Současný stav vývoje inhalačního inzulínu

V průběhu posledních osmdesát let je jediným způsobem podávání inzulínu pacientům s diabetem jeho subkutánní aplikace. Ta však nemá optimální farmakodynamické vlastnosti – absorpce do krevního řečiště (dokonce i při použití rychle působících inzulínových analogů) není tak rychlá, aby se dosáhlo přesného napodobení fyziologické prandiální sekrece inzulínu…

Navíc je injekční způsob aplikace pro pacienty značně nepříjemný.

Inhalační inzulín: první dostupná alternativa

Hledání alternativních cest podání probíhá už od objevu inzulínu. Způsoby, které byly detailně zkoumány z hlediska klinického využití, zahrnují dermální, perorální, nasální a pulmonální cestu.

Vývoj dermálního, perorálního a nasálního způsobu podání inzulínu narazil na řadu praktických problémů, a tak se v současné době zdá, že inhalační inzulín bude prvním dostupným alternativním způsobem podání.

Vývoj inhalačních inzulínů je těsně spojen s objevem moderních inhalátorů, k němuž došlo zhruba před 15 lety. Ty generují aerosol s takovou distribucí rozměru částic, která umožňuje usazování inzulínu hluboko v plicích, tj. v alveolech.

V současné době je v klinických fázích vývoje řada inzulínových inhalátorů (viz tabulka 1), které se liší například formou použitého inzulínu (prášek, roztok, umělé částice), titrací dávky, velikostí, vahou nebo způsobem ovládání přístroje.

Klinické experimentální studie ukazují, že farmakodynamické účinky inhalačního inzulínu jsou přinejmenším stejně dobré, jako je tomu u subkutánních injekcí krátkodobě působících inzulínů.

U některých typů inhalátorů je farmakodynamický účinek dokonce lepší, než bylo pozorováno při subkutánní aplikaci rychle působících inzulínových analogů.

Prandiální subsituce u určité skupiny pacientů

Klinické studie naznačují, že inhalační inzulíny by mohly být prospěšné především jako prandiální substituce inzulínu u těch pacientů s diabetem II. typu, kteří se silně brání injekcím a zůstávají proto na perorálních přípravcích i v situaci, kdy je indikována léčba inzulínem.

Většina projektů vývoje inhalačního inzulínu se zaměřila na prandiální přísun. Proto je pravděpodobné, že řada pacientů bude nadále potřebovat jednu až dvě injekce dlouhodobě působícího inzulínu denně pro pokrytí bazální inzulínové potřeby.

Farmakodynamické účinkyinhalačního inzulínu jsoupřinejmenším stejně dobré,jako je tomu u subkutánních injekcíkrátkodobě působících inzulínů.U některých typů inhalátorů jefarmakodynamický účinek dokoncelepší, než bylo pozorováno přisubkutánní aplikaci rychle působícíchinzulínových analogů.

Inzulín je v aerosolu (ať už se jedná o prášek či o roztok) nerovnoměrně rozdělen mezi částice s různým rozměrem a vlastnostmi. Proto nelze očekávat, že inhalační inzulín bude poskytovat 100 % aplikované dávky.

Několik studií s inhalačním inzulínem ukázalo, že relativní biologická dostupnost/účinnost je přibližně 10 %, tj. dávka inhalačního inzulínu musí být desetkrát vyšší než dávka subkutánně aplikovaného inzulínu, abychom získali srovnatelný metabolický efekt.

Náklady léčby inhalačním inzulínem jsou tak výrazně vyšší než při subkutánním podání. Otázkou tedy je, zda a za jakých okolností budou zdravotní pojišťovny hradit tuto formu inzulínové terapie.

Vzhledem k tomu, že metabolický účinek inhalačního inzulínu je srovnatelný s účinkem současné subkutánní terapie, je příjemnější způsob aplikace hlavním argumentem v jeho prospěch.

Pro některé skupiny pacientů je právě tento argument nejsilnější a může u nich přispět k rozhodnutí přijmout inzulínovou terapii. Inhalační inzulín by tak mohl zlepšit metabolickou kontrolu a prevenci dlouhodobých komplikací u určitých skupin pacientů.

Vedlejší účinky pozorované ve fázi III klinických studií prodloužily vývoj inhalačního inzulínu o několik let, protože bylo potřeba uskutečnit dodatečné studie dlouhodobé bezpečnosti.

ZDROJ:
Br J Diabetes Vasc Dis 4(5):295-301, 2004.
www.medscape.com

Výsledky těchto studií však ukázaly, že se zvýšená stimulace produkce protilátek proti inzulínu po určité době zastavila a zaznamenané změny plicních funkcí byly minimální či reversibilní.

Předpokládá se také, že po inhalaci inzulínu dochází k ukládání částic s jeho obsahem ve výstelce menších dýchacích cest a alveolů.

Vysoké koncentrace inzulínu by mohly stimulovat proliferaci lokálních buněk a fungovat jako nádorový promotor. Týká se to především osob vystavených karcinogenům, jako je například tabákový kouř.

Výsledky předklinických pokusů na zvířatech vypadají nadějně, ale vzhledem k možné dlouhodobé expozici pacientů je to oblast, která do budoucna vyžaduje důkladné přezkoumání.

Na základě výsledků bezpečnostních studií přijaly v únoru 2004 evropské úřady (EMEA) žádost o povolení k uvedení prvního inhalačního inzulínu na trh. Zdá se tedy, že po několika desetiletích vývoje je konečně schůdná alternativní cesta podání inzulínu na dosah.

Porovnání inzulínových inhlalačních systémů najdete v tištěnýchZdraví.Euro.cz č. 10

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Nový pohled na prevenci diabetu
Metabolický syndrom a inzulínová rezistence
Deriváty sulfonylurey jsou u gestačního diabetu stejně účinné jako inzulín
Nový test na diabetes 1. typu
Metabolický syndrom a inzulínová rezistence

Olga De Beuckelaerová, www.Zdravi.Euro.cz

autorka je externí spolupracovnicí redakce

www.Zdraví.Euro.cz NA DIGITÁLNÍCH TABULÍCH V METRU:
Diabetici budou mít možná k dispozici novou, pohodlnější alternativu užívání inzulínu. Vědci pracují na tom, aby pacienti mohli látku inhalovat. Pokud by diabetici mohli místo jehel používat inhalátory, inzulín by se v jejich těle lépe vstřebával. Otázkou ale je, do jaké míry budou zdravotní pojišťovny tento způsob léčby hradit.
Ohodnoťte tento článek!