Nové metody a postupy používané v moderní chirurgické praxi

…Obě zmíněné metody, jak použití stapleru, tak biofragmentačního prstence, mají své indikace, které jsou diktovány zejména jejich finanční náročností, takže většina našich klientů při odchodu z chirurgické kliniky stále v sobě odnáší spíše svědectví o dovednosti našich kolegů v ručním šití…

Lékař se již odedávna vyznačoval tím, že nahlížel nejen do pacientovy duše, ale též do různých jeho otvorů a dutin. V dřívějších dobách používal k fyzikálnímu vyšetřování různých více či méně jednoduchých zařízení, tuhých trubic, zrcátek a podobně. Pokud někdo z čtenářů v dřívějších dobách vyšetření podobnou metodou zažil, téměř jistě si je pamatuje ještě dnes. Přesto však prohlížení kupříkladu krku, jícnu, horních dýchacích cest, močových cest či konečných úseků tlustého střeva pomocí rigidního – tedy tuhého – endoskopu bylo ve své době velice přínosné a u mnoha pacientů přispělo ke správné a včasné diagnostice.

Endoskop stále dokonalejší

Nicméně poněkud stranou zůstával, a vzhledem k dostupné technice i musel zůstat, komfort nemocných. Teprve objev ohebných skleněných světlovodných vláken, celkem typicky učiněný původně ve Spojených státech a k technické dokonalosti poté dovedený v Japonsku, umožnil vytvoření a široké používání ohebných, flexibilních endoskopických přístrojů. Tyto endoskopy sice dnes existují již více než dvacet let, avšak díky různým firmám jsou upravovány ke stále větší dokonalosti a bezpečnosti.

V principu jde o svazek skleněných vláken, uspořádaných v tubus o šířce několika milimetrů až řádově jednoho centimetru. V tomto tubusu jsou však ještě čtyři táhla, ovládající pohyb jeho konce, skleněná vlákna vedoucí do prohlížené dutiny světlo, kanál na přívod vzduchu a vody k nafukování a oplachování, a konečně i tzv. pracovní kanál, kudy dovnitř zavádíme různé nástroje k diagnostickým či léčebným zákrokům.

Obrovskou výhodou těchto přístrojů jsou jejich daleko lepší snášenlivost většinou nemocných, významně nižší riziko a konečně i možnost přímé vizuální kontroly příslušného místa, včetně kupříkladu jeho zbarvení apod.

Velice důležitá je možnost využití této techniky k odběru vzorků pro další vyšetření či léčebné použití, jako například odstranění cizího tělesa, snesení některých nádorů, stavění krvácení apod. To všechno bez nutnosti operačního zákroku, s minimálními nároky na pacienta a s velice nízkými náklady. Tuto metodu lze dnes použít k prohlížení všech svrchu jmenovaných orgánů, jelikož pro všechny z nich byly vyvinuty a vyrobeny speciální endoskopické instrumenty, a to mnohdy navíc jak v dospělé, tak i v dětské verzi.

Na naší klinice používáme endoskopů již od roku 1982 pro vyšetřování horní (jícen, žaludek, dvanáctník) a dolní části trávicí trubice (tlusté střevo a konečník), takže ke konci roku 2000 jsme měli na svém kontě celkem přes jedenáct tisíc takových vyšetření.

Laparoskopie

Další, ještě modernější metodou používanou v posledních několika letech v chirurgii, tedy i na naší klinice, je laparoskopické operování. Princip spočívá v nafouknutí dutiny břišní plynem (lze však použít i pro jiné oblasti, kupříkladu oblast mezihrudí, kolenní kloub apod.), zavedení kamery, která pak snímá obraz uvnitř pacientova těla a elektronicky ho přenáší na obrazovku. Pod kontrolou zraku (díky kameře) pak zavádíme dalšími vstupy nástroje, s jejichž pomocí provádíme některé nitrobřišní či nitrokloubní operace.

Teoreticky vzato lze laparoskopicky v břiše operovat téměř všechno. Většina vyspělých a zodpovědných chirurgických pracovišť se však dnes soustředí pouze na operace některých vybraných orgánů jako žlučníku, kýl, včetně bráničních, červovitého přívěsku, některých výkonů na játrech apod. Po skončení výkonu se plyn z dutiny břišní vypustí a po vytažení vstupů se drobné otvory v břišní stěně zašijí.

Obrovskou výhodou těchto typů výkonů je skutečnost, že po nich v břiše prakticky nevznikají srůsty a vzhledem k nepatrnému narušení stěny břišní je pooperační průběh zpravidla téměř nebolestivý. Pacienti po laparoskopických výkonech mohou daleko dříve opustit lůžko, nemocnici i pracovní neschopnost.

Jiné nové metody

K moderním trendům v chirurgii patří bezesporu ještě celá řada metod. Chtěl bych se zmínit alespoň o nové možnosti spojování dutých orgánů – střev, jícnu, žaludku atd. Tato nová metoda spočívá v použití svorkovačů, tzv. staplerů, kterými se velice rychle a bezpečně spojují konce orgánů po odstranění jejich částí. Staplery k sobě fixují okraje dvojitou řadou drobných kovových svorek, které pak trvale zůstávají v tkáních.

Tam, kde je záhodno, aby v orgánech nezůstával po operaci pokud možno žádný cizorodý materiál (například při některých onemocněních střeva), se k napojení okrajů používá tzv. biofragmentační prstenec. Jeho největší výhodou je, že se po určité době (zhruba několik týdnů po operaci) celý rozpadne na malé kousky a se stolicí kompletně z těla odejde.

Obě zmíněné metody, jak použití stapleru, tak biofragmentačního prstence, mají své indikace, které jsou diktovány zejména jejich finanční náročností, takže většina našich klientů při odchodu z chirurgické kliniky stále v sobě odnáší spíše svědectví o dovednosti našich kolegů v ručním šití a vyšívání.

Trend, který se nemění

Dnešní článek jsem se snažil zaměřit opravdu jen na několik poznámek o novějších trendech v chirurgii, zaznamenaných na naší chirurgické klinice. Přesto bych chtěl na závěr zdůraznit, že bez ohledu na všechny moderní metody a výdobytky na našem pracovišti vždy vládl, a podle mého přesvědčení vládne i dnes, jeden trend daleko trvalejší a silnější: Je jím naše upřímná snaha pomoci všem, kteří se na nás v nemoci a obavách obrátí.

Doc. MUDr. KAREL ŠMEJKAL, Csc., chirurgická klinika Fakultní nemocnice v Hradci Králové

Ohodnoťte tento článek!