Pomalu se vracíme zpět k opicím

…Přijde člověk a říká, že ho bolí záda už dva měsíce. Já se ho ptám, proč nepřišel dříve. A on odpoví: „Pan doktor mi dával prášky a injekce proti bolesti. Teď už to ale nezabírá, tak mě poslal k vám.“ Jenže to je od začátku špatně. Nechci se dotknout svých kolegů, ale někteří by měli rozpoznat, kdy člověku stačí prášky a kdy ho poslat okamžitě k nám…Co však samotní pacienti, jaké máte zkušenosti s nimi… Nechtějí se učit cvičit a raději by každý dostal masáže, elektroterapii, parafin a podobně, jenom ne cvičit…

Rehabilitační oddělení v každé nemocnici bývá tak trochu na pokraji zájmu, přitom by však svým významem a hlavně přínosem pro zdraví mělo patřit na hrot celého zdravotnického systému. O tom, zda tomu tak je, jsme si povídali s primářem rehabilitačního oddělení Okresní nemocnice ve Strakonicích MUDr. Luborem Janečkem a vrchní fyzioterapeutkou Danou Švecovou.

Mohou se vlivem současné doby – spěchu, stresu a pracovním vytížením – započítat do tzv. civilzačních chorob také rehabilitační záležitosti?

L.J. Zcela jistě a můžeme si za to sami. Důvodem je, že technika značně pokročila a lidé se flákají, pochopitelně ale po zdravotní stránce. Naši předkové se museli více hýbat a tím i posilovat své svaly. Neměli auta, takže chodili pěšky, neseděli u počítačů, neměli televize, zkrátka žili normálně.

D.Š. Ženy válely nudle, praly na valše, čímž si protahovaly svaly a neměly je zkrácené. Tvrdě pracovaly, ale byly zdravé a chodily rovně, zatímco dneska lidé chodí zkroucení a shrbení.

Projevuje se současný styl života už na dětech?

L.J. To je na tom to nejsmutnější, protože ve velké míře. Jedná se o neštěstí zvané počítač a televize, současní prckové u nich tráví půlku života. Počítač ještě akceptuji, protože ten budou možná v životě potřebovat, ale aby koukali na ty přiblbé seriály, které v televizi jdou, je zbytečné. Vždyť to všichni známe – ráno vyleze z postele, hned zapne televizi a čučí na ni až do oběda. Děkujme bohu, že ještě existují sporty, kde se mohou děti vyžít a vyřádit. I tady však hrozí jisté nebezpečí. Jde o to, že pokud se sportuje bezhlavě, může sport ublížit a ne pomoci.

(Dokončení na straně 11 )

(Pokračování ze strany 9)

Brr, to zní strašidelně . . .

L.J. Bohužel vidíme spoustu vadných držení těla a právě i u dětí, které na sporty chodí. Páni trenéři totiž zcela podceňují rozcvičky a nevěnují se jejich kvalitě. Je známé, že děti dneska strašně rostou, to je celosvětový fakt. Děti jsou vyšší než my a my zase než naši předkové a tak dále. Jasnou ukázku vývoje člověka v tomto směru můžeme vidět na prvním hradě, který navštívíme. Brnění pro dospělého rytíře by dnes nestačilo ani pro studenta střední školy. Tím chci říci, že se svaly kolem rychle rostoucích kostí natahují jako žvýkačka, ale jsou tím i slabší, což způsobuje špatné držení těla. Slabý sval neudrží dlouhou kost. Proto jsem všem trenérům žáčků a přípravek rozdal brožury o této problematice. Musí dělat rozvičku, tak ať ji dělají pořádně.

D.Š. Průšvih je také v nevhodném nebo přemrštěném posilování, protože málokterý trenér dělá strečink. Sval sice naroste na objemu, ale zkrátí se, takže málokteré dítě natáhne nohu tak, aby ji neprohlo v koleni. Právě toto zkrácení svalů nás smršťuje, chodíme jakoby zmačkaní.

Chtěla bych se však vrátit k něčemu jinému, a to k televizi a dítěti. V lidském těle totiž vše souvisí se vším. Když dítě kouká dlouho na obrazovku, tak strašně namáhá okohybné svaly. A tím pádem si zablokuje krční páteř. Proto děti bolí hlava, proto jsou tady u nás.

Znamená to, že se k vám na oddělení dostávají už malé děti?

L.J. Dostávají se sem tříleté děti, posílají nám je už z dětské neurologie. Co ale můžeme dělat s tříletým capartem? Základ naší práce spočívá v tom, že musíme mít aktivní spolupráci. Dělat se dá s šestiletým člověkem, ti menší se nás bojí.

Rehabilitace funguje jako poslední instituce a lidé k vám chodí až ve chvíli, kdy to bolí. To se vám asi moc nezamlouvá, že?

D.Š. Nikdo k nám nepřijde dříve, než ho začnou bolet záda, a přitom by právě to bylo nejlepší. Lidé si myslí, že když jsme odborné pracoviště, musí mít doporučení od svého praktického lékaře. To je ale zásadní omyl. Může k nám přijít každý, kdo si myslí, že mu pomůžeme.

L.J. Uvedu jiný příklad. Přijde člověk a říká, že ho bolí záda už dva měsíce. Já se ho ptám, proč nepřišel dříve. A on odpoví: „Pan doktor mi dával prášky a injekce proti bolesti. Teď už to ale nezabírá, tak mě poslal k vám.“ Jenže to je od začátku špatně. Nechci se dotknout svých kolegů, ale někteří by měli rozpoznat, kdy člověku stačí prášky a kdy ho poslat okamžitě k nám.

To jsme trochu „proprali“ lékaře. Co však samotní pacienti, jaké máte zkušenosti s nimi?

D.Š. Všelijaké, ale v jednom jsou všichni stejní. Nechtějí se učit cvičit a raději by každý dostal masáže, elektroterapii, parafin a podobně, jenom ne cvičit. A když už musí cvičit, tak jenom u nás, doma už ne. Máme v kartotéce mnoho lidí, kteří se nám vracejí se stejnými zdravotními problémy, ale cviky už neumějí. Takže je učíme znovu, čímž ztrácíme drahocenný čas.

Žijeme ve velmi uspěchané a hektické době. Myslíte, že když se člověk celý den honí, že má ještě večer chuť cvičit a relaxovat? Devět z deseti se svalí na gauč, něco dobrého zbaští a čučí na televizi. Z vašeho pohledu hřích jako hrom, očima hříšníka odpočinek a úleva. Kde je tedy zlatá střední cesta?

L.J. Ta asi neexistuje, prostě se musíme naučit myslet i na sebe. Jenomže lidé mají strach o práci a myslí si, že když tam nebudou, přijdou o ni. Tak raději baští prášky a doufají, že jim pomohou.

D.Š. Zamysleme se sami nad sebou. My sice máme právo se léčit, ale také povinnost dbát o své zdraví. To už není otázka politiky nebo firem, zda zbudují pro své zaměstnance malé tělocvičny. Je to jenom v nás, musíme chtít o sebe dbát. A pravda je taková, že my nechceme. Jsme na to moc pohodlní, vždyť Češi jsou jeden z nejtlustších národů na světě. A začíná to už u dětí, podívejte se, kolik jich má nadváhu.

Nestrašíte tak trochu?

D.Š. Vůbec ne. Po revoluci se doslova přejídají více než před ní a dětská obezita stále stoupá. Rodiče a babičky jim přejí, přecpávají je, jenom ať našemu chudáčkovi nekručí v břiše. Jenomže pokud dítě založí na tloustnutí už v útlém věku, tak se toho nezbaví a zvláště těžké to mají děti, které k otylosti mají sklony. Jejich svaly a klouby jsou mladé na to, aby tu váhu udržely. Takže ze strachu, aby děti netrpěly hlady, vyrábíme budoucí pacienty lázní, rehabilitací a ozdravoven. Méně by v tomto případě bylo více.

PETR ŠKOTKO, Listy Strakonicka, 9.6.2001

Pomalu se vracíme zpět k opicím
Ohodnoťte tento článek!