Neslyšící ve většině případů mluvený jazyk vůbec neznají

„To, že člověk neslyší, znamená také, že se potýká s psychickými problémy zapřičiněnými absolutním tichem.“ Někteří lidé se jako neslyšící již narodí. Sluchová vada u nich vzniká již v období prenatálního vývoje…

České Budějovice – Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, říká moudré úsloví. Mnohdy jej chápeme jako poklonu pouze těm, kteří se plynně domluví s cizinci, ačkoli i v rámci jedné národnosti lidé své řeči vzájemně nerozumí.

Řeč je o komunikaci neslyšících, jejíž problematiku dobře zná speciální pedagožka a tlumočnice do znakové řeči Mgr. Renata Brabcová.

Denně potkáváme neslyšící lidi ve městě, ale mnohdy jejich postižení ani nepostřehneme. Na světě jich žije asi 6 miliónů, každý šestý Evropan má sníženou sluchovou funkci. V České republice je těžké sluchové postižení diagnostikováno asi u 60 tisíc obyvatel, přičemž do komunity neslyšících se počítají jen lidé s praktickou nebo úplnou hluchotou.

„Jde o velice uzavřenou skupinu lidí. Nedá se říct s naprostou přesností, kolik neslyšících žije v Českých Budějovicích, jelikož ne všichni jsou evidováni. Řádově jde asi o 120 dospělých osob, přičemž devět desítek z nich je sdruženo v Klubu neslyšících v Nových Hodějovicích. Ti, pokud si právě neukazují, nejsou k rozeznání od ostatních, ale půjdete-li kolem restaurace Vatikán, určitě někoho z nich nevědomky potkáte. Tam se totiž rádi scházejí,“ prozrazuje Renata Brabcová.

„Hluchota je vada, která zůstává na první pohled skrytá. Přesto ale obnáší mnohá úskalí, především neschopnost slyšet, mluvit a plně porozumět čtenému textu,“ upozorňuje Brabcová.

„To, že člověk neslyší, znamená také, že se potýká s psychickými problémy zapřičiněnými absolutním tichem.“

Někteří lidé se jako neslyšící již narodí. Sluchová vada u nich vzniká již v období prenatálního vývoje a na vině bývá infekční onemocnění matky, užívání antibiotik v těhotenství, ale i mnohé jiné příčiny.

„Sluchový handicap ale může vzniknout i po narození. Bývá to způsobeno zánětem mozkových blan, boreliózou či úrazem. Pokud dítě ztratí sluch v prelingválním období – to znamená do sedmého roku života, tedy před vývojem řeči, je to, jako by nikdy neslyšelo. Nemá v tomto věku schopnost uchovat řeč a po čase je na tom stejně jako dítě, které se neslyšící narodilo.

Jestliže člověk přestane slyšet v postlingválním období, tedy když už je řeč vyvinutá, je schopný si v mozkovém centru řeči zafixovat schopnost mluvit a s pomocí foniatra a logopeda může být řeč uchována. Existuje i zvláštní skupina lidí, kteří nemají s komunitou neslyšících moc společného, a to jsou ohluchlé osoby, které o sluch přijdou v pozdějším věku následkem úrazu nebo těžší nemoci. Ti už se neučí znakovou řeč, ale je důležité, aby si ve spolupráci s logopedem uchovali vlastní řeč. Především melodii, intonaci, hlasitost. Je to podobné, jako když vám při nachlazení zalehnou uši a nemáte zpětnou sluchovou kontrolu, obzvlášť při zpívání. Když se člověk neslyší, jeho hlas zní nepřirozeně,“ přibližuje Renata Brabcová.

Tací lidé, pokud chtějí mluvené řeči rozumět, musí se naučit odezírat. Oproti nim jsou ve výhodě především staří lidé trpící stařeckou nedoslýchavostí. Ta se dá totiž korigovat sluchadly, se kterými je ale třeba se naučit správně slyšet. Dnešními pomůckami lze zesilovat jenom určité zvuky, třeba vyselektovat řeč od hluku z ulice, což normálně slyšící člověk dělá nevědomky.

Neslyšící osoby ale ve většině případů orální jazyk vůbec neznají. Nejsou přizpůsobeni k tomu, aby mluvili, tak se dorozumívají znakovou řečí.

„Ta je sama o sobě velice složitá. Je to vizuálně motorický jazyk, agramatický, to znamená, že nezná skloňování, časování, předložky a spojky. Pro neslyšící znakující osoby je proto velice těžké se domluvit se slyšícími. Naštěstí byl v roce 1998 přijat zákon o znakové řeči, podle kterého mají neslyšící děti nárok na výuku ve znakovém jazyce a neslyšící dospělí právo na tlumočníka,“ říká Renata Brabcová, jejíchž služeb neslyšící využívají převážně pro vyřizování úředních záležitostí či při návštěvě lékaře.

„Většinou se setkávám s kladným přijetím, nejčastěji ve zdravotnických zařízeních, kdy lékař i sestra bývají rádi, že mají komunikaci s pacientem ulehčenou. Zdaleka v roli tlumočníka nejsem pro zdravotní personál, ale především pro neslyšícího. Ten jinak mnohdy odchází z ordinace s receptem a ví, že má brát léky dvakrát denně, ale už není schopný porozumět, co mu vlastně je, jaká je příčina. Tlumočník se v takových případech stává současně důvěrníkem, který musí zachovávat diskrétnost,“ ví Renata Brabcová.

HANA SVÍTILOVÁ, Českobudějovické listy, 6.8.2002

Ohodnoťte tento článek!