Obchod s lidskými zbytky

Šestapadesátiletý lékař Richard Zemánek z Kostelce na Hodonínsku je jedním z těch, kteří dokázali své znalosti a zkušenosti využít pro obchody s lidskými tkáněmi. Od minulé středy se ale píše odvrácená strana jeho kariéry…

Ze zemřelých se odebírá leccos. Z důležitých orgánů vévodí ledviny, srdce, někdy i játra, slinivka břišní či plíce. Bývají využívány především pro transplantace.

Daleko častěji se ale z těl mrtvých odebírají tkáně a buňky, jako například svalové obaly, oční rohovky, srdeční vaky či mozkové pleny. Těmto částem, pro něž existuje odosobněný terminus technicus „lidský biologický materiál“, věnují zvýšenou pozornost obchodníci, kteří zprostředkovávají jejich odběr, uskladnění a vývoz k dalšímu zpracování do ciziny. Na své si díky jejich platbám přijdou i patologové či soudní lékaři konající pitvy.

Skalická spojka

Šestapadesátiletý lékař Richard Zemánek z Kostelce na Hodonínsku je jedním z těch, kteří dokázali své znalosti a zkušenosti využít pro obchody s lidskými tkáněmi.

Od minulé středy se ale píše odvrácená strana jeho kariéry. Někdejší regionální kapacita v oboru patologie skončila v policejní vazbě v Senici na Slovensku. Zemánek byl slovenskými celníky zadržen ve středu 2. července na slovensko-českých hranicích, když se pokoušel do domoviny převézt chladicí boxy se šestnácti nádobami a sedmnácti zkumavkami obsahujícími blány osrdečníku, kostní štěpy a krev.

Látky pocházely z lidských těl pitvaných na patologii nemocnice v příhraničním slovenském městě Skalica. Zemánkovi je dodal jeho krajan a dobrý známý, primář zdejší patologie, osmašedesátiletý Josef Karásek. Také on skončil v rukou senických policistů.

Právě docenta v důchodu Karáska Zemánek doporučil letos na jaře řediteli skalické nemocnice Romanu Kerekešovi jako náhradu za slovenského primáře, který podal výpověď. Že oba muži zdejší patologii využijí k obchodu s lidskými částmi, prý ředitel netušil.

„Nikdy bych si to nemyslel, měli jsme zejména v pana Zemánka obrovskou důvěru,“ lituje Kerekeš, pod nímž se po ostrých vyjádřeních slovenského ministra zdravotnictví Rudolfa Zajace hýbe křeslo.

Není banka jako banka

Zemánek je mezi skalickými lékaři známým pojmem. V osmdesátých letech stál u zrodu zdejšího patologického oddělení a nemocnici průběžně vypomáhal až dosud.

Spolupráce kvetla i v první polovině devadesátých let, kdy byl ředitelem nedaleké nemocnice v moravském Kyjově a později tamtéž primářem patologie. V té době se mimochodem veřejně proslavil jako ošetřující lékař hladovkáře Miloslava Marečka a později o sobě dával vědět jako aktivní člen republikánské strany Miroslava Sládka.

V roce 1996 neúspěšně kandidoval do parlamentu na kandidátce Demokratické unie. Pro případ nezákonných odběrů lidských částí je podstatnější, že se v posledních letech živil jako majitel takzvané tkáňové banky. Tedy zdravotnického zařízení s ministerskou akreditací, které má oprávnění odebírat a vyvážet lidské tkáně.

Kontakty a renomé bohatě využíval na českých patologiích a ústavech soudního lékařství, odkud jeho banka získávala části lidských těl. Vyvážel je do ciziny, nejčastěji do Německa, kde vládne trhu především pobočka amerického koncernu Tutogen Medical. Lidské tkáně velmi nákladně zpracovává a vyrábí z nich takzvané bioimplantáty (viz rámeček Transplantace a bioimplantáty).

Zemánek začal velkou kariéru. Spolu s manželkou, rovněž lékařkou, a kolegy přednedávnem dokonce privatizoval polikliniku ve Veselí nad Moravou. Minulý týden ve Skalici ale v rozletu narazil. Na Slovensku je totiž na rozdíl od Česka odběr lidských tkání a orgánů, natož jejich vývoz, zakázán. „Nevěděl to, opravdu netušil, že se to tam nesmí,“ marně jej hájí manželka Ivana. Stejně jako Karáskovi i jejímu muži hrozí až pětileté vězení.

Výdělek jen pro někoho

Paradoxní je, že oba muži byli zatčeni za něco, co je v jejich domovině legální. Není to ovšem proto, že by Česko tolerovalo nezákonný obchod s lidskými ostatky. Naopak, zdejší legislativa je v této oblasti o poznání dál než u východních sousedů a vyrovnává se západoevropským standardům.

Zákonná úprava transplantací a odběrů, která na Slovensku chybí, je podle právních i lékařských expertů chvályhodnou skutečností, která mimo jiné pomáhá zachraňovat životy či rozvíjet lékařskou vědu.

Možnost nakládat s lidskými ostatky ale vytváří také pozoruhodnou schizofrenní situaci. Norma o darování, odběru a transplantacích tkání a orgánů na jedné straně říká, že části lidského těla nesmějí být předmětem jakéhokoliv finančního prospěchu pro osoby, kterým byly odňaty.

Za takovým ustanovením je logická snaha zabránit zoufalým pokusům řešit finanční tíseň například prodejem vlastní ledviny. Na druhé straně ale zákon umožňuje profit společnostem, které části lidských těl odebírají a poté prodávají farmaceutickým koncernům. Jako to dělala tkáňová banka doktora Zemánka. Samozřejmě v zákoně není ani slovo o prodeji, zato je tu ale formulka o „úhradě nákladů“, což je v praxi to samé.

Část mozku za šedesát

Česká norma o transplantacích a odběrech je stará necelý rok, odběry orgánů a tkání jsou ale v tuzemsku legální už z dob komunistického Československa. Některým patologům a soudním lékařům už na konci osmdesátých let zaručovaly nadstandardní příjmy. Ti, kteří pracují dosud v oboru, se o tom vesměs zdráhají mluvit. Bývalá soudní lékařka Tamara Tichá z Olomouce se debatě na toto téma nevyhýbá. Na Krajský ústav soudního lékařství a medicínského práva v hanácké metropoli nastoupila krátce po absolvování lékařské fakulty v roce 1987 a hned se stala součástí běžného mechanismu, který zde fungoval.

Sama jej dnes popisuje jako „takové malé letadlo“ podle obecně známé hry, v níž se ku muluje zisk od „pěšáků“ až po šéfy, kteří je řídí. „Stát měl uzavřenou smlouvu se zahraniční firmou, ta platila nějakého vysokého ministerského úředníka, trochu menší peníze od firmy měli lidé na krajích a okresech, kteří zajišťovali odběry v jednotlivých nemocnicích. Na konci jsme byli my, patologové a laboranti, kteří jsme části lidských těl odebírali,“ popisuje Tichá. Za rok si tehdy dokázala přilepšit zhruba o šest tisíc korun.

„Tehdy to byly docela slušné peníze, a to jsem byla úplný nováček, kolik brali ti zkušenější, nevím. Už vůbec si nedokážu představit, kolik museli mít ministerští úředníci. Určitě desetitisíce, ti nejvyšší možná statisíce,“ odhaduje bývalá soudní lékařka, která z oboru odešla v roce 1992. V její éře se odebírala hlavně hypofýza neboli podvěsek mozkový.

„Vzpomínám si, že za jeden jsem měla šedesát korun.“ Dnes se už hypofýza neodebírá, neboť hormony, které z ní farmaceutické firmy braly, se nahrazují jinak. Žádanou surovinou bývala a nadále zůstává třeba dura mater neboli tvrdá plena mozková.

„Za tu se, tuším, dávalo dvacet pět korun,“ sahá do paměti Tichá a zdůrazňuje, že nešlo o žádné „černé“ peníze bokem, ale řádně evidované platby. Systém podle bývalé doktorky přetrval beze změn i po roce 1989. „Není důvod, proč by to dnes nebylo stejné,“ je přesvědčená. Prý každý, kdo na patologii či soudním lékařství dělal či dodnes dělá, musí popsaný systém znát. Například přednosta Ústavu soudního lékařství na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně Miroslav Hirt ale říká, že o ničem takovém neví.

„Odběry se, alespoň co já znám, vždycky prováděly přes transplantologické centrum, které jednotlivým ústavům hradilo spíš jen materiál. Šlo o to, aby ústav, který odebírá, s tím neměl žádné výlohy.“

Chudí laboranti

Hirtův kolega ze Společnosti soudního lékařství a primář patologie na pražské Bulovce Michal Beran má ale jinou zkušenost. Dokládá, že si Tichá nevymýšlí. „Asi před šesti lety jsem dostal nabídku od jedné firmy, která se zabývá vývozem biologického materiálu, abychom pro ně dělali za peníze odběry. Vím, že to takhle někde jinde funguje, ale mně se ta nabídka nelíbila z etických důvodů,“ vysvětluje.

Spolupráci Bulovce nabízela pražská firma Medal, která vládla českému trhu po celá devadesátá léta. Nyní už ale nemá potřebnou akreditaci ministerstva zdravotnictví, a tak je mimo.

Další slova primáře Berana napovídají, proč. Medal po lékařích z Bulovky totiž například chtěl, aby se kvůli odhadu pravděpodobnosti výskytu viru HIV ptali pozůstalých na sexuální orientaci jejich zemřelých blízkých.

„Mělo se to psát do formulářů o odběrech, asi kvůli vyšším cenám za výkup,“ dodává Beran. Svým rozhodnutím nepotěšil nejen řadové doktory, ale ani laboranty, kteří jim při pitvách asistují. Mimochodem laboranti jsou údajně nejspodnějším článkem v platebním systému dealerských firem, nicméně i oni si díky placeným odběrům přilepšují. Při jejich průměrném platu devět tisíc hrubého měsíčně se nelze divit, že je Beranovo rozhodnutí rozladilo. „Snažím se jim to vynahrazovat vysokým osobním ohodnocením,“ říká bulovecký primář.

Patologické mlčení

Firma Medal, o níž byla řeč, měla v dobách své slávy podle některých údajů uzavřené smlouvy o odběrech až s patnácti českými nemocnicemi. Někdejší poslankyně ČSSD Eva Fischerová, která se v roce 2001 činností firmy Medal zabývala, zjistila, že jedna ze smluv byla uzavřena s děčínským špitálem. Ostatní ale zůstávají utajeny.

Ředitelům ústavů a primářům patologií se o sice legálních, nicméně eticky problematických odběrech tkání hovořit nechce. Dalo by se očekávat, že jedním z ústavů, kde k odběrům muselo docházet, je kyjovská nemocnice. To proto, že v době, na niž vzpomíná Tichá, byl jejím patologem dnes ve vazbě držený doktor Zemánek. Podle jeho budoucích aktivit lze předpokládat, že byl součástí popsaného „letadla“.

Zodpovědní lidé kyjovského špitálu ale o odběrech prý nevědí. „Pana Zemánka jsem znal, byl tu asi ještě rok po mém nástupu. Nevím, jak v jeho době, ale co jsem tu, tak jsme nic neodebírali a ani nebudeme. I kdyby mě o to někdo požádal,“ dušuje se nynější šéf kyjovské patologie Radek Kajzar. Ředitel nemocnice Petr Hudeček, který v roce 1991 Zemánka v čele ústavu vystřídal, jej doplňuje v podobném duchu.

„Nemocnice žádný biologický materiál neodebírá. Odběr drobných vzorků tkání z těl zemřelých se děje jen za účelem histologického vyšetření pro diagnostickou činnost.“ Zemánek měl po odchodu do soukromého sektoru prý nadále zájem s patologií v Kyjově spolupracovat, na to však ředitel Hudeček z blíže neurčených důvodů nepřistoupil. V souvislosti s odběry se mezi patology mluví také o dalších ústavech.

Například o mělnické či olomoucké nemocnici. Ta měla podle jednoho ze svých doktorů v minulých dnech dokonce dostat odkudsi nespecifikovanou objednávku na odběr lidské kůže. „Už se dělaly i nějaké posudky, zda na to přistoupíme či ne, ale nevím, jak to dopadlo,“ říká lékař, který si přeje zůstat v anonymitě.

Mluvčí olomoucké instituce Stanislav Kopečný minulou středu slíbil zjistit podrobnosti, do pátku už ale nebyl k zastižení. Ačkoliv experti vychvalují českou legislativu, že odběry a transplantace dokázala řádně ošetřit, současný stav zas k takovému optimismu nevybízí.

Zjednodušeně řečeno, zákon umožňuje, aby někdo vydělával na odběrech částí lidských těl. Děje se tak legálně, přesto většina doktorů a zástupců nemocnic tvrdí, že vlastně o ničem neví. Nikdo neodepře české medicíně, že dokáže k bohulibým účelům využívat orgány a tkáně z mrtvých těl, na druhou stranu netransparentní průběh odběru a dalšího nakládání s biologickým materiálem vzbuzuje mnohá podezření.

Transplantace a bioimplantáty

Transplantace lidských orgánů a odběry tkání a buněk se v Česku řídí takzvaným transplantačním zákonem, který platí teprve od září loňského roku. Do té doby tuto oblast ošetřovaly pouze nesourodé zákony a směrnice mnohdy ještě z osmdesátých let. Jedním z impulsů pro novou normu byl skandál ostravské nemocnice týkající se odběrů orgánů.

Počínání tamních lékařů se ukázalo jako dosti podivné, v některých případech z devadesátých let prý předčasně diagnostikovali smrt, chyby se objevily i v dokumentacích jednotlivých operací. Kvůli případu byla ustavena v roce 2000 poslanecká vyšetřovací komise, která se ale nedobrala k příliš konkrétním závěrům.

Nový zákon upravuje také vývoz lidského biologického materiálu ze země. Zajišťují jej takzvané tkáňové banky, které musejí mít k této činnosti povolení ministerstva zdravotnictví.

Lidské části se vozí především do Německa, kde se z nich vyrábějí takzvané bioimplantáty. Používají se především v rekonstrukční chirurgii, v traumatologii při řešení zlomenin, v neurochirurgii při operacích mozku, při zacelování defektů po vrozených vadách a podobně.

Petr Skočdopole, Týden, 9.7. 2003

Ohodnoťte tento článek!