Studie má zmapovat potřeby příbuzných na ARO

Titulní obrázek

Od května probíhá studie, která má zmapovat potřeby příbuzných pacientů na pracovištích typu ARO/JIP. „Ptáme se příbuzných, zda rozumí třem základním věcem. Proč se jejich blízký na ARO/JIP dostal, jak těžký je jeho stav a jak je rámcově léčen. Chceme vědět, zda jsou naše vysvětlení a informace srozumitelné a adekvátně podávané,“ říká pro Zdraví.Euro.cz koordinátorka studie, MUDr. Kateřina Urbancová…

Společnost anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny organizuje národní multicentrickou studii DEPRESS (DEPRession and anxiEty in family memberS of ICU patientS in the Czech and Slovak Republic).

Jde o deskriptivní dotazníkovou studii, která má zmapovat potřeby příbuzných/blízkých pacientů hospitalizovaných na pracovištích typu ARO/JIP a míru stresu, kterou pociťují. V širším kontextu bude též zjišťovat míru porozumění a jejich spokojenost s komunikací se zdravotnickým personálem.

„Jde o dobrovolnou, nehonorovanou studii, které se podle odhadů zúčastní přibližně 25 center v České republice a na Slovensku,“ říká v rozhovoru pro Zdraví.Euro.cz koordinátorka projektu, MUDr. Kateřina Urbancová.

Kdo konkrétně bude dotazníky pacientům rozdávat a kdo s nimi bude vést rozhovor?

O tom, že se oddělení účastní této studie, budou příbuzní informováni nejčastěji od ošetřujícího lékaře, který je s dotazníkovým šetřením seznámí a dá jim k dispozici též písemnou informaci o studii (viz příloha – Informační dopis pro příbuzné). Je na příbuzných, zda budou mít zájem se takové studie účastnit, nebo nikoliv. Jsme si vědomi toho, že je-li jejich blízký hospitalizován v intenzivní péči, jsou v nelehké situaci. Budeme samozřejmě respektovat jejich rozhodnutí, zda budou či nebudou chtít věnovat svůj čas vyplnění dotazníků.

Studie má v širším kontextu zjišťovat míru porozumění lékařského personálu a spokojenost pacientů s komunikací se zdravotnickým personálem. Nemohou některé nemocnice chápat studii spíše jako test kvality jejich pracoviště?

Domnívám se, že nikoliv, protože informace budou zpracovávany anonymně, ředitelství nemocnice nebude mít přístup k výsledkům pro konkrétní (své) pracoviště. Ošetřující personál se tudíž nemusí obávat negativního dopadu v případě nespokojenosti příbuzných. Ale v určitém smyslu se pro samotné oddelení o jakýsi „test kvality“ jedná. Jinými slovy: oddělení, která se studie účastní, si nechají dobrovolně od příbuzných „nastavit zrcadlo“ v oblasti komunikace. Zeptáme se příbuzných: „rozumíte tomu, jak vám situaci vysvětlujeme? Můžeme vám ve vaší těžké situaci nějak pomoci? Máte pocit, že jsme k vám vstřícní? Vyhovují vám návštěvní hodiny? a podobně. Cílem není utvořit „pořadí“ nemocnic, výsledek bude analyzován vcelku a měl by sloužit pro obecnější diskusi na toto téma v rámci lékařského kongresu. Jedná se o první projekt takového druhu v ČR/SR.

Co když nemocnici vyjde hodnocení negativně. Nemůže se management rozhodnout takové výsledky neodevzdat? Jak je zajištěno, že vyplněné dotazníky neodevzdají jen ta pracoviště, která se nemají „za co stydět“?

Všichni investigátoři (tedy tým resuscitačního oddělení nebo tým jednotky intenzivní péče) jsou instruováni tak, aby uváděli veškeré informace pečlivě a pravdivě. Pacienti mají možnost své odpovědi odevzdat v zalepené obálce nebo do boxu, určeného pro všechny dotazníky, který bude umístěn na oddělení. Tento způsob zajištění anonymity a objektivity odpovídá omezeným finančním prostředkům, které pro studii máme k dispozici. Přes všechny námitky k metodice (falšování výsledku, ev. neodevzdání „negativních“ dotazníků), nám přesto přijde podstatné se o realizaci takového projektu v našem kontextu pokusit. Pokud bude zájem o tento první, pilotní projekt, jistě se napříště budou lépe shánět finanční prostředky k zajištění dokonalejší metodiky.

K účasti na studii motivujete nemocnice tím, že budou uvedeny jako spoluautoři studie. Jaké praktické výhody takové spoluautorství nemocnicím přináší?

Rozhodli jsme se pro to z důvodu, že účastníci studie nejsou honorováni a alternativní možností motivace je spoluautorství na publikaci. U fakultních nemocnic je publikační aktivita součástí profilu činnosti klinik, u nefakultních nemocnic je to příležitost pro lékaře „přiučit se“, jak se publikace tvoří. Může to být navíc pro ně i užitečný příspěvek do profesního životopisu.

V informacích o studii se uvádí: „Poslední část dotazníku má za cíl objektivizovat údaje o porozumění informacím o zdravotním stavu a poskytované péči prostřednictvím tří otázek, které klade tazatel/ošetřující lékař a zaznamená do příslušného listu odpovědi respondentů“. Lze konkretizovat přesné znění těchto tří otázek?

Pacienti v intenzivní/resuscitační péči jsou často „napojeni“ na složité přístroje (dýchací přístroj, umělá ledvina), mají zavedeno několik katetrů, jimiž dostávájí nepřetržitě léky podporující např. srdeční činnost, silná antibiotika… Jsou v tzv. umělém spánku, zdánlivě působí klidně a stabilizovaně. Někdy je skutečně velice obtížné obyčejnými slovy vysvětlit (a pochopit), že pod „umělým spánkem“ probíhá boj o život, o čas a jaká je šance na to, že dopadne dobře nebo špatně.

Koordinátory studie jsou: MUDr. Kateřina Urbancová (Paříž),doc. MUDr. Vladimír Černý (Hradec Králové)a pracovní skupina studie DEPRESS. Máte-li zájem o účast, bližší infoZDE

V našem dotazníku se příbuzných ptáme, zda rozumí základním třem věcem. Proč se jejich blízký na ARO/JIP dostal, jak těžký je jeho stav a čím / jak rámcově je léčen. Chceme vědět, zda naše vysvětlení a informace jsou pro příbuzné srozumitelné a adekvátně podávané. Ze zahraniční literatury se ukazuje, že zejména tíže stavu a jeho reverzibilita je pro příbuzné nejobtížněji pochopitelná a zdravotníkům se také nejobtížněji vysvětluje (více než 50% příbuzných dobře neporozumí). O tom, jaká je situace v českém/slovenském nemocničním prostředí není prakticky známo vůbec nic.

Jak konkrétně budou výstupy ze studie využity? Budete na základě nich sestavovat například „příručku pro komunikaci personálu ARO/JIP s pacienty“?

Standardizace postupů léčby je trendem v dnešní době a z klinických studií vyplývá, že tento postup je skutečně účinný. Tedy jakási standardizace komunikace – nebo brožura/příručka ke komunikaci? Tento postup se jistě nabízí, (ostatně nedávno byl ověřen v rozsáhlé francouzské studii a publikován v New England Journal of Medicine). Bylo by ovšem třeba ověřit, že i v postkomunistických zemích, kde je vztah pacient/příbuznýlékař přece jen stále velmi paternalistický, by tento model fungoval. Autorům studie jde především o získání zpětné vazby od příbuzných, o reflexi našeho způsobu komunikace, o pohled zvenku – jak nás vidí příbuzní našich pacientů, o rozpoutání odborné diskuse na téma role komunikace v intenzivní a resuscitační péči a v neposlední řadě o vytvoření sítě pracovišť, která by se této problematice chtěla systematicky věnovat.

Iva Bezděková, www.Zdravi.Euro.cz

Ohodnoťte tento článek!