realisty a přiznat, že omezené zdravotnické

zdroje skutečně ovlivňují rozhodování lékařů v dané situaci. Pro

zdravotníky je to často velmi obtížné, protože jsou v určitém smyslu

„dveřníky“, rozhodují o tom, zda se pacientovi dostane či nedostane určité

péče podle toho, zda jsou příslušné zdravotnické zdroje k dispozici. A pro

některé lidi je tohle nesmírně obtížné. Zastávají názor, že je to v

rozporu s jejich lékařským posláním. Ale to je realita, jíž lékaři musejí

čelit.

Moderátor: Možná, že by ale mělo být jasněji známo, podle jakých principů

v takových situacích lékaři rozhodují. – Ovlivňují významné etické

případy, které se dostanou k soudu a do sdělovacích prostředků, pak

rozhodování v nemocnicích? Například když paní, která byla paralyzována od

krku dolů, požadovala právo zemřít?

Dr. Bobby Farsedes: Tento případ byl zajímavý. Tato paní, jak se zdá, měla

z právního hlediska právo zemřít. Potíž byla, že pro zdravotníky bylo

nepřijatelné, aby to právo využila. Takže z toho vznikl problém.

Moderátor: Poslední dobou založily v Británii nemocnice klinickoetické

komise. Zde je jeden případ z Brightonu:

„Jde o dítě, které se má podrobit testům na polycystickou ledvinu. Dítě

pochází z rodiny, kde tato nemoc existuje. Dítěti jsou čtyři roky. Etickým

dilematem jsou práva rodičů oproti právu dítěte ve vztahu k nemoci, která

je genetická. Otázkou je, jestliže má lékař udělat ultrazvukový test u

čtyřletého dítěte. Tím by se rodina dověděla, zda je dítě postiženo nebo

ne. Otázkou je, zda by se nemělo počkat až na věk, kdy se dítě může

rozhodnout samo, zda se chce tomu testu podrobit. Identifikace této

choroby ve věku čtyř let by totiž nevedla k žádné léčbě, protože v

současnosti je to nevyléčitelná choroba. “

„Rizikem je, že když budete tento test dělat u čtyřletého dítěte,

dostanete falešný negativní výsledek. Lékaři usoudí, že je dítě zdravé, a

pak se zamešká možnost učinit spolehlivou diagnózu ve věku, kdy je to

důležité…“

Nefrolog vysvětluje: Stal jsem se členem tohoto etického výboru proto,

abych si sám vypracoval rámec etického rozhodování. V našem oboru čelíme

množství složitých etických otázek. Jde o otázky, jakou zdravotní péči

můžeme poskytovat komu, vzhledem k tomu, že jsou zdravotnické zdroje

omezené a o otázky týkající se dlouhodobé péče o pacienty, kteří, jakmile

je začneme léčit, budou součástí naší praxe po celý svůj život a mohou se

dostat do etapy, kdy nebudou sami moci dělat za sebe rozhodnutí.

(…)

Britské listy, 20.6.2002

Ohodnoťte tento článek!