Má pacient právo na druhý názor? Za jakých podmínek?

Má se pacient spolehnout na diagnózu jednoho lékaře nebo má nárok na „druhý názor“? A za jakých podmínek? Jména autorů, kterým tento týden posíláme odbornou publikaci, najdete v článku…

V průběhu uplynulého týdne jsme se vás ptali, zda se má pacient nárok na druhý názor a za jakých podmínek. Děkujeme všem čtenářům, kteří do diskuse svým názorem přispěli. Dvěma vybraným přispěvatelům zasíláme odbornou knížku. Tento týden posíláme publikaci do rukou:

Lumíra H. Kročka a Aloise Komorouse.

Snad každý lékař zažil případ, kdy mu do ordinace přišel pacient s prosbou: „chodím ke svému lékaři, ale můj zdravotní problém se nelepší. Nemohl byste se na mě podívat, abych znal i druhý názor?“

Nemálo lékařů zažilo pravý opak. Nespokojený pacient začal navštěvovat jiného lékaře, který stanovil jinou diagnózu než lékař první.

REAKCE ČETNÁŘŮ Zdraví.Euro.cz:

Lumír H Kroček:

Lékaři by měli iniciovat ověření svého názoru druhým lékařem sami. Pojišťovny by měly honorovat second opinion ve výši, kterou by bylo jistě možné zjistit porovnáním vícenákladů vyplývajících z nesprávně zjištěné diagnózy a ze souběhu terapií při nekontrolovaném využívání služeb jiných lékařů (+ plné proplácení jejich výkonů, které vidíme dnes). Institucionalizací, která by spočívala ve zveřejnění lékařů stejné odbornosti, nebo i specialistů pro jednotlivé okruhy chorob + ve zveřejnění ceny takového posouzení, kterou bude muset pacient zaplatit jako spoluúčast, by se dosáhlo třech efektů:

1) pacient by věděl, že má právo a možnost obrátit se o radu na jiného odborníka

2) lékař by vykonával svoji profesi s permanentním vědomím, že jeho závěr bude přezkoumáván konkurencí. To může dále přispět k růstu kvality poskytované péče.

3) spoluúčast při zjišťování druhého názoru by snížila výdaje pojišťoven, zvýšila by příjmy v hotovosti lékařům a v úhrnu by snížila počty takto motivovaných návštěv lékaře.

4) snížilo by se „násobné“ vyšetřování i čerpání za léčebné výkony a medikaci, které s sebou nese všechna zdravotní i ekonomická rizika, na jejichž existenci ukazuje i sama existence této ankety.

MUDr. Lenka Urbánková

Musím souhlasit s názorem pana Kročka na možnost jedné konzultace částečně hrazené pojišťovnou s menší spoluúčastí pacienta při ověření diagnózy (samozřejmě u závažnějších a nákladných diagnóz), pokud o to pacient projeví zájem.

Alois Komorous, klinický farmaceut

Váše výzva mne zaujala, protože se mi již vícekrát stalo, že lékař stanovil postup či diagnózu a pak se zpětně ukázalo, že to nebylo správné.

1. příklad: na devítiletce jsem měl problém s kulháním. Jeden lékař – ortoped – řekl, že chodím lajdácky a je to vadné držení těla. Rodiče se s tím nespokojili a zašli za ortopedem, který pracoval na protetice. Ten vzal metr a změřil délku končetin. Velmi rychle odhalil kratší nohu o 2 cm, takže kulhání bylo vysvětleno. Nebýt jeho, měl jsem dnes značné potíže s páteří.

2. V důsledku vrcholového sportu a jednostranného zatížení páteře došlo k výrazné skolióze s následným uskřinutím nervů a bolestivým stavům. Tehdy jsem studoval farmacii v Bratislavě a dostal jsem se do rukou primáři rehabilitace jejich hlavní nemocnice. Téměř ve strachu mi po vyšetřeních sdělil, že mým hlavním problémem u páteře je její prokrvení, ale abych to nikde moc nešířil, protože by to jeho kolegové asi nepotvrdili. Trochu mne tím zaskočil, protože jsem nechápal. Po emigraci do SRN (uběhlo od sdělení cca. 8 let) jsem dostal tuto diagnózu potvrzenu od německého lékaře. Čeští lékaři se omezili pouze na aplikaci přípravků proti bolesti a NIJAK jinak můj stav NEŘEŠILI. (mimochodem – díky homeopatikům firmy WALA, taktéž v SRN, jsem se po čtyřleté terapii dostal z návrhu na částečnou invaliditu, sportuji, v pohodě zvedám zátěže a NEMÁM žádné omezení pohybu!)

3) náš syn (dnes 5 let) byl na vyšetření u dětského ortopeda v nemocnici na Bulovce. Zjistil dysplazii kyčelního kloubu. Když jsem si dovolil se ho zeptat, jak je závažná progrese do budoucna, tak se na mne téměř rozčílil. Odbyl nás pouze speciální dětskou „plenou“, vkládanou mezi nožičky. Jiný terapeut – důslednější – zjistil, že jde – možná o vrozenou – sníženou hladinu jednoho enzymu, který je spoluzodpovědný za tvorbu chrupavky. Po příslušné terapii (částečně opět homeopatie) se stav upravil a dnes je malý ZCELA bez problémů. Druhý terapeut tak nám i státu ušetřil řadu zbytečných starostí a hlavně NÁKLADŮ.

Závěr: vezmu-li v potaz nejen psychický dopad na jedince v případě „jednoduchého“ řešení (nic ale neřešícího), tak konečným důsledkem u všech případů jsou VYŠŠÍ NÁKLADY celé společnosti ve prospěch nemocného jedince. Ukazuje se tedy, že MÍRA ZODPOVĚDNOSTI při přístupu a ověření platnosti rozhodnutí je u různých terapeutů různá a falešná ješitnost vykonává své. Viz i zkušenost s americkými lékaři, kde při kontrole diagnóz chřipky bylo zjištěno, že se ze 70% mýlili!

prof.MUDr.Vladimír Beneš, DrSc, neurochirurg

Vynikající systém, který zvyšuje bezpečí nemocného i lékaře. V zásadě jde o praktické použití pořekadel „víc hlav víc ví“ a „nikdo není neomylný“.

Druhý názor je právo nemocného. Nesmí však být zneužíváno, chroničtí frekventanti ambulancí a stěžovatelé do této problematiky nepatří. Ovšem pacient, kterého čeká kupř.těžká operace se může, a dokonce by se měl, poradit i na jiném pracovišti. Velmi jednoduše řečeno – má před sebou závažné rozhodnutí a čím více informací získá, tím lépe. Druhý názor však má smysl pouze tehdy, je-li více léčebných možností nebo je-li kupř.indikace k operaci pouze relativní.

Druhý názor je i právo lékaře. Mám-li nemocnému navrhnout závažný výkon a mám-li jakékoliv pochybnosti o tom, že volím správný postup, mohu konzultovat kolegy odjinud. Pokud se na mne obrátí kolega, považuji to za čest a rád vyhovím. Nemocného však „vrátím“ tam, odkud přišel.

Finanční záležitosti jsou jednoduché – druhý názor neznamená, že se znovu opakují diagnostické testy. To vše již musí být hotové. Lékař pouze hodnotí předloženou dokumentaci, diskutuje s nemocným a řekne mu, zda by volil stejný postup nebo zda je i jiná možnost. Podle ceníku cizinec za takovou konzultaci u mne zaplatí nemocnici 168 Kč, za našeho občana dostane nemocnice 212 bodů. Vcelku žertovné peníze. Když sám konzultuji svého nemocného v cizině, tak napíši krátkou zprávu a pošlu snímky. Ještě se mi nestalo, že bych nedostal odpověď a ještě nikdy nepřišel účet. Pokud jsem sám požádan tímto způsobem o svůj názor, tak také žádný účet neposílám.

U nás, bohužel, není institut druhého názoru ani správně využíván, ani správně chápán lékaři a nemocnými. Systém, kde nemocní obíhají všechny možné ambulance a nemocnice a jsou opakovaně vyšetřováni, protože nemají důvěru v to, co jim kdo řekne, není druhý názor, ale zneužívání našeho všeobjímajícího systému bez spoluúčasti a přímých plateb. Ze strany zdravotníků také informace nemocnému, že na prvním pracovišti udělali všechno špatně a že navržený postup může vést jen ke katastrofě, není druhý názor, ale přinejlepším hloupost.

M. Corredorová

Souhlasím s uvedeným názorem o úhradě pojišťovnou a částečně i pacientem. Lékař však nemůže vědět, zda sděluje pacientovi first, second či eighth opinion, pokud mu to pacient sám neprozradí (jiný systém v současnosti nefunguje, či je jen utopií). Pokud to tedy pacient neřekne a lékař výkon vykáže pojišťovně, měl by být tento plně pojišťovnou hrazen. Vztah lékaře a pacienta musí fungovat na vzájemné důvěře. Proto je myslím nutné přenechat kontrolu nad systémem na svědomí a cti každého pacienta svého lékaře neodrbat a na pojišťovnách, které mají nejlepší přehled o svém účtování. V případě nesrovnalostí by pak též pojišťovny měly od neukázněného pacienta požadovat úhradu platby, nikoli ji strhnout lékaři.

MUDr. Jiří Bakala

Pacient má samozřejmé právo na druhý názor. Bohužel v naší zemi přetrvává určitý paternalistický vztah lékař-pacient, kdy na jedné straně je nadbytek lékařské autority a na druhé jistá submisivita pacienta. Vztah lékař – pacient má být zcela rovnocenným vztahem dvou partnerů. Například ve Spojených státech je zcela běžné, že při rozhodování o léčbě maligního onemocnění je pacient poučen o všech rizicích a výhodách určitého postupu o kterém si sám rozhodne, někdy je mu dokonce doporučeno (vím z vlastní zkušenosti, ať navštíví jiného specialistu a eventuálně si sebou vezme magnetofon, aby se mohl doma v klidu rozhodnout. Již jsem zde několikrát napsal heslo zakladatele Zlínské Baťovy nemocnice MUDr.B.Alberta, že centrem veškerého dění v BN musí být pacient. Staré dobré heslo náš zákazník náš pán. Osobně doporučuji pacientovi konsultaci jinde, pokud o ní má zájem. Závěry pak společně probereme.

(red), www.Zdravi.Euro.cz






Ohodnoťte tento článek!