Mají znát pozůstalí příčinu smrti blízkých?

Současný zákon neumožňuje pozůstalým nahlížet do zdravotní dokumentace zemřelého. Lidé se zlobí, že nemohou zkontrolovat, byl-li jejich příbuzný léčen správně. „Ano, je to tak. Je to velký problém,“ soudí Jan Mach, právník ČLK…

Současný zákon o zdraví lidu neumožňuje pozůstalým nahlížet do zdravotní dokumentace zemřelého. To je ovšem jablkem sváru. Lidé se zlobí, že nemohou zkontrolovat, byl-li jejich příbuzný léčen správně, případně hnát lékaře k soudu. Lékaři se hájí zákonnou povinností mlčenlivosti, ale zdá se, že jim právě takové znění zákona vyhovuje.

„Ano, je to tak. Je to velký problém,“ soudí Jan Mach, právník České lékařské komory. „Přiznejme si ale, že vždycky je na určité domluvě mezi lékařem a pozůstalými, co všechno se dozvědí. Lékař zváží, co může říci a co ne,“ tvrdí pražský internista Jakub Malý. Loni na podzim poslanci upravovali novelou zákon č. 20 o zdraví lidu, který je z r. 1966. Pacientům dali právo nahlížet i do dokumentace a mít informace o svém zdravotním stavu. Zároveň se ale taxativně stanovilo, kdo smí do zdravotní dokumentace nahlížet. A tam pozůstalí chybějí. Jenže vědět, na co vlastně příbuzní nebo rodiče zemřeli, je nesmírně důležité. Když přijdeme k lékaři, zpravidla se nás ptá na rodinnou anamnézu. Tedy i na to, na co rodiče zemřeli, aby se podle toho mohl orientovat v naší celkové léčbě, neboť hodně věcí je dědičných. Když však pravou příčinu smrti neznáme nebo víme o ní ve zkreslené podobě, pak vlastně nemůžeme lékaři napomoci.

Cabrnoch: musíme se tím zabývat

„Nikdy jsme se podrobně diskusi na toto téma v parlamentu nevěnovali,“ přiznává doktor Milan Cabrnoch, poslanec za ODS, sám lékař. Domnívá se, že člověk má za svého života dát souhlas ošetřujícímu lékaři, aby informoval příbuzné, nebo vyjmenovat osoby, které na informace o jeho zdravotním stavu mají nárok. Dokonce si myslí, že by tento písemný akt měl být podpořen plnou mocí. „Dovedu si totiž představit situace, kdy je třeba člověk nemocen nějakou chorobou, za kterou se stydí a zemře na ni. Je logické, že si nepřeje, aby jeho choroba byla věcí veřejnou, a své tajemství si takříkajíc vezme do hrobu,“ říká Milan Cabrnoch. Přiznává, že legislativní úprava je nedokonalá. Ale zároveň se domnívá, že důvěrnost by měla zvítězit nad veřejným zájmem. „Určitě na toto téma budou velice rozdílné názory. Vždyť si můžeme představit i situaci, že manželé spolu nežijí nebo nevycházejí dobře, a když jeden zemře, měl by snad ten druhý vědět absolutní pravdu o zdravotním stavu zemřelého, když on sám tomu zaživa nechtěl? Myslím si, že ne,“ říká Cabrnoch. Ředitelka Fakultní nemocnice Královské Vinohrady lékařka Marie Alušíková říká, že zdravotní dokumentace je záležitost nesmírně citlivá. „My tento dokument nedáváme ani policii, když nás požádá o dokumentaci zemřelého nebo žijícího pacienta v případě jeho trestné činnosti. Pacient k tomu musí dát souhlas. Pokud ho nedá za svého života, tak na to nárok není,“ říká Alušíková.

Zákon lékaře chrání

„Zákon je takový a lékaři ho dodržují, nic víc, nic míň,“ soudí doktor Pavel Kubíček, mluvčí České lékařské komory. Připouští, že daná mlčenlivost ze zákona je chrání proti možným potížím a komplikacím s pozůstalými. „Může se stát, že v rodině jeden ze sourozenců nesouhlasí s tím, co jim lékař sdělí. Pak je to pro lékaře velké riziko. To však není tam, kde rodina uvažuje jednomyslně,“ říká Kubíček. Dodal, že v úmrtním listě vždy musí být přesná diagnóza. „Ne vždy je ale diagnóza ověřená pitvou. A může se stát, že pitva by odhalila jinou příčinu smrti, než jaká je na úmrtním listě,“ uzavřel Kubíček. Podle patologů až čtvrtina pacientů umírá na něco jiného, než je napsáno v úmrtním listě.

Na Slovensku jsou dál

„Na Slovensku jsou už mnohem dál, než jsme my,“ tvrdí prezident Svazu pacientů Luboš Olejár. Podle něj tam pozůstalí smějí nahlížet do dokumentace pacienta i po jeho smrti. „Navrhujeme nové ministryni, aby něco podobného bylo také u nás. Požadujeme, aby pozůstalí po dobu pěti let směli nahlížet do zdravotní dokumentace zemřelého, případně si z ní pořizovat výpisky či opisy, a aby tato dokumentace byla ze zákona archivována po dobu minimálně padesáti let,“ říká Olejár. Tvrdí, že dnes se dokumentace může už za pět let po poslední návštěvě skartovat.

Nejasná řeč paragrafů

Právník lékařské komory Mach tvrdí, že vývoj spěje k tomu, že každý pacient ve zdravotní dokumentaci taxativně vyjmenuje osoby, které mají být informovány o jeho zdravotním stavu zaživa i o příčině smrti, a dokument podepíše. „Paragraf 23 zákona o zdraví lidu, z něhož zatím vycházíme, říká, že lékař má vhodným způsobem poučit nemocného, případně členy jeho rodiny, o povaze onemocnění a potřebných výkonech. Z toho vyvozujeme, že právo na informace mají i po smrti. Ne však z dokumentace. Prostě lékař jim řekne, na co jejich nejbližší zemřeli,“ říká Mach. Oponuje mu však doktor Leoš Kabát, náměstek ředitelky FN Královské Vinohrady: „Jsou tu ale i § 55 a 67 stejného zákona, které tvrdí, že lékař smí sdělit fakta o zdravotním stavu jen se souhlasem ošetřované osoby, jinak musí zachovat mlčenlivost. A dále stanovuje, kdo smí nahlížet do zdravotnické dokumentace, a tam pozůstalí vyjmenováni nejsou,“ potvrzuje Kabát. Pokud by se tedy lékaři striktně drželi zákonů, pak se o příčině smrti svých nejbližších nedovíme. „Je to úkol pro nový parlament, aby tuhle nedokonalost napravil,“ vyzývá prezident Svazu pacientů Luboš Olejár a dodává, že novou ministryni zdravotnictví Marii Součkovou k tomu svaz již vyzval.

Co říkají paragrafy?

Paragraf 55 zák. o zdraví lidu č. 20 Sb. z r. 1966 mj. říká: „Každý zdravotnický pracovník je povinen zejména zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděl v souvislosti s výkonem svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sděluje se souhlasem ošetřované osoby nebo kdy byl této povinnosti zproštěn nadřízeným orgánem v důležitém státním zájmu…“ Právě podtržená slova mohou ze smrti nejbližších udělat velký otazník. Když pacient nedá souhlas, platí mlčenlivost lékařů a pozůstalí už nemají šanci dovědět se pravdu o příčině smrti. Paragraf 67b, odst. 10 pak vyjmenovává, kdo smí nahlížet do zdravotnické dokumentace. Profesí je tu hodně, ale pozůstalí chybějí. Nahlížet do dokumentace smějí například lékaři, zdravotní sestry, rehabilitační pracovníci, lékárníci, kliničtí psychologové, logopedové, pověření členové příslušné komory při šetření případů podléhajících disciplinární pravomoci, revizní lékaři zdravotních pojišťoven, soudní znalci v oboru zdravotnictví, lékaři správních úřadů, členové znaleckých komisí, pověření zdravotničtí pracovníci orgánů ochrany veřejného zdraví, lékaři orgánů sociálního zabezpečení, zaměstnanci státu ve zdravotnických zařízeních atd. Všichni jsou povinni zachovávat mlčenlivost. V taxativním výčtu ale pozůstalí chybějí. Ti tedy na to nárok nemají.

Václav Pergl, Právo, 5.8.2002

Ohodnoťte tento článek!