Smutná smrt v Česku

První a v médiích dosud nepublikovaný průzkum ukazuje, v jak nedůstojných podmínkách končí život Čechů: poslední chvíle tráví většina umírajících opuštěná, bez psychické podpory, často v bolestech a za nezájmu okolí…

Studie přináší otřesná fakta o podmínkách umírání

Ročně zemře v České republice zhruba sto deset tisíc lidí, ve většině případů tak, jak si to zcela jistě nikdy nepřáli. Ukazuje to studie občanského sdružení Cesta domů, financovaného Nadací Open Society Fund Praha. Dokument Umírání a paliativní péče v České republice u nás vůbec poprvé mapuje situaci umírajících. Potvrzuje nepříznivý stav, který dlouhodobě přetrvává a který téměř nikdo nemá snahu řešit.

Lidé se například podle výzkumné části studie shodují, že by nechtěli umřít v nemocnici, léčebně dlouhodobě nemocných či v domově důchodců. Nakonec však právě v těchto zařízeních končí svůj život sedm z deseti lidí. Největší strach má velká část populace z toho, že je při umírání bude trápit bolest, samota a odloučení od blízkých či psychické potíže. Jejich obavy jsou oprávněné: existuje velká pravděpodobnost, že je něco z toho skutečně potká.

Horký brambor

Pokud jde o místa, kde život lidí nejčastěji končí, Česká republika se nijak zásadně neliší od vyspělých zemí Evropy a Spojených států. Většina umírá v nemocnicích nebo léčebnách dlouhodobě nemocných (viz graf Kde lidé umírají nejčastěji). Do velké míry je to dáno tím, že se změnily příčiny smrti. Před sto lety šlo o infekční choroby a úrazy spojené s poměrně rychlým úmrtím. Dnes kosí populaci zejména nemoci oběhové soustavy a případy rakoviny táhnoucí se léta. Poslední měsíce a roky života jsou lidé odkázáni na péči lékařů. Obvykle končí na onkologii nebo na nemocniční interně. Na rozdíl od západní Evropy či USA, kde lékaři v nemocnicích většinou obstojně zvládají fyzickou a psychickou péči o umírající, z prostředí českých špitálů přichází jedna hrůzostrašná historka za druhou. O tom, jak personál nejevil o nevyléčitelně nemocného, tudíž neperspektivního pacienta zájem, o ztrátě soukromí, o špatném zacházení, o důchodcích oblečených jen do ponižujících „andělíčků“ (košile rozstřižená vzadu, která se zavazuje u krku) či o hromadném a navíc zbytečném cévkování. Jednotlivá oddělení si umírající pacienty přehazují jako horký brambor a příbuzní nemají kde s nimi v klidu hovořit. Často se od lékařů vůbec nedozvědí, že přichází „poslední hodinka“ jejich blízkého. Nakonec umírá opuštěný, bez podpory a přítomnosti nejbližších.

To jsme nebrali

K zástupu kritiků péče o umírající se přitom paradoxně řadí také lékaři, kteří se ve většině případů o lidi v posledních dnech, týdnech či měsících života starají. Skoro osmdesát šest procent onkologů například soudí, že v Česku je úroveň péče spíše nebo velmi špatná, totéž si myslí přes dvě třetiny internistů. Přiznávají, že by se tato oblast měla zlepšit, ale zároveň většina neví, jak na to.

Vysvětlení nabízí lékařka Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí v České republice (hospic je zařízení speciálně určené pro důstojný odchod nevyléčitelně nemocných). „Na fakultě na to lékaře nikdo nepřipravil. Oni se tam učí léčit, ale ne řešit situace, kdy už nemocnému není pomoci,“ říká. To ostatně potvrzuje průzkum mezi mediky. Skoro sedmdesát osm procent oslovených studentů uvedlo, že během výuky neměli žádnou přednášku nebo seminář, který by se zabýval otázkami umírání.

Důsledky se projevují v praxi. S umírajícím pacientem buď lékaři úplně přestanou komunikovat a kromě pěti minut na ranní vizitě se tváří, že neexistuje. Nebo je naopak léčí, ačkoliv vědí, že už to nemá žádný smysl. Alibisticky tvrdí, že dělají, co mohou, jenže organismus člověka na konci života už vyšetření a medikamenty pouze zatěžují.

Rozhodnout o aktivním ukončení léčby umí jen málokdo. „Máme povinnost léčit, ale ne prodlužovat utrpení pacienta, protože to představuje utrpení nejen pro něj, ale prodlužuje se tím i stres celé rodiny. Invazivní léčbu v situacích, kdy není šance na vyléčení, často prosazují zejména mladí lékaři,“ připustil v rozhovoru pro TÝDEN přední český onkolog a hematolog Pavel Klener. Ani veřejné mínění není v postojích k ukončení aktivní léčby jednotné. Rozruch a negativní reakce vyvolalo v polovině loňského roku prohlášení onkologů, že již nebudou dávat cytostatika lidem, u nichž tato léčba ztratila smysl. Důvody, proč doktoři cytostatika nepřestávají ordinovat ani pacientům na smrtelné posteli, jsou podle tehdejšího prohlášení místopředsedy onkologické společnosti Jiřího Vorlíčka dva. „Je to výhodnější pro obě strany. Lékař pacientovi nemusí vysvětlovat, že léčba nezabírá, a pacient v sobě nemusí překonávat problém, že je nevyléčitelně nemocný,“ uvedl Vorlíček pro Zdravotnictví a medicína.

Rozhodnutí o změně léčebného režimu vyžaduje velkou zkušenost. Méně zběhlí lékaři mají strach, že by porušili Hippokratovu přísahu, nebo se snaží uplatňovat za každou cenu teorii získanou ve škole. „O nemocného se v žádném případě nepřestáváme starat, léčbu však upravíme tak, aby směřovala ke zmírnění obtíží,“ řekl před časem Klener.

Chci ho domů

Ne všichni lidé také musejí skončit život v nemocnici. Mnozí by mohli zůstat doma, tomu však nepřeje současný systém zdravotnictví a často ani samotní příbuzní. „Lidé utíkají před otázkami smrti, utíkají i před smutkem, který je s ní spojen,“ vysvětluje spoluautorka studie o umírání Jindřiška Prokopová. Jinými slovy: moderní společnost si žádá flexibilní, úspěšné a bezproblémové jedince. Starý nemohoucí člověk je z tohoto hlediska nežádoucí. Jeho skon navíc každému připomíná vlastní smrtelnost, kterou si lidé odmítají připouštět. „Dřív to bylo úplně jinak, více lidí umíralo v mladším věku, existovala dětská úmrtnost, mladí lidé podléhali infekčním chorobám. Generace našich babiček a prababiček se potkávaly se smrtí od dětství. Umíralo se doma, tak to bylo něco naprosto přirozeného,“ vysvětluje lékařka Svatošová. K překonání těžkých chvil pomáhaly rituály, díky nimž člověk věděl, co má dělat. Postupovalo se krok za krokem: svolal se farář, rodina, zapálily svíčky. Zvyky však vymizely s nástupem socialismu a spolu s rozvojem medicíny se smrt přesunula do nemocnic a léčeben dlouhodobě nemocných. Ti, kdo se i dnes chtějí o svého blízkého postarat doma, narážejí na jeden problém za druhým. Musejí si sami hradit drtivou většinu pomůcek, obtížně se jim daří zajistit tlumení bolesti. Mnozí praktičtí lékaři totiž nechtějí injekce s morfiem předepisovat ani píchat (léky jsou drahé a doktoři se morfinu bojí) a jiné, nové možnosti řešení neznají. Až polovina praktiků podle studie připouští, že bolest vlastně ani léčit neumí. „Na ošetřování příbuzní nedostanou volno v práci. Například v Rakousku existuje pro tyto lidi jakási doba hájení. Zaměstnavatel jim nemůže dát výpověď, pokud mají doma někoho na smrtelné posteli,“ vysvětluje ředitelka domácího hospice Martina Špinková. Jestliže se rodina rozhodne, že příbuzného umístí v hospicu, na péči musí připlácet, kdežto v nemocnici je vše „zadarmo“. Také proto v současnosti umírá doma ročně jen asi pět tisíc Čechů. „V umírání doma a v nemocnici je obrovský rozdíl, ale nelze to zase příliš idealizovat. Doma je výhodou důvěrně známé prostředí, ale chybí tam odbornost. V nemocnici je to přesně naopak. Tam je každý odborník, ale zase schází lidskost,“ shrnuje své zkušenosti Svatošová.

Ve světě nabízí umírajícím všestrannou pomoc takzvaná paliativní medicína. Využívá se tam, kde prostředky běžných léčebných postupů, ale také síla a schopnosti nejbližšího okolí často selhávají. U nás si na ni zákonodárci vzpomněli až letos, kdy byla jako specializační obor zařazena do zákona o podmínkách získání a uznání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnických povolání. „Úroveň péče o lidi na konci života lze kromě jiného proměnit také ochotou a odvahou s nimi o jejich situaci komunikovat,“ dodává spoluatorka studie Prokopová. Od peripetií, kterými umírající a jejich rodiny procházejí, nicméně úřady dávají ruce pryč. Žádná naše státní instituce kvalitu péče o umírající systematicky nemonitoruje a ani pozůstalým nikdo nevěnuje dlouhodobou pozornost. První nevládní studie na toto téma bude v polovině května oficiálně zveřejněna v Senátu.

Týden, Kateřina Svobodová, 3.5.2004

Ohodnoťte tento článek!