Přítomnost rodičů během resuscitace jejich dítěte

Na pediatrické jednotce intenzivní péče Fakultní nemocnice v Leidenu v Holandsku byla zahájena netradiční pilotní studie.
Jejím cílem je zjistit, jaký vliv má přítomnost rodičů během resuscitace na všechny zúčastněné osoby – děti, rodiče a zdravotnický personál….

Holandsko vyzkoušelo pilotní projekt

Na pediatrické jednotce intenzivní péče Fakultní nemocnice v Leidenu v Holandsku byla zahájena netradiční pilotní studie.

Jejím cílem je zjistit, jaký vliv má přítomnost rodičů během resuscitace na všechny zúčastněné osoby – děti, rodiče a zdravotnický personál.

O studii informuje server www.espnic.org (European Society of Paediatric and Neonatal Intensive Care).

Proč byla zahájena tato studie

Z literatury, a hlavně z klinické praxe je známo, že přítomnost rodičů během přijetí dítěte do nemocnice a během hospitalizace je jak pro dítě, tak pro rodiče přínosná.

Přestože lékaři i sestry byli přesvědčeni, že rodiče by neměli být konfrontováni s bolestnými výkony, které musí jejich dítě podstoupit, zjistilo se, že většina rodičů chce být přítomna u svého potomka.

Holandská asociace dětských sester se usnesla, že rodiče mají právo být s dítětem během resuscitace. Totéž doporučila i Holandská pediatrická společnost.

Studie měla odpovědět na následující otázky:

* Je resuscitace za přítomnosti rodičů vůbec proveditelná?

* Za jakých podmínek by měla KPCR probíhat?

* Bude tato zkušenost přínosná pro rodiče i jejich děti?

* Může mít přítomnost rodičů negativní dopad na práci resuscitačního týmu?

Prvním krokem bylo seznámit všechny zaměstnance jednotky intenzivní péče se záměrem studie, vyslechnout všechna jejich pro a proti a dojít ke konsenzu a souhlasu s jednotným postupem. To se podařilo. Problém však byl opakovaně s externisty – konsiliáři, kteří nebyli emocionálně připraveni takovou situaci zvládnout.

Překvapením bylo, že většina zaměstnanců považovala přítomnost rodičů u KPCR za přínos pro rodiče, ale za negativní pro resuscitační tým.

Studie předpokládala, že rodiče budou mít možnost na vlastní oči vidět, jak resuscitace probíhala, a nebudou si muset domýšlet, co se vlastně během záchrany dítěte dělo.

Budou se moci postupně smířit s tím, že se blíží ztráta milované bytosti. Nebude to pro ně následně takový šok, jako kdyby stáli v ústraní. Na druhou stranu resuscitační tým může být stresován „dozorem“ rodičů při velmi vypjatých a hektických situacích.

Zvláště pokud se akce nevyvíjí tak, jak by chtěli. Rodiče totiž vše bedlivě sledují, hodnotí a případný neprofesionální výkon v nich vyvolá pocit nedůvěry. Zaměstnanci pediatrické jednotky intenzivní péče FN Leiden se tomu snaží předcházet pravidelným nácvikem resuscitace a zdokonalováním komunikačních schopností členů týmu.

Většina obtíží totiž pramenila z nejistoty při „nezaběhaných“ postupech a situacích. Zdravotníci se obávali, že by rodiče mohli nutit tým pokračovat v resuscitaci i tehdy, když už bude zcela jasné, že situace pacienta je beznadějná. To se během studie stalo pouze jedenkrát.

Důvodem však nebyla nespokojenost s postupem zdravotnického týmu. Rodiče si jen přáli, aby jejich dítě nezemřelo. Vznikly rovněž obavy, zda budou mít zdravotníci v resuscitační místnosti dostatek místa, zda jim rodiče nebudou překážet či zda rodiče nebudou personál nebo nemocnici následně vinit z úkonů, které jako laici nesprávně vyhodnotí.

Rodiče se však spokojili jen s malým prostorem, a pokud se s personálem již znali, pak resuscitace probíhala klidně a bez zmatků. Horší byla situace, pokud k resuscitaci došlo „zcela nečekaně“ nebo pokud se rodiče a resuscitační tým navzájem dosud neznali.

Důležitým úkolem bylo patřičně a empaticky poučit rodiče o možnosti setrvat se svým dítětem až do posledního okamžiku jeho života. Personál se rozhodl informovat rodiče prostřednictvím brožurek, které pacienti dostávají při každém přijetí do nemocnice.

Z nich se mohli dozvědět, že pokud by došlo k resuscitaci, mohou i nadále být přítomni u svého dítěte. V týmu byl vždy jeden předem určený člen, který rodiče resuscitací „provázel“ a aktuálně je informoval o probíhajících postupech a o stavu dítěte.

Nyní je již zcela normální, že tým zaměstnanců pediatrické jednotky intenzivní péče FN Leiden umožňuje rodičům, aby byli během KPCR u dítěte přítomni. Někdy sami rodiče odejdou, ale vědí, že se mohou ke svému dítěti kdykoliv vrátit.

Závěry studie

Studie byla rozšířena na všechna dětská oddělení a jednotky intenzivní péče Fakultní nemocnice v Leidenu. Možná bude jednoho dne přítomnost rodičů u resuscitace stejně přirozená jako rooming-in.

Zdroj: www.espnic.org-medical info-overview studies

MUDr. Kateřina Fabichová

externí, spolupracovnice

Ohodnoťte tento článek!