Placentární krev – zdroj života pro druhé

Placentární krev obsahuje vysoce kvalitní buňky, které (podobně jako kostní dřeň) zajišťují krvetvorbu, jsou schopné se množit a nahradit nemocné buňky. Před několika týdny odvezl kurýr z Prahy do americké Arizony vzácnou zásilku: placentární krev pro vážně nemocného jedenáctiletého chlapce…

Poprvé v historii poskytla Česká republika pupečníkovou krev jinému státu.

O pupečníkově neboli placentami krvi a jejích ojedinělých vlastnostech se ví teprve několik let – v roce 1990 seznámili Američan Hal Broxmeyer a Francouzka Eliane Glückmanová na kongresu o transplantaci kostní dřeně své kolegy z jiných zemí se závěry svého výzkumu. Zkoumali krev, která zůstává po porodu dítěte v placentě, z níž je zárodek v těle matky vyživován. Zjistili, že asi decilitr krve, jenž je možné po narození dítěte z takzvaného lůžka získat, obsahuje vysoce kvalitní buňky, které – podobně jako kostní dřeň – zajišťují krvetvorbu, jsou schopné se množit a nahradit nemocné buňky. U určitých chorob, například u leukemií nebo i vrozených poruch imunity, by se tedy pupečníková krev dala využít k transplantacím místo kostní dřeně.

Pouze pro děti

Profesorka Glückmanová nemluvila na kongresu do větru, mimořádné vlastnosti pupečníkové krve znala z praxe. V roce 1988 uskutečnila jako první na světě transplantaci pupečníkové krve. Její pětiletá pacientka dostala krev z placenty své mladší sestry – jako u všech ostatních transplantací hledají lékaři vhodné dárce nejprve mezi rodinnými příslušníky, s nimiž se příjemce orgánu či tkáně může nejvíce shodovat. Francouzská lékařka využila k záchraně dívky vlastně odpad, tím se totiž placenta i s cennou krví po porodu v podstatě stává. Jedinou nevýhodou pupečníkové krve zůstává její malé množství: zhruba 80 mililitrů, které speciálně vyškolená porodní asistentka získá z placenty, dokáže zachránit pacienta o váze 20 – 30 kilogramů. Zatím se tedy pupečníková krev transplantuje výhradně dětem, u dospělých na obnovu nemocných buněk většinou nestačí. Matce trpící leukemií se jako poslední šanci pokusili přednedávnem dát lékaři v Budapešti pupečníkovou krev z placenty jejího dítěte – pro pacientku jí však bylo málo.

Kdo může být dárcem?

Krev může dát kterákoliv zdravá žena. Odběr je bezbolestný a neohrožuje matku ani dítě. Krev se z placenty získává až po přestřižení pupeční šňůry, kdy už je dítě v péči lékařů. Žena, která se rozhodne poskytnout placentu k odběru krve, musí splňovat pouze několik základních podmínek: během těhotenství řádně docházet na kontroly a porodit na jedné z našich klinik, kde se tyto odběry provádějí (Fakultní nemocnice Praha-Motol, Všeobecná fakultní nemocnice Praha, Ústav péče o matku a dítě v Praze-Podolí, FN Brno-Bohunice, FN Hradec Králové a porodnice v Kutné Hoře). Před porodem, po něm a šest měsíců po narození dítěte se podrobí krevnímu rozboru, zda netrpí například žloutenkou typu B a C či nepřenáší virus HIV. Dítě je vyšetřeno pediatrem při pravidelné kontrole v půlroce. Pokud jsou podmínky splněny, je krev po porodu zmrazená tekutým dusíkem na minus 196 stupňů Celsia. Zatím se zdá, že vydrží téměř neomezeně dlouho.

Banky s krví

Od začátku devadesátých let odebírají světové porodnice pupečníkovou krev. U nás je možné darovat ji zatím na šesti uvedených místech. Pokud se „přespolní“ budoucí matka rozhodne krev po porodu darovat, musí se nechat „přeložit“ do nemocnice, kde tento zákrok provádějí. V návaznosti na odběry začaly v různých zemích vznikat banky pupečníkové krve. U nás byla založena v roce 1996 na půdě Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze, v současné době uchovává téměř 800 zmrazených štěpů. Přes pět set z nich je zařazeno do Národního registru dárců kostní dřeně při HLA centru IKEM – matka i dítě, jimž kdysi krev patřila, už byly po půlroce od porodu vyšetřeny a shledány zdravými. Protože naše banka spolupracuje s bankami jiných států, bylo pět našich štěpů předběžně vybráno pro konkrétní pacienty v zahraničí. První z nich byl v prosinci 2000 zaslán do USA. Pupečníkovou krev, podobně jako kostní dřeň, není možné transplantovat komukoliv. Imunologové velmi pečlivě vyšetřují takzvané HLA-antigeny: tedy jak se dárce shoduje s příjemcem a jaká je šance, že nemocný organismus přijme cizí tkáň.

Dva pacienti žijí

„U nás jsme zatím provedli šest zákroků, dva pacienti žijí bez známek onemocnění, u čtyřech se nepodařilo nemoc zastavit a po určitém čase zemřeli,“ říká MUDr. Petr Kobylka, CSc., vedoucí projektu Banka pupečníkové krve České republiky. Dá se tedy vůbec tvrdit, že pupečníková krev může zachránit život? Bezesporu. U tří ze čtyř případů totiž postoupila nemoc tak daleko, že jakákoli léčba byla téměř beznadějná. Transplantace pupečníkové krve mohla ještě situaci zvrátit. Lékaři transplantovali pupečníkovou krev od mladšího sourozence například romské dívce trpící vzácnou formou leukemie. Ač měla pacientka několik sourozenců a mnoho dalších příbuzných, s žádným se imunologicky neshodovala, a tudíž nešlo provést transplantaci kostní dřeně. Bohužel ani Placentární krev od právě narozeného sourozence ji už nezachránila. U čtvrtého pacienta, malého Patrika, který dostal krev od dárce z Itálie, se zákrok zdařil. Chlapec žil rok bez potíží. Ovšem vzhledem k tomu, že po každé transplantaci je přirozená imunita pacienta záměrně potlačena, Patrik nakonec zemřel na následky těžké chřipky.

První byl Lukáš

V roce 1994 bylo Lukášovi šest a umíral rodičům před očima. Odmalička byl velmi nemocný – infekce střídala infekci a nemocnice znal on i jeho rodiče víc než vlastní domov. Časem lékaři zjistili, že Lukáš trpí takzvaným LAD syndromem, ojedinělou vrozenou poruchou imunity – jeho bílé krvinky nedokázaly zlikvidovat bakterie vyvolávající nemoci. Ataky chorob se daly mírnit pouze vysokými dávkami antibiotik. Zatímco Lukášovi vrstevníci se chystali do první třídy, lékaři se snažili připravit jeho rodiče na chvíli, kdy už antibiotika nezaberou. „Byla to taková hromádka neštěstí,“ vzpomíná na Lukáše Věra Reichlová, psycholožka dětské motolské nemocnice. Malému bledému chlapci vypadaly zuby, rány na kůži bolestivě mokvaly, nebyl schopný vyjít do schodů. Hubl a nerostl. Nebylo mu pomoci. V té době jeho matka otěhotněla. Po genetickém vyšetření bylo jasné, že další syn bude zdravý. Lukášovi rodiče se dozvěděli o transplantacích pupečníkové krve – u nás nebyla do té doby zatím nikdy provedena, dokonce nebyl nikde ve světě pacient s LAD syndromem léčen tímto způsobem. Pupečníková krev ovšem představovala pro Lukáše jedinou šanci. „Tehdy jsme Lukášův případ dopodrobna konzultovali přímo s profesorkou Glückmanovou a nakonec jsme se rozhodli pro transplantaci,“ dodává doktor Kobylka. Lukášův bratr Dominik se narodil v srpnu roku 1994. V té době byl Lukáš v kritickém stavu. Se zákrokem museli lékaři motolské nemocnice dokonce chvíli počkat, než se stav malého pacienta zlepšil natolik, aby mohl transplantaci podstoupit. Měsíc poté, co dostal krev z bratrovy placenty, se začal měnit před očima. Vředy na kůži se mu zahojily, přestaly ho sužovat infekce, zesílil, vrátil se do něj život. Dnes je Lukášovi dvanáct a jeho bratrovi o šest méně. Do Lukáše by nikdo neřekl, že mu kdysi zbývalo několik dnů života.

Čí je krev?

Pupečníková krev od sourozence zachránila i dalšího nemocného chlapce. „Problém byl však v tom, že krve z placenty bylo málo a nestačila by ani pro dítě. Proto kromě pupečníkové krve dostal pacient i menší množství kostní dřeně,“ vysvětluje doktor Kobylka. Zatím se ještě nesetkal s tím, že by si u nás nějaká matka nechala při porodu odebrat krev z placenty a vymínila si, že ji chce zmrazit a uschovat pouze pro své rodinné příslušníky. V USA mají odběry pupečníkové krve komerčnější základ, za poplatek zhruba 60 dolarů ročně může laboratoř uchovat krev pouze pro nejbližší příbuzné dárkyně. Matky často argumentují tím, že chtějí krev zakonzervovat pro případ, že by vážně onemocnělo dítě, jemuž vlastně pupečníková krev a placenta patří. „Je to trochu scestný názor,“ namítá Petr Kobylka. „Pokud by se u dítěte někdy v budoucnu projevila porucha krvetvorby, těžko by se léčila stejnou tkání. Legislativa u nás neupravuje, komu vůbec patří odpad v podobě placenty. Matce? Dítěti, které z ní devět měsíců žilo? Státu? Nikomu? Zatím o ní rozhoduje rodička. „Pokud by se našla matka, která by trvala na tom, abychom jí krev uschovali, museli bychom takovou situaci řešit smlouvou a stanovili bychom stejně jako v USA nějaký poplatek,“ dodává doktor Kobylka. Zatím však matky, které u nás darují pupečníkovou krev, říkají: „Pokud najdete vhodného příjemce, tak ať mu poslouží ke zdraví.“

Dítě na součástky

Placentární krev nazývají hematologové metodou budoucnosti. Bude ovšem ještě třeba dořešit určitě etické otázky, které s ní souvisejí. Je například morální pořídit si další dítě jen proto, aby mohlo darovat několik kapek krve z lůžka svému nemocnému sourozenci? Doktor Petr Příhoda, který přednáší na Lékařské fakultě UK lékařskou etiku, se domnívá, že takovou pohnutku lze přijmout. Pozastavuje se však nad případem z října loňského roku, kdy si rodiče v USA vybrali zdravé embryo, aby zachránili své starší dítě. Manželé ze státu Colorado měli doma těžce nemocně dítě, postižené dědičnou poruchou tvorby kostní dřeně. Proto uměle počali téměř čtyřicet zárodků, z nichž jen jeden sliboval narození zdravého dítěte bez dědičné poruchy. Tento zárodek si matka vybrala a donosila, ostatní se nehodily. Po porodu dostalo starší dítě pupečníkovou krev svého sourozence. Případ vzbudil velký ohlas. Většina lidí zabývajících se etikou se zděsila. „Chápeme rodiče, kterým umírá dítě. Je ovšem poněkud scestné vyrábět a poté selektovat a likvidovat lidské zárodky, které se nehodí,“ říká Petr Příhoda.

Jednou i pro dospělé

Placentární krev je takový „div přírody“, že lékaři stále uvažují nad tím, jak jí získat co nejvíce. Doktor Kobylka podotýká, že je především nutné přesvědčit co nejvíce porodnic, aby odběry prováděly, a proškolit porodní asistentky. Nelze pominout ani to, že se štěpy musí uchovávat za určitých podmínek ve speciálně vybavených laboratořích. „Nemůžeme být zatím maximalisté. I kdyby se nám nakrásně někdy podařilo odebrat krev ze všech placent, které tu budou k dispozici, nebudeme mít dostatek prostor a financí ke skladování zmrazené krve,“ dodává. Lékaři také bádají nad tím, jak by se daly kvalitní buňky pupečníkové krve množit tak, aby jich byl dostatek pro dospělé pacienty. Lidem, kterým se zdá, že placentární krev zatím příliš zdraví nepřinesla, odpovídají: „Využívání krve z placent je zatím velmi mladá metoda. V medicíně nelze nic překotně uspěchat.“

MÍSTA, KDE SE U NÁS ODEBÍRÁ PUPEČNÍKOVÁ KREV

3 porodnice v Praze


1 porodnice v Brně


1 porodnice v Hradci Králové


1 porodnice v Kutné Hoře

Informace lze získat na internetové adrese www.bpk.cz

PLACENTA (podle Praktického slovníku medicíny)

neboli plodové lůžko vzniká v děloze těhotné ženy zčásti ze změněné sliznice dělohy, zčásti z tkání plodu. Ten je k placentě připoután pupečníkem (pupeční šňůrou). Placentou získává plod z krve matky kyslík a živiny a jejím prostřednictvím jsou odváděny z těla dítěte zplodiny. Důležitou funkcí placenty je i produkce hormonů potřebných pro udržení těhotenství. Plodové lůžko odchází z těla matky v takzvané třetí době porodní – tedy po porodu dítěte.

Marcela Kašpárková

Ohodnoťte tento článek!