Pokyn z unie: buďte štědřejší

Pod pojmem zdravotní turistika se rozumí cestování za účelem podrobení se lékařskému úkonu či léčení. Základem pro povolování zdravotní péče v některé zemi Evropské unie by měla být skutečnost, že požadovaná léčba nebo vyšetření se v České republice neprovádí…

Pod pojmem zdravotní turistika se rozumí cestování za účelem podrobení se lékařskému úkonu či léčení. Pacient jede za lékařským ošetřením do země, kde to vyjde levněji.

Vzhledem k tomu, že v civilizovaných státech jsou složité zákroky hrazeny ze zdravotního pojištění, pro samotného pacienta většinou nebývá finanční stránka podstatná, respektive viditelná. Pro zdravotní pojišťovny ale hraje ústřední roli.

Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) zatím podle svého mluvčího Jiřího Suttnera nepředpokládá, že by svým klientům povolovala ve větším rozsahu zdravotní péči v zahraničí. Opatrné budou i zaměstnanecké pojišťovny.

Základem pro povolování zdravotní péče v některé zemi Evropské unie by měla být skutečnost, že požadovaná léčba nebo vyšetření se v České republice neprovádí.

Německo: pojišťovny už mapují terén

Existuje ale i turistika opačným směrem, do Česka. Německé zdravotní pojišťovny už mapují situaci v českých zdravotnických zařízeních ve vzdálenosti do dvaceti, třiceti kilometrů od hranic. A naopak, česká zdravotnická zařízení, zejména ta příhraniční, se – patrně nikoli bezdůvodně – domnívají, že jejich vytíženost se v dohledné době výrazně zvýší.

Šestkrát levnější zdraví. Podmínky pro to vytváří nařízení Rady Evropy číslo 1408/71, které stanovuje principy koordinace systémů sociálního zabezpečení integrované Evropy.

Má přednost před národní legislativou a od května dopadne plnou silou i na Českou republiku. Pracuje mimo jiné s takovými pojmy, jako jedno pojištění nebo rovnost zacházení. Z toho druhého principu například vyplývá, že na českých hradech a zámcích si zazobaný cizinec na prohlídkový okruh pěkně připlatí, ale za zdravotní péči se bude účtovat všem stejně.

Incomingová zdravotní turistika

Modelový příklad incommingové zdravotní turistiky je následující. Hans Müller z Marienbergu se někde dozví, třeba ve své zdravotní pojišťovně, že žlučník mu mohou stejně dobře jako v rodném Sasku „udělat pár kilometrů za hranicemi v Česku, a to bez jakéhokoli doplatku.

Německá zdravotní pojišťovna mu k tomu vydá souhlas a potvrzení o nároku na pojištění. Pan Müller toto potvrzení předloží v Česku buď sám, nebo prostřednictvím lékaře tuzemské pojišťovně, dejme tomu VZP.

Ta jej zaregistruje a po dobu přechodného pobytu, či dokonce delšího bydlení pana Müllera v Česku se pro něj stává takzvanou výpomocnou pojišťovnou.

To znamená, že hradí náklady na jeho zdravotní péči v české nemocnici ve stejných cenách a termínech jako u svých pojištěnců, protože ji k tomu za-vazuje zmíněná evropská směrnice. O úhradu svých nákladů pak žádá kmenovou pojišťovnu pana Müllera.

Pojišťovny obávají, že finanční vyrovnání bude trvat leta

Kompenzace úhrad bývá záležitostí měsíců, kvartálů, ba i let. Mluvčí Suttner připomíná informace finské expertky, podle níž finská strana nyní vypořádává s německým partnerem roky 1994 a 1995. To je vzhledem k finančnímu napětí ve všech tuzemských zdravotních pojišťovnách výhled nemilý.

Už proto, že šéfové zahraničních zdravotních pojišťoven jsou povinni pečovat o svěřený majetek s péčí řádného hospodáře a využívat legální cesty jeho zhodnocení.

A česká cesta je nabíledni, uvědomíme-li si, že cena zdravotní péče je u nás šesti až desetinásobně nižší než v současných členských státech Evropské unie.

Široké krytí

Nejde ale jen o zdravotní turistiku. Česká republika bude po vstupu do EU povinna hradit zdravotní péči všem důchodcům pobírajícím český důchod a žijícím v některé zemi EU a rovněž jejich nezaopatřeným rodinným příslušníkům.

Obdobně bude nutné, aby se příslušná zdravotní pojišťovna postarala o nezaopatřené rodinné příslušníky cizinců, kteří byli vysláni do České republiky za prací a platí si u nás zdravotní pojištění. Tomu se říká zástupná platba a uplatňuje ji naprostá většina států EU.

V Česku se ale používá platba pojistného za individuálního pojištěnce. To znamená, že i nezaměstnaná manželka jako osoba bez zdanitelných příjmů si hradí pojistné sama a na děti hradí pojistné stát. Jiří Suttner tvrdí, že VZP na skutečnost, že český právní řád zástupnou platbu nezná, několikrát upozorňovala ministerstvo zdravotnictví.

Problém ale dosud nebyl vyřešen. Pokud vyřešen nebude – a vypadá to tak, protože princip zakotvuje i uvedená směrnice Rady EU – budou tuzemské zdravotní pojišťovny za nezaopatřené cizince platit.

V lepším případě v českých cenách, pokud rodina půjde za živitelem, v horším případě v zahraničních cenách, pokud nezaopatřená rodina dejme tomu německého manažera zůstane ve vlasti.

Problém spoluúčasti

Tato situace nejenže hrozí brzkým významným zatížením základního fondu veřejného zdravotního pojištění, ale je nepříznivá i pro zdravotnická zařízení, která se zaměřila na léčení náročnější zahraniční i tuzemské klientely za smluvní ceny a nejsou součástí veřejného zdravotního systému. Také jejich manažeři musí usilovat o zhodnocení majetku a nyní jim nebude do skoku.

Jak uvádí ředitelka pražského Canadian Medical Care Barbara Taušová, její centrum rodinné medicíny měsíčně navštíví asi tisíc pacientů. Pětaosmdesát procent jsou cizinci a z nich asi polovina ze států Evropské unie.

„Podpis smlouvy se zdravotní pojišťovnou by znamenal povinnost účtovat ceny podle veřejného zdravotního pojištění, uvádí Barbara Taušová. „To by při úrovni servisu, který poskytujeme, bylo ekonomicky neúnosné a znamenalo by to konec projektu.

Pokud budeme pokračovat ve zdravotní péči za smluvní ceny, je jasné, že budeme ve slabší pozici například vůči zahraničním korporacím, pro jejichž pracovníky zajišťujeme zdravotní péči a které samozřejmě dobře vědí, že se ocitáme ve tvrdších podmínkách.

Ekonomický poradce Canadian Medical Care Jan Oberman říká, že společnost zatím neví, jak bude dál postupovat. To je ovšem řečeno se značným smyslem pro dramatičnost sdělení.

Pro zdravotnické zařízení podobného typu není jiná možnost než pokračovat v poskytování nadstandardní péče za smluvní ceny. Jedná se ostatně o model dobře vyzkoušený ve světě. Oberman ale oprávněně upozorňuje na podstatný rozdíl, kterým je míra spoluúčasti pacienta.

Zatímco v České republice činí finanční spoluúčast pacienta na úhradě nákladů za zdravotní péči asi osm a půl procenta, průměr Evropské unie je pětadvacet procent.

A v Rakousku, které je s Českem srovnatelné společnou historií, způsobem života, mentalitou i počtem obyvatel, jsou podle Jana Obermana výdaje na zdravotní péči hrazeny ze zdravotního pojištění jen z padesáti procent. Zbytek je z dotací spolkové vlády a ze spoluúčasti pacientů.

Toho, co lze v Česku pořídit ze základního zdravotního pojištění, je podstatně víc než v západní Evropě. Přičemž podle expertů je česká zdravotní péče srovnatelná s vyspělým zahraničím jak pokud jde o odbornou kvalifikovanost lékařů a zdravotního personálu, tak většinou i pokud jde o přístrojové vybavení. Rozdíl je v pooperační péči a ve vztahu lékařů k pacientům, kde Česko značně zaostává.

Dost peněz

Ve studii nazvané Systém zdravotního pojištění před vstupem a po vstupu České republiky do Evropské unie, která vznikla na základě zadání ministerstva zdravotnictví, stojí, že vstup Česka do unie zatíží systém veřejného zdravotního pojištění dodatečnými náklady ve výši 1,2 až 1,3 miliardy korun.

Autoři ale uvádějí, že řada předpokladů je nejistých. V případě, že by se nepodařilo zvýšit úspěšnost výběru pojistného, může schodek dosáhnout až tří miliard.

Jiří Suttner přitom připomíná, že autoři například nezapracovali do svých odhadů výdaje za důchodce pobírající důchod z České republiky a jejich rodinné příslušníky trvale žijící v zahraničí, zejména na Slovensku a v Polsku. Takových důchodců je podle informací týdeníku EURO asi jedenadvacet tisíc a výdaje na ně také nebudou zanedbatelné.

Euro

Ohodnoťte tento článek!