Léková vyhláška z jiného pohledu

Málokdo z okruhu osob činných v lékové sféře sleduje průběh parlamentních rozprav. Proto jsem nepovažoval za nutné reagovat na tu část interpelace poslance Tluchoře, navíc uvozenou problematickým slůvkem „údajně“, v němž zcela nepravdivě označuje mou osobu a rovněž ing. Šenka za všemocné osoby přikazující ministerským úředníkům pomocí červené a zelené tužky výši úhrady léků do ministerské vyhlášky.

Situace se mění tím, že doslovný citát této části zmíněné interpelace použila paní redaktorka Klusáková ve svém článku v čísle 50 tohoto časopisu a uvedla jej předpokladem, že já a ing. Šenk jsme oněmi tajemnými experty paní ministryně, kteří pro ni připravili konečnou verzi vyhlášky.

Podle dotyčného článku se paní redaktorka snažila dopátrat pravdy na mnoha místech, bohužel, nikoli u nás dvou. Proto na tomto místě za nás oba prohlašuji, že změny vyhlášky jsme ani nenavrhovali ani neschvalovali. Nepravdivost prohlášení pana poslance mohou samozřejmě potvrdit i dotyční ministerští zaměstnanci, kterým jsme údajně příkazy dávali.

(Poslanec Tluchoř není v lékové politice příliš známou osobou. Je proto poměrně snadné vytušit, kdo je iniciátorem interpelace)

Chci využít této příležitosti, abych konečnou verzi vyhlášky mediálně postavil do jiného světla než ing. Mazan, výkonný ředitel MAFS, který dokázal svou interpretaci uplatnit prakticky ve všech médiích s cílem naprostého zrušení této vyhlášky, a to v zájmu některých členů této asociace. Mou snahou není jednoznačná obhajoba znění podepsané vyhlášky. Na řadu jejích závěrů mám odlišné stanovisko než její autoři a paní ministryně. V prohlášeních ing. Mazana, která media „tvůrčím“ způsobem dále rozvíjela (například ČT 1), je však příliš mnoho polopravdivých a zcela nepravdivých tvrzení, a to mne nutí napsat tento článek.

Kromě tradičních a jen částečně oprávněných útoků na netransparentnost systému (existuje v EU jediná země, jejíž systém by česká odnož MAFSu považovala za dostatečně transparentní?), kritika novely vyhlášky v podání ing. Mazana v podstatě spočívá ve třech bodech:

1/ ministryně se neřídila doporučením odborné ( tj. kategorizační) komise a provedla ve vyhlášce změny

2/ provedené změny preferují jednoho výrobce Zentivu (v níž pracuje syn ministryně), čímž vyhláška porušuje princip volné soutěže

3/ vyhláška „nutí“ pacienty používat „zastaralé léky“ vyrobené Zentivou namísto moderního léku člena MAFsu

Ani jedno z tvrzení MAFSu neodpovídá skutečnosti, což lze doložit fakty:

Ad 1/ Kategorizační komise dle svého statutu je poradním orgánem ministryně. Ministryně má nejen právo, ale i povinnost konečné znění vyhlášky upravit tak, aby vyhláška byla v maximální možné shodě s vládním programem. (Je ovšem krajně žádoucí provedené změny náležitě zdůvodnit). Vládní program mimo jiné zavazuje zdravotnictví, a tím i lékovou politiku, nezvyšovat spoluúčast pacientů a dosáhnout finanční stabilitu rezortu. Není sporu o tom, že není snadné vzájemně sladit tyto úkoly. Svým prohlášením v měsíci září ministryně deklarovala, že nepřijímá návrhy kategorizační komise proto, že by neúměrně zvyšovaly spoluúčast pacientů a to především kardiaků a diabetiků. Porovnáním závěrů kategorizační komise se zněním podepsané vyhlášky lze zjistit, že značná část změn ve shodě s výše zmíněným prohlášením se vztahuje na léky pro kardiaky. Ministryně zde redukovala návrhy komise na výrazné snížení úhrad a tím zmírnila spoluúčast pacientů. Jako ekonom chci například plně podpořit zrušení několikahaléřového snížení úhrad velmi levných diuretik, navrženého kategorizační komisí. Nechť u těchto mimořádně levných léků mají výrobci takovou ziskovou marži, aby se jim jejich propagace vyplatila!!

Podobných ekonomicky žádoucích změn provedla ministryně několik. Na druhé straně není pochyb o tom, že o části změn je možno vést polemické diskuse. Polemické diskuse je ovšem možno vést o jakémkoli závěru o úhradách, ať z dílny odborné komise, či kohokoli jiného. Není to důkazem netransparentnosti systému, ale podstaty problematiky. V procesu kategorizace existuje mnoho úhlů pohledu a žádný závěr nelze označit jako jediný správný. Tato skutečnost má obecnou platnost a není českým specifikem.

Ad 2/ MAFS zcela záměrně interpretuje provedené změny jako vstřícný krok ministryně vůči Zentivě. Tato interpretace je značně zavádějící. Změny úhrad, provedené ve skupině kardiologických léků, se dotýkají přípravků řady firem, nejen Zentivy. A to jak firem tuzemských, tak zahraničních, včetně členů asociace MAFS (např. u účinné látky atenolol) V této souvislosti je pozoruhodné zdůrazňování zahraničních vlastníků Zentivy. Nikdo nepochybuje o tom, že Volvo se svou výrobou ve Švédsku, zaměstnávající místní pracovníky, je švédskou firmou a to bez ohledu na národnost momentálního vlastníka. A podobně je tomu se Zentivou. Zentiva má po spojení firem Léčiva a Slovakofarma velmi široký sortiment léků v oblasti kardiologie a proto je logické, že i léky Zentivy byly těmito změnami ovlivněny. Je ovšem nutno zdůraznit, že vyhláška ani u jediného léku vyráběného Zentivou nezvyšuje úhradu nad úroveň současně platné úhrady!! Nad úroveň současných úhrad ministryně zvýšila hrazení pouze u řady léků originálních, vyráběných členy MAFSu. ( O těchto skutečnostech pan ing,. Mazan mlčí). Paní ministryně patrně zvýšila tyto úhrady (stěží z popudu Zentivy) s cílem redukovat spoluúčast pacientů. Pokud bych skutečně já vládl zmíněnou červenou tužkou, většinu změn tohoto druhu bych v souvislosti s vládním úkolem vyrovnané finanční bilance zdravotnictví rozhodně neprovedl.

Velmi problematické je tvrzení MAFSu, že změnami, snižujícími úhrady, ministryně zvýhodňuje firmu Zentiva. Úprava úhrad k úrovni snížené ceny generického výrobce je naprosto běžnou praxí kategorizace, známou všem výrobcům řadu let. Je logické, že Zentivou písemně oznámené snížení cen několika přípravků ministryně promítla do úhrad, a to ve shodě se svou povinností řádné péče o finanční prostředky zdravotnictví. Tento postup má ekonomicko administrativní charakter a stěží vyžaduje zásadní odborné lékařské posouzení. Možnost oznámit snížení ceny mají všichni výrobci bez jakéhokoli vyzvání. Výzvu ministryně ze dne 16. listopadu je možno chápat jen jako připomenutí této možnosti. Je úsměvné, když MAFS interpretuje snížení cen Zentivou a jejich přijetí ministerstvem jako krok, který napomáhá Zentivě zvyšovat svůj zisk (České zdravotnictví může jen doufat, že snižováním svých cen budou svůj zisk zvyšovat i ostatní výrobci, včetně členů MAFSu!)

Ad3/ Trestnému činu šíření poplašných zpráv se dle mého názoru blíží tvrzení, že generické léky jsou zastaralé. Je skutečně možné, aby lék, který ještě včera byl propagován původním výrobcem jako účinný moderní lék, dnem vypršení patentu přes noc zastaral?

Z hlediska ekonomické stability zdravotnictví je naprosto nepřijatelné stanovisko MAFsu , bohužel, podporované i některými lékařskými odborníky, zpochybnit právo ministerstva několikanásobně dražší lék pro stejnou indikaci vyhradit jako lék druhé volby, použitelný až po té, kdy ekonomicky příznivější varianta obdobného léku nepřináší žádoucí výsledek. Toto opatření, mimochodem navržené odbornou komisí a nikoli ministryní, je zcela logické a ponechání volnosti preskripce by bylo za současné finanční situace zdravotnictví zločinem proti zdravotnictví jako celku a tím i proti ostatním pacientům.

MAFS má v oblibě podávání žalob různého druhu. Domnívám se, že podobnou zálibu by si měla osvojit i protistrana. Námětů není nedostatek. Ministerstvo zdravotnictví by na příklad mělo velmi pozorně sledovat průběh a výsledek trestního stíhání ředitele jedné farmaceutické firmy v USA pro korupci několika vlivných lékařů v souvislosti s preskripcí léků této firmy.

„Svoboda podnikání“ v této sféře v ČR překračuje praxi obvyklou ve většině západních zemí. Požadavek transparentnosti je žádoucí aplikovat i na komerční praxi výrobců.

Jak v samotné kategorizaci, tak v lékové politice jako celku je nezbytná řada změn, jimž media nepřikládají ani část té pozornosti, kterou věnují MAFSem vyvolané kritice nové vyhlášky. Celá léková politika, jejíž významnou částí kategorizace je, má aspekt odborně lékařský, sociální a v neposlední řadě ekonomický. V kontextu s klíčovým úkolem vlády udržet veřejné finance pod kontrolou nelze ani v lékové politice nadále opomíjet nezbytnost zajistit vyrovnanost mezi růstem příjmů a výdajů. Je příznačné, že výčet racionalizačních kroků v lékové oblasti předložená koncepce zdravotnictví uzavírá rokem 1999! Léková politika ČR se velmi rychle musí vymanit z defenzivy, do níž se nechala v posledních letech natlačit, a obdobně jako jiné evropské země aktivně hledat cesty ke své racionalizaci.

Ing. J. Graf, ekonom

Ohodnoťte tento článek!