Petr Novák: Kouzelník s očima

Oftalmolog, oční lékař, uznávaný odborník a úspěšný operatér. Je jedním z nejlepších odborníků na transplantaci oční rohovky v ČR. Rozbouřenou situaci v českém zdravotnictví glosuje…

klidným hlasem.

Je vám sedmatřicet let, už šestým rokem jste primářem v pražské vinohradské oční klinice a jedním z nejlepších operatérů a odborníků na transplantaci oční rohovky. Jak se to přihodí?

Jsem asi skutečně trochu výjimka. Měl jsem prostě štěstí. V osmdesátém osmém jsem skončil fakultu, rok jsem byl na vojně a byl jsem pevně rozhodnutý, že budu chirurg. Tehdejší pravidla ale vyžadovala červenou knížku, kterou jsem neměl, ani jsem ji mít nechtěl, tak jsem si rozhodně nemohl vybírat místo. Náhodou se naskytla nabídka na zdejší oční klinice, v oboru, který jsem ale v životě nechtěl dělat a který mi připadal pro chlapa jako něco strašně podřadného.

Takže očařem jste se stal z nouze?

Ano. Po škole jsem o oftalmologii věděl pramálo. Začínal jsem tady na klinice jako sekundární lékař, ale strašně jsem chtěl operovat. Přišlo mi nemožné, že bych se toho mohl vzdát. Tak jsem se trápil, trénoval a měl jsem štěstí na lidi. Tehdejší šéf, profesor Kolín, mi řekl: Nebuď blbej. Špatnejch chirurgů je hodně, ale jako dobrej oční chirurg to máš jako chlap mezi babama nejlepší. K oftalmologii mě v podstatě donutil. Já si totiž říkal, že kvůli tomu jsem přece šest let nestudoval. Dalším důležitým člověkem pro mě byl dnešní šéf a tehdejší primář profesor Kuchynka. Dnes, s odstupem času, toho nelituji.

Vnímáte lidské oko už jen z pohledu lékařského, nebo se ještě dokážete podívat ženě hluboce do očí, aniž byste zkoumal, jakou vadou trpí?

Takhle o tom neuvažuji. Když se na oko podíváte, zjistíte, že dokáže být krásné a pokaždé jiné. Je to asi nejdominantnější estetická část obličeje. V osobním životě hlavně vnímám, zda se mi lidi dívají do očí nebo jimi uhýbají. A pokud jsem v práci, nesnažím se vidět jen oči, ale pacienta.

Neodcizují se navzájem lékař a pacient?

Často přijdou do poradny pacienti a ukáže se, že vůbec nepřišli kvůli očím, ale jenom si popovídat, protože vědí, že je vyslechnu. Doktor je někdy jako farář.

Nevadí vám to?

Může být i nepříjemné, když mají pacienti tendenci přenášet své problémy na lékaře. Ten to ale nesmí připustit, jinak by se z toho zbláznil. A pokud se mi svěřují se skutečně závažnými problémy, musím mít pořád na paměti, že nejsem psychiatr a nemohu je zkoušet léčit sám.

Takže je vyslechnete, ale neradíte.

Přesně tak. Když přijde paní, že jí umřela dcera, samozřejmě že ji vyslechnu.

Jaká je vaše specializace?

Přední segment oka. I když je oko mrňavoučké, my si je ještě dělíme na několik částí. Mně tedy patří rohovka, duhovka a čočka. Další část mé práce je refrakční chirurgie, což znamená, že pacientům odstraňujeme dioptrie. Krátkozrakost, dalekozrakost a astigmatismus řešíme laserem nebo jinými operačními metodami.

Laserové operace oka jsou ale poměrně novou záležitostí.

Ano, to pro mě vlastně byla další výhoda, protože jsem začínal v době, kdy se začaly používat zcela nové operační postupy. Například šedý zákal se dříve odstraňoval velkým řezem na oku, kdy se otevřelo přední pouzdro čočky, ta se vymáčkla z oka ven a na její místo se implantovala tvrdá umělá čočka. To už je pravěk. Původní řez měl dvanáct milimetrů. Dnes to děláme tak, že se třímilimetrovým řezem do oka vsune ultrazvuková sonda, která čočku rozdrtí a odsaje. Tímto miniaturním otvorem tam rovnou vložíme měkkou umělou čočku, která se dá smotat do ruličky a ona se tam potom sama narovná.

Mezi kolegy jste znám hlavně jako odborník na transplantace rohovky.

To bylo další štěstí. U nás na klinice je pobočka baltimorské rohovkové tkáňové banky (International Federation of Eye Banks -pozn. red.), která zde byla v devadesátých letech otevřena jako jediná v republice, a díky tomu mám možnost dělat transplantace ve větší míře.

Lze předem určit, zda pacient rohovku přijme, nebo ne?

Ne, nelze.

Takže je to sázka do loterie?

Určitě ne, to bychom na tom byli dost špatně. Transplantace rohovky je vůbec nejúspěšnější transplantací v medicíně; daří se v devadesáti až pětadevadesáti procentech případů, což je z laického pohledu málo, ale z medicínského je to neskutečné číslo. Příčina je ta, že rohovková tkáň jako jediná neobsahuje cévy, takže není zapotřebí rozlišovat typy dárců rohovky.

Máte za sebou okolo pěti set transplantací. Ani jednou jste to nezkazil?

Nezkazil. Kdysi dávno jsem si jako student šil oblečení, protože v obchodech nebylo nic. Manželčina teta je švadlena, ta mi to nastříhala a mě to prostě bavilo. Možná se tomu budete smát, ale když dostanete do prstů cit pro jemnou práci, je to upotřebitelné i na transplantace. Když se podíváte, jak transplantovaná rohovka vypadá, vidíte, že je to v podstatě vyšívání. Zkazit přímo na operaci se nic nedá, ale to, co se dá zkazit, je těch deset procent pooperačních komplikací.

Hradí laserové operace pojišťovna stejně jako transplantace?

Ne, protože je to považováno za kosmetickou chirurgii.

Odstraňování krátkozrakosti, dalekozrakosti a astigmatismu je kosmetická záležitost?

Je jen na vás, jestli budete nosit brýle nebo ne. Není to nemoc v pravém smyslu. Všichni vědí, že na veškerou péči hrazenou v plném rozsahu náš stát nemá a nikdy mít nebude. U nás vlastně doteď neexistuje systém zdravotního připojištění. Udělalo se z toho politikum.

To je asi největší problém našeho zdravotnictví.

Ano. Před lety jsem byl na stáži v Belgii a měl jsem možnost srovnávat. Největším zážitkem pro mě bylo zjištění, že co se týče kvality péče a operací, jsme na tom lépe než oni. Ale co se týče pojištění, mají navrch.

V čem?

U nás přijde pacient k lékaři, ten ho ošetří, vypíše papíry, pošle je do pojišťovny a ta mu vrací peníze s odstupem tří měsíců i déle. Lékaři mají za svou práci body a nikdo neví, jaká bude cena bodu za půl roku. Je to nesmysl. V Belgii přijde pacient k doktorovi a buď zaplatí na místě hotově, nebo dostane složenku. S potvrzením o zaplacení jde do pojišťovny. S pojišťovnou se tak handrku je on a peníze jsou už tam, kde mají být. Podle mě je tento systém nejideálnější, ale u nás ho, myslím, nikdy mít nebudeme.

Jenže u nás by si určitě někteří pacienti nabírali složenky, které by neplatili.

Tam to tak nefunguje. Je to především v lidech. Mají třeba i instituci vězení pro dlužníky, ale to už je samozřejmě otázka legislativy.

Kterého z polistopadových ministrů zdravotnictví považujete za nejlepšího?

Žádného. Ministr nedělá politiku, tu dělá vláda. Problém je v tom, že vedení nemocnic a ministerstva je v rukou lékařů. Myslím si, že je to, a teď to přeženu, z ekonomického hlediska fabrika jako každá jiná.

V čele resortu by měl stát manažer?

Podle mě ano. Samozřejmě musí mít za sebou poradní sbor, který bude řešit odborné záležitosti.

Co říkáte na zdravotnické koncepce jednotlivých stran?

Když si přečtete jejich předvolební programy, tak tím, že se snaží získat co nejvíc voličů, odsouvají řešení zásadních problémů souvisejících se zdravotnictvím už od počátku devadesátých let na neurčito. Ale stejně jako se to ukázalo u penzijního připojištění, je to horký brambor, který se musí z ohně vyhodit.

Problémy se kupí, zdravotnictví je v neudržitelném stavu. Co s tím a proč „to“ podle vás zatím ještě neprasklo?

To si říkají všichni. Češi a Poláci jsou totiž specialisti na improvizaci. Zvlášť Češi. Zdravotnictví na principu „V ono to nějak dopadne“ u nás funguje už od začátku devadesátých let.

Peníze ve zdravotnictví nejsou. Z čeho se zaplatilo nové oční centrum, které jste u vás nedávno otevírali?

To je kapitola sama o sobě. Dostali jsme grant milion dolarů od americké nevládní organizace jménem Lions Club. Ministerstvo s tím mělo společného jen to, že nám dlouho nechtělo dát povolení, abychom ty peníze mohli použít. Tak dlouho, že jsme o grant málem přišli.

Vláda nedávno zdravotníkům zvýšila platy. Má to nějaký pozitivní efekt?

Už se to stalo dvakrát a upřímně řečeno je to proti zdravotníkům. Platy se sice zvýší, ale ty peníze nemocnici nikdo nedá. Takže se to řeší tak, že se seberou pohyblivé části mzdy, tedy odměny, a tím se ušetří na pevný plat. Jestliže takové zvýšení platu má za následek, že seberete peníze lidem, kteří dobře pracují a rozdáte je všem, je to přece jednoznačně kontraproduktivní.

Ale účel to splnilo. Vláda se může pochlubit před voliči.

To jsou gesta, která fungují negativně. Veřejnost si řekne: hele, zdravotníkům zase přidali, a zároveň se vedoucímu pracovníkovi sebrala jediná možnost oddělit od sebe lidi, kteří pracují a nepracují.

Myslíte si, že je vaše klinika u nás nejlepší?

Když řeknu, že ano, tak udělám zlou krev. Jestli je pro vás měřítkem, že máme nejvyšší počet operací, pak ano, ale pro nás je měřítkem spokojenost pacientů.

Nikdy vás nenapadlo začít pracovat v zahraničí?

Mám rodinu, takže to nejde, ale samozřejmě mě někdy napadne, že by bylo nejlepší odsud utéct. Myslím ale, že na této klinice mám, pominu-li stav našeho zdravotnictví, optimální podmínky. Chtěl jsem něco změnit a dostal jsem možnost. A když si vezmu třeba jen fakt, že americká nadace by nám nedala milion dolarů, kdyby nebyla přesvědčená o tom, že jsme kvalitní pracoviště, pak to potěší.

Co děláte, když nepracujete?

Problém je, že jsem pravidelně v práci od sedmi do sedmi, ale nejraději vypnu u televize a když to vyjde, chodím hrát squash.

Co plánujete dál?

Ještě pořád se mám co učit, ale chtěl bych přejít do soukromé praxe. Nechci však skončit jako doktor, který vydává předpisy. Nevydržel bych bez operování. Už teď chodím občas operovat do soukromých zařízení.

Takže soukromá klinika?

To zní pěkně, ale vezměte si, že jen vybavení operačního sálu stojí několik desítek milionů korun. Muselo by se dát dohromady víc lidí nebo někdo zřídí zdravotnické zařízení a bude ho pronajímat. Prostě jako na Západě.

*

MUDr. Petr Novák (37)

Je jedním z nejlepších odborníků na transplantaci oční rohovky v ČR. Pražský rodák absolvoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. První atestace v roce 1991, druhá v roce 1996. V roce 1989 začal pracovat na oční klinice Fakultní nemocnice na Královských Vinohradech, kde šestým rokem působí jako primář. Za sebou má přes deset tisíc operací. Je členem řady tuzemských a mezinárodních oftalmologických společností. Je ženatý a má dvě děti (18 a 12 let).

Krystyna Wanatowiczová, Týden, 29.4.2002

**

Ohodnoťte tento článek!