Syndrom profesionálního vyhoření

Nejčastěji a s nejhorším dopadem postihuje syndrom vyhoření pracovníky ve zdravotnictví – primáři počínaje, zřízenci konče. Na permanentní stres lékařů předznamenávající riziko vzniku „burn-out“ syndromu již delší dobu poukazují…

Když stará dáma požádala pečovatelku v domově důchodců o prášky na spaní, dostala místo pilulek pořádně nafackováno. „Já vás nenávidím, vy starý mrchy! Zabiju vás! Všechny vás tu pozabíjím,“ řvala na ni pečovatelka, než ji odtáhly kolegyně. A přitom byla do té chvíle na své svěřence milá a o stařečky se chtěla starat už jako malá dívka ve školce. Nevysvětlitelné? Ne – syndrom profesionálního vyhoření.

Na začátku bývají vysoké cíle, ideály, nadšení, předsevzetí. Na konci někdy zůstávají jen zpustošené duše i těla kdysi vážených lékařů, soudců, učitelů, manažerů. Přesně tak nemilosrdně funguje syndrom profesionálního vyhoření (burnout syndrom). MUDr. J. K. byl lékař, jehož kroky řídil odkudsi seshora sám Hippokrates. Mezinárodní věhlas, noci strávené v záplavě odborných publikací či u lůžek nemocných, s nimiž si už poněkud nad rámec svých lékařských povinností povídal o tom, že naděje neumírá nikdy. Pak, z ničeho nic, ubylo jak publikací, tak podaných rukou. Začal chátrat, uzavírat se přede všemi včetně rodiny. Onkologické pacientce při vizitě řekl: „Na vaši rakovinu vám seru!“ Žena v tu chvíli ještě netušila, že ona se nakonec uzdraví, ale že mnohem hůře je na tom onen cynický doktor. Tou dobou už totiž hořel jasným plamenem.

Že hoříte, nepoznáte

První zmínky o diagnóze profesionálního vyhoření se objevily v polovině sedmdesátých let. Americký psychiatr H. J. Freudenberger z agentury pro alternativní zdravotní péči postřehl u některých pracovníků postupné vytrácení zaujetí pro práci, kombinované s naprostým emočním vyčerpáním. To vše doprovázely i symptomy tělesné. Pak vyšlo najevo, že nejde o ojedinělé případy, ale o celospolečenský problém. Odborníci, kteří začali do tématu postupně pronikat, přicházeli k takřka děsivým závěrům. Absolutně nejohroženějšími byli hned podle prvních výsledků ti, kteří se do své práce vrhali s největším nadšením. Především zdravotní sestry, lékaři, ale i policisté, sociální pracovníci, prostě všichni, jejichž hlavní náplní bylo pomáhat lidem. Když se jejich vznešené cíle a ideály začaly postupně vytrácet a oni zjišťovali, že realita je na hony vzdálená původním představám, vplížil se jim do života syndrom vyhoření. Jedním z nejzávažnějších problémů je i skutečnost, že člověk, který začal plápolat, na sobě nic divného nepozoruje. A nepomohou mu ani lidé z jeho bezprostředního okolí. Ti totiž většinou připisují agresivní, cynické jednání stresu a běžnému pracovnímu přetížení.

Taková hodná pošťačka to byla.

Paní Ludmila nosila lidem nejen psaní a složenky, ale i dobrou náladu. Její trasa v okolí menšího moravského města měřila skoro deset kilometrů a pokaždé se u vrat zastavila na kus řeči. Někteří, většinou ti starší, ji pozvali dál – jen tak, na kafíčko, i když jim třeba žádnou poštu nepřinesla. Za dlouhé roky se tak stala dokonalou součástí kraje a bylo jen málo lidí, kteří ji přímo a osobně neznali. „I když je tady pořád špatné počasí, každý den k nám přijde sluníčko,“ říkalo se o ní. Pak se ale Ludmila začala uzavírat do sebe. Nejprve ubylo návštěv u lidiček na každodenní trase, pak už nepřijímala kafíčková pozvání vůbec. Nakonec jen hodila dopisy do schránky a pádila dál. Na pozdrav v letu něco nesrozumitelného zamumlala a rychle pryč. Pryč od lidí. Po čase se jí v okolí začali bát. Jednou prý dokonce napadla důchodce, který se ji pokusil pozvat na panáčka. Pak sprostě řvala na dvě vyděšené školačky. Syndrom profesionálního vyhoření se u ní rozbujel naplno. Nenáviděla lidi, nesnášela své okolí. A nikdo, ani ona sama, vlastně netušil proč. Její příběh naštěstí neskončil tragicky – sebevraždou – dostalo se jí odborné pomoci, takže nakonec změnila práci. Přestala se dennodenně stýkat s lidmi a život zase nabral normální obrátky.

Vymyká se jakékoliv kontrole

V devadesátých letech začíná „burnout“ syndrom budit výraznější obavy i u našich odborníků. Profesor Jaro Křivohlavý například v měsíčníku Praktický lékař výstižně píše: „Převládá strnulost, mimika se zmrazí a stává se strohou, tvář nabývá kamenného vzezření, kineze vykazuje zmenšenou četnost i sníženou velikost pohybů, gestika se omezuje na nejzákladnější společenskou normu. Pozorujeme i podstatné snížení slovní produkce, zvýšené používání stereotypních frází a klišé, malou slovní i stylistickou invenci a tvořivost, radikální snížení drobných minidialogů a uzavírání se dané osoby do vlastní ulity.“ Syndrom profesionálního vyhoření postupem času figuruje u stále větší škály povolání – soudci, novináři, pracovníci pošt, bachaři, politici, manažeři, úředníci, dokonce i pojišťovací a reklamní agenti. Všichni ti jsou vystaveni riziku, že jejich přílišné nadšení do práce prohraje v boji s realitou, což po čase může vést k pocitu zklamání či osobního selhání. K frustraci, prohlubující se a dlouho trvající depresi, k plíživým náladám bezvýchodnosti a beznaděje, k představám ztráty smyslu života. Ruku v ruce s psychickými problémy jdou v případě vyhoření problémy fyzické – únava, slabost, bolesti u srdce, zažívací problémy, dýchací obtíže, bolesti hlavy, poruchy krevního tlaku, spánku atd. atd. Ohrožené bývají sociální a rodinné vztahy nemocného zejména vzhledem k jeho podrážděnosti, lhostejnosti, nezájmu o kohokoliv. Postižení mnohdy vypadávají ze základních principů etikety, zanedbávají osobní hygienu, podléhají vyloženě asociálnímu jednání. Laiky bývá „burn-out“ syndrom mnohdy zaměňován za stres. Rozdíl je však patrný. Zatímco stres můžeme mít jakž takž pod kontrolou, vyhoření, ač stresem způsobené, se jakékoliv kontrole vymyká. Případy mnohdy končívají sebevraždou nebo aspoň pokusem o ni. Závislostí na alkoholu či jiných drogách. Naprostou deziluzí a sebezničením.

Sebevraždy doktorů

Nejčastěji a s nejhorším dopadem postihuje syndrom vyhoření pracovníky ve zdravotnictví – primáři počínaje, zřízenci konče. Na permanentní stres lékařů předznamenávající riziko vzniku „burn-out“ syndromu již delší dobu poukazují oni sami. – Například na skutečnost, že lékař jen velmi těžko přiznává sobě i jiným své stresové obtíže. Že zatajuje úzkost, strach, neklid, únavu, slabost, nervozitu, neschopnost soustředit se. Že se stoupající vnitřní tenzí stoupá spotřeba léků, cigaret a alkoholu . „Když lékaři ve stresu zklidňující léky, cigarety nebo alkohol nedostačují, jde v pseudoléčbě eventuálně ještě o krůček dále. Je na dně, a proto sáhne k drogám, ztrácí zájem o svou lékařskou práci, o své pacienty, odbývá je, předepisuje jim další a další farmakoterapeutika, jen aby s nimi nemusel mluvit. Začíná být lhostejný, třeba i cynický. Nastupuje syndrom vyprahlosti, vyhořelosti, amorální prázdnoty.“ napsal v odborné stati prof. MUDr. Ota Gregor. V nejkrajnějších případech bez odborné psychiatrické či psychologické pomoci může syndrom vyhoření končit sebevraždou. Podle odborných pramenů je například v Británii či USA počet sebevražd lékařů třikrát vyšší než u ostatní populace, ve Finsku dvakrát vyšší a podle dalších zdrojů se sedm procent lékařů stane někdy během svého života alkoholiky. Podle psychiatričky MUDr. Tamary Tošnerové je za vznik syndromu vyhoření odpovědný z velké části zaměstnavatel. Právě ten by měl svým pracovníkům vytvořit příznivé podmínky a právě on by měl postřehnout, je-li někdo z jeho podřízených zmíněnými symptomy ohrožen, a situaci urychleně řešit. V zahraničí vzali problém natolik vážně, že v americké Společnosti lékařů existuje zvláštní sekce starající se o kolegy v extrémních chorobných stavech. V Británii existují poradny pro lékaře v tísni i s anonymní telefonní linkou. Obrátí-li se na tamní odborníky lékař s tím, že z chování jiného kolegy soudí, že ten se potýká s psychickými obtížemi, spojí se dotyčný konzultant s postiženým a nabídne mu pomoc. U nás zatím podobné organizace nepůsobí. Nápadnou změnu v chování MUDr. J. K. z úvodu článku a jeho neurvalé chování k pacientům řešila několikrát pouze etická komise České lékařské komory.

Nejčastější příznaky

Na psychické úrovni:

* dominuje pocit, že dlouhé a namáhavé úsilí trvá již nadměrně dlouho a efektivita snažení je v porovnání s vynaloženou námahou nepatrná

* výrazný pocit celkového, především pak duševního vyčerpání

* únava je popisována dosti expresivně („mám toho po krk“, „jsem už úplně na dně“, „jsem k smrti unaven“.)

* převažuje depresivní ladění, pocity smutku, frustrace, bezvýchodnosti a beznaděje

* objevuje se přesvědčení o vlastní postradatelnosti až bezcennosti

* projevy negativismu, cynismu ve vztahu k osobám, jež jsou součástí práce

* sebelítost

* pokles až naprostá ztráta zájmu o témata související s profesí

* redukce činnosti na rutinní postupy, užívání stereotypních frází a klišé

Na úrovni fyzické:

* stav celkové únavy organismu, apatie, ochablost

* rychlá unavitelnost dostavující se po krátkých etapách relativního zotavení

* vegetativní obtíže: bolesti u srdce, zažívací obtíže, lapání po dechu

* bolesti hlavy

* poruchy spánku

* přetrvávající celková tenze

* zvýšené riziko vzniku závislostí všeho druhu

Definice:

* Vyhoření je proces vedoucí od nadměrného pracovního zatížení k napětí, podrážděnosti, vyčerpanosti. Pracovník se stává netečným, krutým, cynickým.

* Vyhoření je postupná ztráta ideálů, energie, smysluplnosti.

* Vyhoření je stav tělesného, emočního a duševního vyčerpání. Nedostatku energie, chronické únavy, slabosti. Pocitů bezmoci, beznaděje, chycení do pasti. Negativních postojů vůči sobě, práci, životu vůbec.

* Setkali jste se na vašem pracovišti se syndromem profesionálního vyhoření a jak mu předcházíte?

„Ano setkal. Zpočátku se tím nikdo moc rád nechlubí, ale nakonec se většinou svěří. Dá se to poznat například tak, že když jdete kolem třídy, kde je vyhořelý kantor, je tam velký řev, na chodbách při dozoru jsou na takového učitele žáci dost drzí. Někteří se dostanou do apatie a rovnou odcházejí, jiní řvou na děti, nebo to zkoušejí s jinými metodami. V zásadě dost trpí a nakonec chtějí poradit, avšak to je již většinou překročen hraniční bod. Předcházet problémům s vyhořením se dá podle mě prevencí. Začínajícímu kantorovi by měl pomoci zkušený učitel, pokud jde o třídního učitele, měl by co nejdříve vyjet se třídou třeba na školu v přírodě. A nejít do všeho s přehnaným očekáváním. Když jsem začínal, přišel ke mně starý kolega a řekl: Ze začátku je potřeba přísnost, na úsměvy je dost času.“

(Michal Voldřich, ředitel Základní školy Sázavská, Praha)

Změna je život

S psychiatričkou MUDr. Tamarou Tošnerovou o tom, jak na syndrom profesionálního vyhoření.

* Existuje nějaký návod – kuchařka – jak sám poznat, že mě zasáhl syndrom vyhoření?

Ne, sám člověk to na sobě nepozná. Lze ale vytypovat ohrožená pracoviště a tam už se starat, aby k něčemu takovému nedocházelo.

* Takže by na vše měl myslet především zaměstnavatel?

Ano. Samotné kolektivy by na to měly být připraveny. Především tam, kde se pracuje s problematickou klientelou, kde není očekávaný úspěch takový a kde je větší procento sebevražd. Poměrně důležité je měnit i pracovní zařazení.

* Jak se dají problémy spojené s vyhořením řešit?

Pracoviště musí být především připraveno – o problémech je důležité mluvit a neskrývat je. Například v Rakousku začal u praktických lékařů růst počet sebevražd – a bylo to tím, že za sebe neměli náhradu, neměli alternaci. Nakonec do problému vstoupila jejich lékařská komora tím, že nastavila pravidla a lékaři se museli střídat. I oni museli vidět, že mají za sebe náhradu, že všechno nemusí řešit sami.

* Kam až může syndrom vyhoření dospět?

Agrese vůči sobě samotnému může v krajním případě skončit sebevraždou. Ale samozřejmě se obrací i navenek proti okolí, vůči klientele, a v tom je syndrom velmi nebezpečný. S čím větším nadšením, s čím většími ideály vstupuji do zaměstnání, tak tím bývají důsledky horší. Raději to tolik neprožívat, méně očekávat. Například zdravotní sestry – ony přicházejí s tím, že jdou zachraňovat lidi, mají velké cíle.

* Když už hoříme, jak se můžeme zachránit? Čím se uhasíme?

Někdy to už skutečně nejde jinak a musí dojít ke změně pracoviště. Nemusíme přímo změnit obor, ale spíše omezit či zrušit samotnou práci s lidmi. Po čase, když to jde, se může postižený vrátit. Změna je život. Je také důležité, pokud to je možné, uvědomit si hned v počátku alespoň soubor základních jasných indicií: ano, já najednou nesnáším lidi, nechci s nimi mluvit a nejradši bych je zavraždil. Hádám se, jsem nebezpečný jak klientele, tak doma, hádám se všude, nenávidím kontakt s lidmi. A ptát se proč.

* Může zjistit mé okolí, že začínám vyhasínat?

Někdy, ale často může být zasaženo celé oddělení. Takové pracoviště poznáte jen zvenku a vyznačuje se hrubými, ironizujícími až nelidskými postoji a názory. Lidé vidí, že se něco děje, ale nevnímají onu příčinu či spíše nepřikládají jí váhu. Proto má být na pracovištích supervize, někdo, kdo dochází od jinud. Supervizor není kontrolor, je to člověk, který se snaží pomoci a najít příčiny problémů – hovořit o problémech a ventilovat je.

* Ve světě to tak funguje?

Jistě, masově, ale u nás je něco takového spíše ještě v říši snů.

Judita Bednářová, Magazín Práva, 4.7.2002

Ohodnoťte tento článek!